Salman Rushdie, britský spisovatel indicko-muslimského původu, sepsal roku 1988 román „Satanské verše“ a byl za to Rafíkem Zakanou obžalován v indickém tisku z rozvracení islámu. Teprve útočná kampaň íránského tisku, rozpoutaná v listopadu 1988 kulturním časopisem Kajháne farhangí přinesla své plody. 14. 2. 1989 byl Salman Rushdie v Íránu obžalován a odsouzen k smrti. Prezident Alí Chameneí potvrdil rozsudek větou: „Dlouhý černý šíp smrti byl vypuštěn a míří k cíli.“ Až po tomto výroku spisovatel požádal o ochranu Scotland Yard. 15. července 2007 ho povýšila královna Alžběta II. do šlechtického stavu – nejen coby bojovníka za práva pronásledovaných spisovatelů, ale především za jeho rozsáhlé a inspirující dílo.
Dvacet let starý rozsudek nicméně nezasáhl jen spisovatele, ale podepsal se též na čtenářské obci. Pro mnohé se Satanské verše staly zakázaným ovocem, o kterém není radno mluvit, natož si ho čtenářsky vychutnat. Někteří zas (původně můj případ) předem ztratili o knihu zájem, protože jde prý jen o kritiku islámu.
Rushdie je kritickým znalcem kultur starověkých i novověkých, evropských i asijských. Vstřebal do sebe motivy eposu Gilgamešova i Odysseova. Vytváří novou verzi zápasu Jákoba u potoka Jabok. Rozvíjí nově představy o tělesných metamorfózách bohů i lidí z básní Ovidiových, hraje si s motivem znovuzrození. Připomíná, že téma degradace žen se vyskytuje též v jiných kulturách než islámské. Uměleckou fikci bychom neměli považovat za výsměch a rouhání, je legitimním kritickým nástrojem, Rushdie kriticky přetváří náboženské i filosofické představy, které se jeví jako pevně vystavěné a věky ověřené. Proto nabízí nové pojetí přirozenosti či spíše kreativnosti, odmítá přirozeně harmonické koncepty světového řádu, koncepty kabalistické, křesťanské, stoické či hinduistické. Místo o moudrosti raději hovoří o přiblblosti kosmického řádu, náhodnosti jednotlivých událostí, popř. o nevysvětlitelné agresivitě londýnských fotbalových fanoušků, typických zástupců západních civilizačních rituálů.
Velice významnou roli hrají v knize fikce a zejména sny. Rushdie se ubírá opačným směrem než C. G. Jung. Nejde mu o interpretace nebo terapeutické využití snů. Spíše usiluje o jejich uskutečnění samotným člověkem. Sexuálnímu životu věnuje mnoho pozornosti, tím se Rushdie neliší od naturalistického zájmu vypravěčů pohádek Tisíce a jedné noci. Ze Shakespeara si vybírá pouze motiv žárlivosti a nenávisti (Othello). Je přesvědčen, že není možné rozlišit dobro od zla, ďábla od anděla. Duše člověka je místem věčného sváru špíny i čistoty, našeptávání ďábla i vábení dobra. Proto se tvůrčí člověk může obratem ruky stát rozvratníkem, který touží uchvátit partnerku svého bližního. Andělský románový hrdina zneužije důvěru a přátelství svého byť krátkodobého přítele. Ke slovu se dostávají „satanské verše“, naprostý opak kreativnosti. Spíše jde o dětské závistivé pokřikovánky, které prozrazují radost z toho, že mohou ponížit. Adresně sdělují některé intimity ze života dvou přátel. Rýmovačky mají dost síly, aby zničily lásku a důvěru dvou lidí, kteří se navzájem začnou obviňovat ze zrady.
