* * *
Chtěl bych přinést
porozumění
chtěl bych do rozvrácené
duše
přinést mír
kdybych to dokázal
dotknout se dna
kde rodí se myšlenky
chtěl bych ukrást Tvoji moudrost
a ohmatávat to lidské dno
počátek chaosu
chtěl bych se vnořit
a vynořit zas
z vln
z neznáma
pár centimetrů
chtěl bych zakusit
tvář
těch pár míst kolem
mne
uvidět je
a přitom vědět
že jsi tady
Řekni jen slovo
a v mých kolenou
přestane vítr vát
mé nohy mě neunesou
– to je ten den
kdy Tě budu vzývat
jediný skutečný
ze všech dní
na mém těle
vytanou stříbrné
krůpěje
Řekni jen slovo
a já uvidím
kde kroky už nemohou
dál nést samy sebe
Vyslov mne
z nekonečných
mezer
vyslov mne
ven
a vdechni
světlo
* * *
přeskočit ze světa
do světa
Je blízko k hrobům
nepochopím
až vyrostou ze země
nepochopím
zářivé barvy
to všechno
co mi nepatří
To co nikdo nenamaloval
se smálo
pokřtili jsme ta
místa smíchem
utrousili jsme
tam znamení
skrytá nám zůstalal
přesto na dosah
na konání pouti
k těmto svatým neznámým
* * *
Nevidět tě
má rodná zemi
zavázat se
trnout
v blátivém žáru
smíříš nás
rozkouskovaný mudrlante
za rozbřesku
umyjeme v tobě
ruce
asi
před zkázou chrámu
leckteré ptáče zpívá
* * *
Návrší pokryl opar
se mnou vržený
se mnou
rozdělený
ve dvě části
v tisíc částí
Na místě kde
komíny trčely
jak párátka
slunce dělalo žlutou kouli
vizionáře
který chtěl opustit
ženu
* * *
Zasednout a nechat klesnout
ověnčené ruce do prázdna
– kleslé v klíně
nevejdou do snů
nerozmnoží je převeliký počet
houfů
tak jak bylo kdysi ujednáno
Zaplaví mne ten kraj
jako malomocnou kobylku
bude to za opakování
jedné dušinky
kvůli té jediné panně
vejde svět v šílenství
nebude ji chránit
žádným kouzlem nepomohou
zaplatit už tolik hesel
Je že klaněl se jí?
byla
nebyl jsem šťastný
ale ona byla
neměl jí věřit
ani vyvolávat
nemohl k ní vejít
Já v každém kousku mne
tak zamilovaná do našeho
zrcadlení
tak prostopášně ukrytá
tak malátně moje
Její minulost
psal jsem
vetkl do jejích veršů
že mi nedokážu platit
ani jediným místem na zemi
nepodaruji
neobětuji
snad jen vyvře na povrch
té ledové hladiny
Modleme se
aby to nebyl marný
odlitek
aby to nebyla hymna
těch čar
ze samého dna
konečně pohlédnu
za sebe
* * *
Potom udělali z jejich vlasů a ochlupení stromy,
květiny a trávu,
z její kůže drobné byliny a kvítky,
z jejích očí studánky,
prameny a malé jeskyně,
z jejích úst řeky a velké jeskyně,
z jejích nosních otvorů
horská údolí,
z ramen hory.
H. Duerr SEDNA, Brno 1997, s. 50
Boj o moc
dlouho nejsou
slova
vzývána
kolem víc
a víc ticha
prosakuje
myslíme na sebe
ve výtečném
odlišnu
Nemyslíme na
víc a víc místa
na to nemáme
sílu
+ + +
nesmíme o sobě
nic myslet
schovali pod vesty
zákazy
pronásledovat se
Přesto nejsme
okaté šelmy
ani běžci v lesích
tak někdy vypadáme
zvlněná
pohaslá
a zase žhnoucí
hudba
ve všech průlezech
kam tepem
Hypostaze
Bůh v tobě
vyrval krásnou část prostoru
místo se zaplnilo
sladkostí
kde dřív nebylo nic
vyzařuješ teplo
tam kde jsem dřív
máchl rukou
Uchováváš je nyní
pod závojem
Zůstaneš jen
bez mých otázek
* * *
I vyšel jsem „ven“
a viděl
že cosi ztratil
že jdu
abych našel
i vrátil jsem se
a poznal
že cosi zanechal tam venku
a nemoha se pro to vrátit
chybělo mi to
i ono
slepý poutník
poztrácené mohutnosti
rýsovaly vyplňovaly
každý kousek
panenského území
a já pocítil
bázeň
před tím věčným
porodem