Vypadá to, že toho dne jsou všichni v obilí: Ježíš, učedníci, farizeové… Lukáš se ani nezdržuje vysvětlováním, jak se tak najednou všichni ocitli v záplavě zlatavých klasů. (Podle Marka to vypadá, že šli všichni do přespolní synagogy, kde se odehraje následující příběh, ale Lukáš je z nějakého důvodu přesvědčen, že ten se odehrál jinou sobotu). Zato nám podrobně vylíčí, že učedníci si (z dlouhé chvíle?) ty klasy trhali a jedli. Totiž jedli to zrno z těch klasů, které z nich museli prvně vyďoubat. A někteří z farizeů je obviní, že dělají, co se nesmí.
Tím, co se nesmí nemíní stravování na cizím poli. To Zákon vysloveně dovoluje: člověk má hlad, má klasy nebo hrozny vinné révy na dosah ruky – může se občerstvit. Jenom by pod záminkou toho občerstvení neměl to pole sklidit celé (Dt 23,26). Ale to, co je výslovně zakázáno, je pokračovat v sobotu ve sklizni. V sobotu se nepracuje, a to se výslovně týká i probíhající sklizně (Ex 34,21). No a ona byla právě sobota.
Vlastně je to v tom Lukášově vyprávění první skutečná kontroverze, ty předchozí diskuse s farizeji by se daly při troše dobré vůle chápat jako informativní (jak to máte s půstem? Proč se váš Mistr stýká s divnými lidmi?) a nejčastěji, když tak učil v synagogách, Ježíšovi tleskali. Jenže tady jsme na poli, a někteří z farizeů mají už vysloveně pocit, že učedníci, jak už řečeno, dělají, co se nesmí. I tady stojí za pozornost, že jenom někteří z farizeů. Ani farizeové v tom nejsou zajedno. Konec konců i to nařízení z Deuteronomia, které dovoluje se občerstvit na cizím poli, rozlišuje mezi sklizní (kterou na cizím nedovoluje) a pár utrženými klasy. Ti přísnější a rigidnější z přítomných teoretiků ale zřejmě domysleli, že i to trhání a posléze vyďoubávání zrna už je taková pidi-sklizeň, a tedy v sobotu zakázaná.
Ježíš reaguje příkladem ze Starého zákona, kdy král David v situaci krajní nouze, kdy jeho družina strádala hlady, také udělal, co se nesmí.
Společný prvek kupodivu není ta sobota. Společným prvkem je to, že se něco nesmí. Jako by Ježíše víc než ta problematika soboty zaujala zbožnost některých z farizeů, která se smrskla právě jen na to, co všechno se nesmí. A nakonec k tomu dodá: syn člověka je pánem nad sobotou.
Někteří z teologů – teď už křesťanských – v tom vidí spoustu skrytých významů: jako že Ježíš se vlastně přirovnává ke králi Davidovi. Nebo dokonce, že je to argument od menšího k většímu: když i David mohl porušit Zákon – tím spíše Ježíš!
K těm skrytým významům patří určitě i to, že syn člověka může být narážka na Dan 7,13 a postavu nebeského Soudce. Jenže to také může prostě znamenat člověk. A všechny tyhle skryté významy by těžko mohly fungovat jako argument v diskusi s farizeji.
Ten Ježíšův příklad s Davidem, přiznejme si, přece jen trochu kulhá. Ti Davidovci byli na pokraji vyčerpání a v ohrožení života. Ti Ježíšovi učedníci se nejspíš jenom nudili, nebo nestihli nasvačit. Ale co když právě o to jde? Co když ta Ježíšova odpověď je pro jednou spíš ironická? Pro tentokrát postupuje naopak od většího k menšímu:
Velká sklizeň je zakázaná – a vyďoubat pár klasů se prý nesmí, protože je to pidi-sklizeň. David ve velkém ohrožení života riskoval velké přestoupení Zákona – tak stejně učedníci smějí risknout tu pidi-sklizeň, protože je čas na něco menšího k snědku.
A ano, syn člověka je pánem i nad sobotou. Jen jde teď o to, který a jak: Je pánem nad sobotou, protože ji dostal k užívání, aby dělal to, co ho těší – nebo proto, že ji de facto opanoval a sešněroval svými zákazy?