Polsko, zátoka autoritářského konzervatismu?

rozhovor s Rudolfem Vévodou

Rudolf Vévoda (1964) je historik a polonista. V minulosti působil mj. jako ředitel Vyšší odborné školy publicistiky a od r. 2010 je členem předsednictva Českého helsinského výboru.

Jak bys charakterizoval současnou politickou situaci v Polsku?

Vzestup autoritativního stylu vládnutí stejně jako výrazné posílení pozic politické pravice lze jistě od posledních prezidentských i parlamentních pozorovat. Obojí zmiňované volby proběhly v roce 2015 a odstavily od moci Občanskou platformu, která se udržela u vlády dvě volební období. To je v současných dějinách Polska od roku 1990 vlastně novum, protože několika předchozím vládám se nepodařilo udržet u moci ani celé volební období, konaly se předčasné volby a ještě častěji se střídali premiéři. Z hlediska polské nejnovější historie tedy vlastně šlo o mimořádný úspěch Donalda Tuska a jeho týmu. Poněkud horší je bilance bývalého prezidenta Bronisława Komorowského, kterému se kvůli hrubým chybám v kampani nepodařilo úřad obhájit, což se trochu podobá neúspěchu Lecha Wałęsy z roku 1995. Jediným polským prezidentem, který byl po obnovení prezidentského úřadu v roce 1989 zvolen na dvě volební období, tak zůstává postkomunista Aleksander Kwaśniewski. Ten svou politickou kariéru zahájil už ve druhé polovině 80. let jako ministr tehdejší komunistické vlády. Jeho Svaz demokratické levice se po posledních volbách ocitl mimo Sejm – těžko hledat symboličtější vyjádření debaklu polské levice. Z obou komor parlamentu odešlo i Palikotovo hnutí, možná světonázorově nejradikálnější uskupení, které kdy mělo parlamentní zastoupení. V současném Sejmu, tedy, jak říkají Poláci, v Sejmu VIII. kadence, levice není vůbec zastoupena. V socioekonomickém smyslu je tak paradoxně „nejlevicovější“ parlamentní stranou vládní Právo a spravedlnost Jarosława Kaczyńského, například svým programem na podporu rodin s dětmi „Rodina 500 plus“. Z hlediska hodnotového či světonázorového ovšem samozřejmě představuje vyhraněně konzervativní, antiprogresivní stranu.

Dá se mluvit o vzestupu autoritářské pravice?

I vzestup autoritářských tendencí lze myslím v současném Polsku pozorovat. Obecně jsem neměl nic proti tomu, když se v minulosti předsedové vítězného hnutí automaticky nestávali premiéry. Dokonce bych takový postup v některých specifických situacích považoval za inspirativní i pro Českou republiku. Dnes ovšem kritikové polské vlády poukazují na fakt, že Jarosław Kaczyński ve svých rukou koncentruje příliš velkou moc – řídí podle nich prezidenta Dudu i premiérku Szydłovou, aniž by ho limitovala odpovědnost vyplývající z výkonu ústavní funkce.

Velké obavy vzbuzuje zejména dění kolem Ústavního soudu, jehož pozice je ovšem v polském politickém systému vymezena poněkud odlišně od českého pojetí, stejně jako tvrdé převzetí veřejnoprávních médií, jejichž charakter se během roku a půl změnil k nepoznání a vlastně se stávají médii vládními a de facto i stranickými, protože současná polská vláda je jednobarevná.

Velký ohlas v zahraničí vyvolal i záměr zpřísnit protipotratový zákon (současná podoba je výsledkem kompromisu z roku 1993), což mělo vést k absolutnímu zákazu potratů i v případě znásilnění, incestu či těžkého poškození plodu, čímž se myslel zejména Downův syndrom. Po překvapivě silných domácích projevech odporu, tzv. Černém protestu, vládní strana ovšem svůj záměr odložila na neurčito.

