Celkem bez povšimnutí církevního tisku zůstalo datum 5. dubna, kdy by se dožil šedesáti let jeden z nejvýznamnějších teologů ČCE – Karel Trusina. Jeho památku připomínáme výňatky z programového článku Pozemské křesťanství (KR 1963, č. 7).
…I sama biblická zvěst je lidským, dobově podmíněným vyjádřením evangelia. Je to sice vyjádření jedinečné (už pro svou historickou a theologickou svázanost s Ježíšem Kristem), ale je to svědectví z podstaty zaměřené do konkrétních dějin a vyjádřené především pro určitou minulou dějinnou situaci. Ani před biblickou látkou (ba právě před ní) se nemůže interpretační poslání zastavit. Vždyť u mnohých novozákonních témat je přímo evidentní, že navazují na obecně rozšířené představy a znalosti své doby (narození z panny, kosmická katastrofa jako dějinný výhled) či na palčivé problémy současnosti (touha po Spasiteli, vztah židů a pohanů). Úkol tlumočení pro naši dobu znamená především úsilí pochopit záměr a nejhlubší obsah evangelia, spolu-prožít s biblickými svědky jejich setkání s Bohem, ale pak také přeložit poselství bible tak, aby podobné setkání mohli zažít dnešní lidé ve své moderní situaci… Vyjádřit a aplikovat biblické poselství jinak, abychom postihli totéž.
…Náš obraz světa je jiný. Dělení světa (zvláště dělení prostorové, ale i dělení noetické) zmizelo. Jest jen jeden jediný veliký kosmos, který je dějištěm života a svěřenstvím člověka. Ztratila se ona neviditelná a nepoznatelná část, zmizela ze života a z myslí lidí, protože lidé poznali, že existence takové podvojné skutečnosti je iluzí. A jsem přesvědčen, že evangelium dnes je schopno a chce odpovídat na otázky a navazovat na situaci člověka v tomto jediném velkém světě. Evangelium nenutí lidi do otázek jednou kdysi a předem daných, ale jde za lidmi do jejich starostí i úspěchů. (Sám Nový zákon něco podobného dělá vůči Starému zákonu.)
…O Bohu můžeme vždy mluvit jen v symbolech, v náznacích, v obrazech, protože základní křesťanskou výpovědí o Bohu je to, že Bůh je transcendentní, jiný, než cokoliv z našeho světa. Bible použila představy, která byla známa i v ostatních náboženstvích. Pojetí Boha jako nadpřirozené bytosti není nic specificky křesťanského. Jakéhosi boha má každé náboženství, některé viditelného, jiné neviditelného. Souvisí tato představa s všelidským tušením, že svět má svůj smysl a svůj počátek mimo sebe. Ale v onom podvojném kosmu mohla představa neviditelného Boha na nebi sloužit k vyjádření Boží zvláštnosti ve srovnání s viditelnou skutečností. Zvláště když bible používala už ve své době této představy tak, že ji ještě zradikalizovala tvrzením, že i tato nebeská oblast je jen nedokonalým obrazem, když chceme vystihnout Boží jinakost, Boží transcendenci. Ani nebesa nebes nemohou obsáhnout Boží slávu. Je nesvázaný prostorem, svatý, jeho jméno nám není k libovolnému použití.
…Dnešní lidé nemyslí v oné prostorové podvojnosti světa. Pokus vyjádřit Boží tajemství tím, že o něm budeme mluvit jako o nadpřirozené neviditelné bytosti, dnešním lidem nepoví nic o jeho transcendenci, nýbrž spíše zavede jejich pozornost do oblasti víl, vodníků, bludiček a tajemných okultních či spiritistických sil, které mají místo v pohádkách, ale ne ve střízlivém pohledu na svět. Představovat si při nekonečném vesmíru, že je Bůh někde za jeho hranicemi – to je přinejmenším strašně bezvýznamné pro pozemský život, ne-li docela nesmyslné, nevěcné, nelogické.
