(Genesis 11,1–9 a Šumma álu I,15–18)
Tam, při řekách babylónských, pak chtěl zraky exilovaných uhranout majestát a lesk nejmocnější říše tehdejšího světa. Král Nebúkadnesar II. jí tehdy vládl železnou rukou téměř celé půlstoletí (604–562 př. Kr.). Když vojensky upevnil své panství od Perského zálivu po břehy východního Středomoří, propadl oblíbenému koníčku úspěšných monarchů stavět, budovat, renovovat – paláce, svatyně a v neposlední řadě stupňovité chrámové věže typické pro mezopotámskou sakrální architekturu. Zikuraty (akkadsky ziqqurratu) jim tam říkali, protože měly „strmět“ a „vyčnívat“ (akk. zaqáru) vysoko, převysoko.
Nejslavnější z nich vznikla v babylónské metropoli a nesla starobylé sumerské jméno Etemenanki, doslova „Chrám – základna nebes a země“. Vrcholek tohoto „pupku světa“ dosahoval vpravdě úctyhodných 91 metrů. Věž byla součástí tzv. Esagily, ústřední svatyně říšského patrona boha Marduka, jejíž rovněž sumerské označení znamená „Chrám zvedající hlavu“. Byl to právě panovník Nebúkadnesar II., kdo dokončil rekonstrukci Etemenanki a učinil z ní nejmohutnější a nejvyšší stavbu, která kdy spatřila světlo světa ve starověké Mezopotámii. Měla „dělat jméno“ jemu i celé říši. Však se tímto počinem nezapomínal pochlubit v mnoha svých pamětních nápisech. „Ruku (k dílu na) Etemenanki jsem přiložil k vyvýšení ‚hlavy‘ její, (tak) aby soupeřila s nebesy,“ píše v jednom z nich (Nbk Zyl IV, 1, ř. 57–60). Opakovaně pak zdůrazňoval, že zbudována byla z „asfaltu a pálených cihel“.
To vše se dělo přímo před očima Judejců v babylónském exilu. Uhranout se nenechali. Začali si vyprávět ironický příběh (Gn 11,1–9), jak kdysi dávno přišel do této země mezi dvěma řekami bezejmenný lid, který si chtěl udělat jméno. A tak krapet naivně začal pálit cihly, spojovat je asfaltem, stavět z nich podivné město a uprostřed něj hnát do výšky megastavbu, jejíž „hlava“ bude v nebesích. Přitom si tito původně bezejmenní – pozdější babylónští nechtěli připustit to, co jim připomínala jejich vlastní tradice: „Jestliže městu ‚hlava‘ jeho vstříc nebi se zvedá – město toto se zhroutí. Jestliže město jako štít hory vstříc nebi se zvedá – město toto v trosky se obrátí … Jestliže městských chrámů ‚hlavy‘ jejich k nebi stále (víc) se zvedají – základ říše nestálý bude, (na) trůnu změny nastanou, poměry (v) říši budou nedobré“ (Šumma álu I, 15–18). Přesně v duchu novozákonního rčení „Kdo se povyšuje, bude ponížen“.
Starozákonní vypravěč neměl ambici příběh o babylónské věži dotáhnout až do takových apokalyptických konců. Bohatě mu postačí, když Hospodin těm horlivým budovatelům zmate jazyky a projekt, jak vyšplhat do nebe, vezme za své. Eroze, mocenský úpadek a vyschlé finanční toky pak Alexandru Velikému (dalšímu ze „světovládců“ s ocelovou pěstí) daly r. 331 př. Kr. z babylónské věže spatřit už jen trosky…