„Nebeský vítr mi vane do plachet, nesu skvělé zprávy těm, kdo jsou na tom zle, …přicházím… vyhlásit globální amnestii, vždyť už je podepsaná v nebi.“ Těmito slovy se představuje sousedům Ježíš podle Parabible. Galilejský Nazaret ale nahradily moravskoslezské Nošovice, místo malomocných se stýká s feťáky a nemocnými AIDS, místo Jeruzaléma se objevuje Pražský hrad, místo celníků exekutoři, místo saducejů církevní hierarchie, místo mesiáše prezident, místo Golgoty Pankrác, místo kříže šibenice. Scény z Ježíšova příběhu se odehrávají v realitě a kulisách současného Česka (popř. místech spjatých s jeho nedávnou historií), mluví se v nich jazykem našich současníků (byť nic nezastarává rychleji). To je nejvýraznější rys Parabible, výběru z evangelijních příběhů, převyprávěných tak, aby bez obsáhlého vysvětlování, jako přímá palba zasáhly našeho současníka, který jinak o obsahu křesťanství nic neví, a když otevře bibli, ocitá se v pro něj nesrozumitelném světě.
Parafráze tohoto typu v našem prostředí chyběla, a už proto je potřeba za ni Alexandru Flekovi poděkovat. Vycházel přitom z vlastních zkušeností člověka vyrůstajícího mimo tradiční církevní prostředí, který si i po letech uvědomuje, že biblické formulace a příběhy, obeznámenému čtenáři tak drahé, jsou leckomu z našich současníků naopak zásadní překážkou.
Už na předsádce sice čteme „Ať žijí duchovní amatéři…,“ nicméně sám autor žádný amatér není. Jako nadšený konvertita sice v charismatickém prostředí začínal, ale teď má za sebou biblická studia a zkušenost s překladem celé bible (Bible 21). A při přípravě jeho počinu jako by k němu dolehla touha ymkaře Františka Laichtra, když před 80 lety vydával Žilkův Nový Zákon: „vydat (NZ) v řeči dneška, ne jako církevní inventář, ale jako knihu pro každého.“
Řeč příběhů Parabible není ovšem řečí dneška ve smyslu překladu. Případnější je číst ji jako současnou inscenaci. Připomíná divadelní inscenace tradičních kusů, zasazených natvrdo do aktuálních reálií. V případě evangelijního poselství to má (navzdor výtkám z prvoplánovosti) tu výhodu, že odkryje dějinnou zaměřenost Ježíšova příběhu. „Skvělé zprávy“ které nejen Ježíš z Nošovic, ale i Ježíš z Nazareta nese, se utkávají s tvrdou každodenní realitou jeho posluchačů. Materiální, ekonomickou, duchovní, kulturní i politickou. Tohle stýkání a potýkání Parabible odráží, ba v něm občas čtenáři neúprosně namočí čenich. Pokud s příběhy evangelií není obeznámený, možná ho zaujme paleta situací, uprostřed nichž Ježíš otvírá řešení. A pokud obeznámený naopak je, svlečou příběhy Parabible Ježíšův tradiční náboženský háv a bude se muset občas rozhodnout, co to znamená, jestli to Ježíš z Nazareta opravdu myslel tak jako tenhle kontrakulturní hipík z Nošovic.
S čímž souvisejí samozřejmě otázky: Není sama tahle inscenace Nazaretského mistra nějakých 30–40 let opožděná? Dokáže oslovit lidi, kteří nemají bezprostřední zkušenost s charismatickými týpky, putujícími napříč Čechami? Geograficko sociální paralely Praha = Jeruzalém, Galilea = Ostravsko mohou oslovit Moraváky či Ostraváky, kteří mají problém s „pragocentrismem“. Méně už obyvatele regionů s množstvím vyloučených lokalit, protože tahle kolektivní vyloučenost se v Parabibli tolik neobjevuje. Ale řekne též něco např. obyvatelům regionů, které údajná pražská nadřazenost obvykle tolik netrápí?
A především, dokážou vzít za své vyprávění Parabible lidé, jimž je cizí „etika sluníčkářů“? Touha, aby „láska a pravda zvítězily“…, vstřícnost ke gayům, přistěhovalcům, toxikomanům, dětem z ústavů? Jenže, pokud tato „materialistická aktualizace“ čtenáře rovnou odpudí, čí je to problém? Je to chyba autora, který svého „prezidenta osvoboditele“ vybavil právě těmito postoji, nebo chyba mého pohledu na současnou realitu, popř. mých předsudků? Myslím teď i na recenzenty, kteří se obloukem vyhnuli kritice konkrétních parabiblických aktualizací a svoje „není to můj šálek kávy“ schovali za kritiku, že Ježíš Parabible je příliš vstřícný a málo prezentuje závažnost Božích soudů.