…Domnívám se, že transcendenci prostorovou (Bůh na nebi, přesahující svět, nekonečný, neviditelný) může vystřídat jinakost „existenciální“, etická. Co tímto termínem míním? že transcendence Boží spočívá například v tom, že do světa zásluh vkročí milost, do světa sobectví vkročí skutečná láska, do světa mocných okolností a zákonitostí vkročí svoboda, do světa chladného počtářství vkročí naděje, do světa profanity vkročí svatost – a mohl bych jmenovat dál. To vše je z imanentních předpokladů vývoje nevysvětlitelné. Nezapadá to do nich, znamená to zlom, revoluci, „smrt starého člověka.“
…Mluvit o Bohu jako o absolutní pravdě, o hybné síle dějin, o podivuhodné moci pravdy a lásky v nás působící, o „nepodmíněném“ – to vše je příliš abstraktní a neživé, než aby postihlo Boží tajemství. Jen obraz lidské bytosti, lidské osobnosti je s to aspoň něco z Božího tajemství naznačit, neboť si ve svém myšlení nedovedeme představit nic vyššího, důstojnějšího a dokonalejšího, než je právě lidská osobnost. Proto jsem přesvědčen, že jediným místem, kde můžeme lidským chápáním postihnout něco z tajemství Boží podstaty, je setkání s Ježíšem z Nazaréta, neboť zde se vnitřní síla pravdy a lásky stala tělem. Bůh k nám přichází, aby se s námi setkal právě v něm. Kdo je křesťanský Pán a Bůh, začínáme poznávat tehdy, až radostně objevíme, že Ježíš Kristus je pravým základem našeho života i našeho lidství.
…Lidé se dnes netrápí úzkostí a nejásají radostí kvůli nějaké nadpřirozené bytosti, ale kvůli druhým lidem. A křesťanství nemá člověka nutit do jiných problémů, než on má, nýbrž právě na pozemské problémy, v nichž dnes lidé žijí, odpovídá oním Božím transcendentním, ale světsky transcendentním způsobem. Světské otázky jsou plně křesťanskými otázkami, ne něčím druhořadým. Vztah k Bohu se dnes u mnoha lidí rozhoduje na jejich vztahu k bližnímu a ne jinde.
Tu ovšem přijde na pořad ona námitka, kterou je možno často slyšet: Vy z toho křesťanství děláte jen jakousi mravnost, jen etiku. … Záleží na tom, co myslíme slovem etika. … Pokud je míněn najít pokus najít pravou životní hloubku, radost „a štěstí, pak je skutečně etika hlavní náplní tohoto světského křesťanství. Ale takto pojatá etika je z nejvzácnějších lidských hodnot a není vůbec hodna posměchu a onoho přezíravého označení „jen“. Jestli se podaří, aby křesťanství rozhodným způsobem určilo a naplnilo tuto oblast života, bude to úctyhodná věc. Pohrdání etikou je pověra, dnes zvláště nebezpečná.
…Odkud dostáváme sílu k novému životu? Jak k nám přichází tato transcendentní pomoc? Především v životě, díle a zvěsti Ježíše Krista. … On znamená vlom pravdy do našeho života. On přinesl poznání pravé cesty, on demonstroval uskutečnění pravého a plného života, on je zjevením Božích řádů a zaslíbení. Toužíme po tom, aby on byl Pánem a Vykupitelem našeho života. V něm nalézáme radost a jeho cestou chceme jít, neboť jsme ji poznali jako jedinečnou cestu životem.
…Důležitým zdrojem nového života je rozpoznávání, jak základní roli hraje v našem životě milost. Rozpoznání, že celý náš život nám byl dán jako překvapivý dar a že i objevení pravého smyslu a základu života není naším výdobytkem, nevyplývá z našich zásluh, že jsme si je nevymysleli svými rozumovými úvahami, ale že jsme je my lidé dostali jako projev otcovské lásky Boží. Toto zjevení milosti je jednak cestou k poznání vnitřní krásy Kristovy cesty, a jednak zdrojem síly k tomu, aby naše následování Krista bylo radostné. A v tomto poznání má také základ naše důvěřivá jistota, že jsme v mocných a dobrých rukou a že osudy naše osobní i osudy celého světa nejdou od náhody k náhodě, ale že celý svět má svou záruku v Boží ochraně. A to je zdroj síly a odvahy nad jiné mocný.