Rushdie sní o tvůrčím životě, který čerpá ze všech kultur. Překračuje kulturní bariéry a nachází spřízněnost napříč staletími. Nakonec ulpí na prastarém dogmatu o boji nebeských protikladů v andělské duši románového hrdiny, který satanským způsobem chrlí primitivní rýmovačky. Telefonem našeptané dětské rýmovačky měly urazit a pokořit, zasáhnout a rozvrátit. To se jim povedlo. Rýmovačky nejsou schopné svědčit o důvěře, důstojnosti, lásce. Erotické intimní něze totálně nerozumí. Rushdie satanskými verši vytvořil naprostý protiklad k něžně důstojné kreativnosti Písně písní, a parodoval magické náboženské proklínání, které dosud žije v mnoha náboženstvích.
Andělský hrdina našeptá telefonem svému sokovi podivné dětské mandaly, rozvrátí jeden vztah, a vrátí se z Anglie znovu do Indie. Začíná žít nový život. Sní o lásce, a jeho sen se pomalu začíná uskutečňovat, aniž by musel podle karmického zákona klesnout o úroveň níž. Rushdie zároveň odmítá i západní myšlenku daru odpuštění. Odpuštění není důležitým předpokladem pro nastartování nového života, protože zlé je součástí věčného sváru – zlé je také bytostnou součástí nebes. Není nutné se kát, jde přece o věčný svár, který jednou způsobuje rozvrat a podruhé kreativní lásku. Proč tedy mluvit o vině. Rushdie nabízí jednoduché vysvětlení. Vinna jsou nebesa a nebeská sféra kreativity. Proto Rushdie nabízí člověku přirozeně/nebeskou kreativitu, která se projevuje uskutečňováním snů již zde na zemi. Náboženské dogma o převtělování se proto nestává osnovou dalšího příběhu pozemsky znovuzrozeného člověka. Jde o současný život. Rushdie zmírňuje vodopády slov, románový příběh se zklidňuje a Rushdie již svou vizi neverifikuje dalšími a dalšími příběhy svých protagonistů. Pouze naznačuje, že člověk vplouvá do nových a kvalitních vztahů. V tomto ohledu Rushdie věří, jak věřily desítky generací před ním. Nevidí již vedle sebe jiné kulturně náboženské možnosti, a to je škoda. Vypravěči ani posluchačům přece nemusí jít o nečitelný a věčný svár protikladů v duši. Inspirací se mohou stát také biblická vyprávění o pozemské důstojnosti těch, kteří jsou zvláštním způsobem funkční i disfunkční, ale je to jejich rozhodnutí, které není předepsáno nebeskými mocnostmi, přestože jsou v neustálém rozhovoru s transcedencí. Abraham i Rút, Josef i Jonáš se stávají inspirací k podobné otevřenosti a důstojnosti, o jaké sní Rushdie. Neuskutečňují přirozeně/nebeské sny, nýbrž žijí dialog.
Rushdie kritizuje a transformuje náboženské i filosofické idoly. Malířova paleta je rozsáhlá a pestrá. Nestačil jsem vyjmenovat všechny kritizované idoly. Nicméně také Rushdie vyznává jedno dogma (boj dobra a zla v naší duši) a svou multikulturní vizi svým způsobem redukuje.
Než ohrneme nos nebo se rozhořčíme nad islámskou či hinduistickou kulturní dogmatičnosti, měli bychom přiznat svou malou odvahu kritizovat pevně konstruovaná dogmata a měli bychom se ptát, zda mají jen pozitivní sociální dopad. A také bychom si znovu měli připomenout, že konzervativní křesťané také v Evropě obvinili z rouhání francouzského režiséra Godarda, tvůrce filmu „Zdravím vás Marie“. Kněží kropili návštěvníky filmu svěcenou vodou (1985), protože francouzský režisér prý hrubě urazil matku boží. V roce 1988 potrestali žháři pařížské kino Saint-Michel, protože přes varování uvedlo film amerického režiséra Scorseseho ‚Poslední Kristovo pokušení‘. Nejen islámský svět vynáší tvrdé rozsudky, zavrhuje nebo tvrdě vymezuje, kdo je nebo není součástí pravého společenství správně věřících. Užití násilí, popř. prokletí a tvrdých odsudků právě těmi nejortodoxnějšími věřícími svědčí zpětně o tom, že kritický pohled literátů, režisérů, filosofů i teologů je zcela oprávněný.