Číslo

Diskusní příspěvek Jana Reichstätera, otištěný v Lidových novinách na začátku ledna (Fobie psychiatra Höschla, LN 9. ledna 2016), zřejmě sledoval okleštění různých populisticky šířených úzkostí, podařil se mu však pravý opak – jejich rozšíření: Kořen všeho zla vidí v „dogmatu exkluzivního monoteismu“. U religionisty nás to trochu zaráží. Je jasné, že různé excesy programového ikonoklasmu abrahamovských náboženství, především křesťanství a islámu, byly nebo jsou úděsné. (S judaismem to je trochu jiné, jeho ikonoklasmus – potírání modlářského jinověrectví – byl spíš rétorický a dokumentární hodnota biblického svědectví o údajných etnických genocidách, o kterých mluví autor článku, je podle dnešního badatelského konsenzu prakticky nulová.) Na pováženou to je především u křesťanství (či spíš křesťanstva), kde se jedná o praxi zcela popírající misi i učení toho, jehož jméno či titul užívá ve svém označení. Zneužít lze samozřejmě i nejvznešenější ideje – to je metoda každé demagogie. Exkluzivismus – vylučování druhých – je sporná metoda jakéhokoliv dialogu. Implicitně exkluzivní nárok „dogmatického monoteismu“ se však v principu nijak neliší od konzistentního výkladu a zastávání jedné filosofie či jednoho světového názoru namísto zastávání všech možných najednou. Monoteismus je určitý koherentní výklad skutečnosti neboli určité pojetí pravdy namísto názoru, že všechno je pravda, nebo že nic není pravda, názoru, který je ostatně sám také zastáván s nárokem na absolutnost. O pravdu se lze přít v irénickém duchu, bez denunciace odpůrců, ale smysl má jen názor hájený důsledně a s přesvědčením o jeho oprávněnosti. Takový byl programový ikonoklasmus dogmatického (naukového) monoteisty – pacifisty – Ježíše, a tak postupoval v otázce pravdy i Hus ve svých spisech a v Kostnici. Ničení hodnot a usmrcování bližních není v zásadě ospravedlnitelné ničím, rozhodně ne „biblickým monoteismem“ či jakýmkoli jiným teismem jako intuicí a způsobem výkladu principiální jednoty všech věcí.