A ovšem, velké téma, které se Parabiblí táhne: Jak „čte“ autor církve naší doby? „Přivezli tě sem z arcibiskupství. Čím jsi tak nebezpečný?“ ptá se „premiér Pilát“. Projdete-li si role parabiblických farářů, teologů a zejména církevního establishmentu, vyjde vám z toho obrázek etablovaných flanďáků s „červeně začepeným ovárkem“ (O. Stehlík v Pt 4), namyšlené bandy klerikálních majitelů pravdy, netolerantních fundamentalistů, zkostnatělých starých struktur, které nakonec autenticky mesiášskou postavu, resp. Syna Božího z Nošovic pošlou na kříž. Mohli bychom se ptát, zda A. Flek jednostranně neverbalizuje zkušenost mnoha konvertitů (nejen) z charismatického prostředí, jejichž entuziasmus zbytečně narazil na neprostupné struktury církevní instituce, předsudků a tradicionalismu. Anebo se ptát, zda poněkud lacino nevychází vstříc současné nechuti vázat se ve své víře konfesně instituční autoritou. Ale samo napětí, jehož pramenem je nepochopení církve, oč jde „skutečnému Ježíši“, a její úzkoprsé či mocensky manipulativní autoritářství, má pozitivní funkci a dobře doložené prameny. Najdeme je v kriticky zaměřené literární tvorbě, za všechny jmenujme Dostojevského Velkého inkvizitora. Najdeme ho v bonmotu „Ježíš kázal o Božím království a místo toho vznikla církev“, nebo v Žalmu Kaifášově (Svítá č. 30). Ale především ho najdeme v samotné prorocké tradici biblické. Je to zkušenost starozákonních proroků a autorů, kteří jejich kritičnost uchovali a dali jí kanonický tvar v celé redakci Předních a Zadních proroků, kde svědkové autentické Hospodinovy přítomnosti stojí v protikladu k představitelům etablovaného náboženství. Na tuhle prorockou linii evangelijní svědkové o Ježíši z Nazareta navazují, a mj. se objevuje v evangelijní kritice farizejských postojů (nepochybně již z prostředí raně církevního) a nebo v Podobenství o posledním soudu (Mt 25). Mimochodem, je příznačné, že evangelikální kritika parabiblického podání tohoto podobenství se ohání tím, že „maličtí“ nejsou jacíkoli potřební, ale pouze „bratři“, tj. příslušníci církve. Jak nevzpomenout alibistických exegezí tohoto podobenství z dob normalizace…
Jestliže autor Parabible staví představitele organizovaného náboženství do role „saduceů a farizeů“, upozorňuje nás na roli, kterou si jako církev už dávno musíme nechat líbit a kterou mnozí představitelé církve a jejich následovníci již dávno obsadili. Jen doba vzniku novozákonního kánonu netrvala tak dlouho, aby to stihla otevřeně deklarovat.
Ježíš Parabible rozděluje. Vyprávění místy až s gustem aplikuje evangelijní „na rozdíly v přístupu k odsuzovaným a přehlíženým jsem nepřinesl žehličku, ale meč“. Jistě, můžeme autorovi vytknout, že jeho sociální, popř. misijní zaměření je v rámci dnešní společnosti víc než jednostranné. Ovšem, nesvědčí to o tom, že motorem jeho snah není co nejuniverzálnější marketingová strategie, ale pokus o autentické zprostředkování, čím se mu stala ježíšovská story?
Mimoděk, bez komplikovaného vysvětlování přitom odhaluje, že sama novozákonní evangelia nemají autorský zájem vést své čtenáře zpět do hypoteticky rekonstruované Galileje, ale sama chtějí předat poselství o Ježíši do konkrétní dějinné a církevní situace těch, jež oslovují. Už tak brání i tomu, abychom do nich mohli promítat svou dogmatiku nebo ideologii, a pak s ní vítězoslavně mávali před očima „zdeptaných depkami“. Ježíš z Nošovic jim přináší nemoralizující biblické potěšení. I proto patří autorovi Parabible za jeho převyprávění dík.
Alexandr Flek, Parabible, Biblion 2019
recenze zmiňované v textu viz https://www.christnet.cz