(Lk 14,16–24)
Jeden bohatý a vlivný celník umřel. To se občas stává i bohatým a vlivným. A ve stejný den umřel i jakýsi poctivý, ale chudý rabbi. Chudý jak kostelní (synagogální?) myš. I to se stává. Ten bohatý a vlivný celník měl parádní pohřeb, takový, o jakém se ještě dlouho mluvilo. Ten chudák měl funus, o jakém radši ani nemluvit. A tak se brzy začalo mluvit spíš o tom, co je to za spravedlnost, když spravedlivý má pohřeb, který nestojí za řeč, zatímco místní mafián, který odíral lidi a pracoval pro Římany…
Pokud vám to připomíná jedno Ježíšovo podobenství, tak ano: Ježíšova podobenství jsou nezaměnitelné originály, ale v tomhle případě si „vypůjčil“ příběh, který koloval hned v několika variantách. A dal mu svou vlastní pointu. Ale ta lidová verze s bohatým celníkem, který měl emocionálně bohatý funus, je také docela zajímavá. Její pointa je totiž v tom, že ten celník-mafián měl kdysi zaživa pošetilý nápad a uspořádal velkolepou hostinu. Pozval na ni vybranou společnost. Jenomže co s takovým pozváním? Vybraná společnost neměla nejmenší chuť být viděna ve společnosti mafiána, který kolaboruje s Římany. Ale zase: odmítnout člověku, který má styky na nejvyšších místech? A tak se všichni tvářili, že přijdou, a na poslední chvíli se zdvořile omluvili, že jim do toho něco přišlo. A hostitel se naštval a to, co měl pro ně připraveno, rozdal žebrákům a bezdomovcům. A to byl snad jediný dobrý skutek, kterého se za svůj život dopustil. A za to měl ten krásný funus, ale co s ním bude dál, o tom radši nemluvit. Zatímco ten chudý rabbi jednou v životě pochybil. Proto ten funus, o kterém radši nemluvit, ale potom už to bude stát za řeč.
Ano, je to taková lidová, trochu polopatická a možná i zdlouhavá varianta k Ježíšovu podobenství o Boháči a Lazarovi (Lk 16,19–31). Jenomže mně se při ní daleko neodbytněji vybaví jiné podobenství. To o hostině (Lk 14,16–24). Možná, že problém těch, kteří v poslední chvíli odřekli hostinu, o níž mluví Ježíš, nebyl ani tak v tom, že by pole, pět párů volů nebo žena nemohly počkat. Ženu ostatně mohli vzít s sebou. Možná si jenom nebyli jisti, je-li ten hostitel dost důvěryhodný a společensky vhodný. Tak radši odřekli.
Jenom si říkám – když se mi ta dvě podobenství tak hezky prolínají – že omluvit se z vlastního pohřbu už bude asi obtížnější.