Žárlivost nemá ve všeobecném povědomí právě dobrou pověst. Jako průvodní jev vztahové nejistoty často přivolává to, čeho se hystericky obávala – ochladnutí a zánik vztahu. Žárlivec či žárlivka ztrácejí schopnost sebekontroly, jednají iracionálně, propadají se do nechráněného prostoru čiré emocionality. V umění se proto stávají karikovaným a vesměs zamítaným typem, v každodenním životě osobou nesnesitelnou druhým i sobě.
V tomto kontextu může čtenáře Písma zarazit, že právě žárlivost je vlastností, která je opakovaně přisuzována Hospodinu. Už v desateru se takto Bůh sám Izraeli představuje a připomíná: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující.“ Jak můžeme tomuto obratu rozumět? Copak i náš stvořitel je stejným nejistým pošetilcem, jakým se někdy stáváme my sami?
V porozumění Boží žárlivosti nás vede pozornější pohled na slovo samotné. Hebrejské kana, řecké zéloó i české žárlit spojuje sdílená motivika ohnivého žáru. Žárlit, to v plném slova smyslu znamená především být bezvýhradně a plně zaujat. Žár lásky, důvěrně nám známý z Písně písní – tento plamen Hospodinův – se může v našem pojetí, tak jako všechno dobré, proměnit v přízemní lidskou žárlivost, která druhé sežehne. Ve svém počátku je však plamenem očistným a záchranným. To díky žáru Boží lásky má náš život naději. Bůh ve vztahu k nám neochládá, nestává se vlažným (to naopak nám stále hrozí vlažnost: „Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech“ – Zj 3,16), horlí pro nás a ducha, kterého do nás vložil. Tam, kde by chladný a kalkulující rozum zlomil nad nehodným, nevěrným a neposlušným člověkem hůl, Bůh ve své žárlivosti stále doufá a čeká.
Žárlivost ovšem není spojena pouze s žárem, ale také s dalším rozměrem ohně: se světlem a viděním. Tak, jako lidský žárlivec často bez přestání sleduje a pozoruje objekt svého zájmu, tak i Bůh ve své žárlivé lásce setrvává v blízkosti člověka. „Hospodin vidí“ pojmenovává Abraham horu, na které měl obětovat svého syna Izáka. Do sboru v Korintu pak apoštol Pavel píše: „Bůh vidí do našeho srdce.“
Takové zjištění může být pro člověka i velice nepříjemné. To se opravdu toho dotěrného žárlivce nemůžeme nijak zbavit? Tak jako pro Adama v zahradě, ani pro nás není místa, kam bychom se před jeho pohledem mohli ukrýt? Připomeňme si v této souvislosti původ jednoho nám známého slova, které s pocitem dotěrného a pátravého pohledu souvisí. Tím slovem jsou žaluzie, pocházející z francouzského jalousie, tedy žárlivost. Ano, vědomí žárlivého pohledu, který se na nás upírá, vede k pokusům o sebe-zakrytí, sebe-zastínění.
Božímu pohledu ale žádné naše sebedůmyslnější žaluzie neodolají. Vyzařuje směrem k nám a čeká, dokud se po všech našich pádech, nevěrnostech a útěcích nerozvzpomeneme, že Hospodin není dotěrným stalkerem, ale spíše věrným ženichem neopouštějícím svou zbloudilou nevěstu. Milencem vracejícím se pro nás až na nejzazší místo našeho zapomnění.