Jako nejpříznačnější rys pouště vystupuje v písemnictví starověkého Předního východu do popředí její nebezpečnost. Scházejí zde základní podmínky k životu. Svědčí o tom již dopis z amorejských dob (18. st. př. Kr.) o chystané výpravě marijské královny: „Cesta pouští (amorejsky madbarum) by byla příliš namáhavá a není vhodné ji podnikat v tuto chvíli. Nyní je nebezpečné období. Mám strach, aby nikdo neutrpěl úhonu kvůli žízni…“ (ARMT 26.14:10–15). Podobně i v biblické tradici o putování pouští (heb. midbar) představuje jeden z leitmotivů to, jak si Izraelci Mojžíšovi a Áronovi stěžují na nedostatek jídla a pití: „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abyste nás uvedli na toto zlé místo? Na místo, kde nelze sít obilí ani pěstovat fíky nebo vinou révu či granátová jablka, ba není tady ani voda k napití…“ (Nu 20,5). Taková je lidská zkušenost: v suchopáru nejde uspokojit základní životní potřeby.
Kromě hladu a žízně tu ale hrozí i jiná nebezpečí. V očích usedlíků z oblasti tzv. Úrodného půlměsíce se totiž v písečných dunách nešlo setkat s jiným člověkem než s podezřelým individuem. Kdo se v nich celoživotně potlouká, žije mimo rámec civilizovaného světa, vymyká se kontrole a nelze od něj čekat nic dobrého. V První knize Mojžíšově je původ nomádů dokonce dáván do souvislosti s institucí exkomunikace, vyloučení ze společenství. Kain spáchá zločin, je vyobcován z úrodné půdy a stává se „psancem a štvancem na zemi“ (Gn 4,14). A je to právě jeho potomek Jábal, který se „stane praotcem těch, kdo přebývají ve stanu a u stáda“ (Gn 4,20). Zkrátka, kdo žije mimo obdělávanou krajinu, je vyhnanec a vyvrženec – potomek bratrovraha Kaina.
Pro poutníka pouští nemuselo být osudným pouze setkání s lidskými „divochy“, ale též s divou zvěří. Pátá kniha Mojžíšova zmiňuje ohrožení ze strany živočišné říše, když mluví o „veliké a hrozné poušti, kde jsou ohniví hadi a štíři“ (Dt 8,15). Kromě nich Starý zákon v souvislosti s touto oblastí vypočítává ze savců hlavně hyeny a šakaly, z ptáků krkavce a supy. Lze v ní tedy potkat zejména živočichy, kteří život buď odnímají, nebo na smrti alespoň parazitují.
Kromě skutečné fauny se zde objevují „zvířecí“ bytosti, které mají výrazně bájné rysy. Po bok „ohnivých hadů“ lze přiřadit i tzv. śe‘írím, hebrejskou obdobu řeckých satyrů s kozlími rysy (srv. Iz 13,21; 34,14). Především se však jednalo o prostor, kde rejdí jednoznačně démonické bytosti. Za jejich vládce Hebrejové považovali démona jménem ‘Azázel. Podle Třetí knihy Mojžíšovy byl pro něj během novoroční slavnosti smíření vyháněn do pouště kozel (Lv 16,8–10).
Kam lépe mohli evangelisté situovat Ježíšovo střetnutí s ďáblem než právě sem (řec. erémos; srv. Mk 1,12–13 + par.)? Na místo bytostně nepřátelské Životu? Podmínky, ve kterých se nedá normálně existovat, nekontrolovatelní divoši, nedomestikovatelná zvěř a přítomnost démonických sil jsou přitom jen různými příznaky zřetelného protikladu pouště vůči Božímu řádu bytí. Podobně jako z moře se proto také z ní stal symbol pro neuspořádané spacium, pro pozůstatek prvopočátečního chaosu, kterému lze odolat jen v moci Hospodinově.
Jediný klad, který v souvislosti s touto oblastí pozemské sféry kosmu biblická tradice shledala, tkví, paradoxně, právě v oné bezprostřední negativní zkušenosti. Jako teprve zkušenost s nemocí může způsobit, že člověk docení hodnotu zdraví, jako teprve zkušenost s chaosem může motivovat příklon k řádu, tak i zkušenost se suchopárem vedla Izrael k pozitivnímu vztahu ke kultivovatelné půdě. Proto podle starozákonních vypravěčů Hospodin průchod Hebrejů mořem (!) a následné putování pouští (!) završil tím, že svému lidu daroval „zemi oplývající mlékem a medem“ (Ex 3,8.17; Joz 5,6; Ez 20,6.15), zemi zaslíbenou.