Pominout bych neměl ani silnou závislost vládní strany na vlivné katolické církvi a Polské biskupské konferenci, která se po odchodu svých otevřenějších členů, jakými byli třeba lublinský arcibiskup Józef Życiński nebo gdaňský Tadeusz Gocłowski, v posledních letech profiluje spíše tradičně. „Efekt František“ přes relativní úspěch papežovy loňské cesty na Světové dny mládeže do Krakova tedy v Polsku příliš nepůsobí, i když má v samotné církvi své zastánce, kteří jsou sice v menšině, ale zato jsou to publicisté i kněží zvučných jmen a mnohdy úctyhodné minulosti. Vlivnou oporou vlády ovšem zůstává mediální impérium toruňského redemptoristy Tadeusze Rydzyka, tedy jeho Radio Maryja, Televize Trwam a noviny Nasz Dziennik.

Jakou má autoritářská pravice v Polsku historii, na čem staví?

Už během formování novodobých politických ideologií se polské politické myšlení, ať už doma v jednotlivých táborech či v exilu – a ten byl v Polsku po porážce povstání roku 1831 tak vlivný, že o něm tamní dějepisectví mluví jako o Velké emigraci – začalo výrazně štěpit. Dodnes inspirativní je způsob, jakým tyto duchovní a hodnotové proměny popsal na začátku 70. let minulého století katolický publicista Bohdan Cywiński ve své knize Rodokmeny nepokorných (Rodowody Niepokornych). Můj oblíbený aforismus říká, že v Polsku dodnes vládnou rakve Piłsudského a Dmowského, dvou nejvýznamnějších státníků a politických myslitelů první třetiny 20. století.

Maršálek Józef Piłsudski, známější z nich, byl od květnového převratu v roce 1926 až do své smrti o devět let později faktickým vládcem Polska, a jakýmkoliv tendencím k autoritativnímu stylu vládnutí nabízí jeho režim možnost srovnávání. Ačkoliv jeho postavení v tehdejším politickém systému – ani on nezastával úřad prezidenta či premiéra – by mohlo svádět k hledání analogií k pozici Jarosława Kaczyńského, současné Polsko má k tehdejšímu sanačnímu režimu přece jen velmi daleko. Na druhé straně jako člověk původně spojený s Polskou socialistickou stranou a aktivní účastník revoluce 1905 měl daleko ke krajnímu nacionalismu a klerikalismu, který bývá s polskou pravicí obvykle spojován. Britský historik Norman Davies jeho režim dokonce charakterizuje jako levicovou vojenskou diktaturu.

Polští národovci se proto často obracejí k druhému z obou mužů, Romanovi Dmowskému, jehož politická dráha se sice vyčerpala tím, že svou zemi reprezentoval na versailleské mírové konferenci, který ale svým literárním dílem, zčásti esejistickým a zčásti beletristickým, zanechal nepominutelnou stopu v polském politickém myšlení. Jeho katolicismus zdůrazňoval spíše politickou a národně formativní roli církve než tu duchovní, ale jeho nacionalismus, s léty nabývající stále silnějších antisemitských prvků, nepochybně vycházel z hlubokého vnitřního přesvědčení. I ti z představitelů polské pravice, kteří dnes varují před „německým protektorátem“ nad Evropou, navazují na určité myšlenkové pochody spojené s Dmowským.

Vrcholným obdobím polské krajní pravice ovšem zůstávají poslední roky před druhou světovou válkou, doba, kdy Národně radikální tábor – Falanga vyvolával pouliční kravály a demoloval židovské podniky a kdy se ani vláda nezastavila před některými legislativními antisemitskými kroky.

Čím se Právo a spravedlnost liší od podobných politických stran v Maďarsku, na Slovensku, u nás nebo jinde ve světě?

V České republice by k Právu a spravedlnosti měla mít z relevantních stran blízko ODS, která s ním a s britskými konzervativci před lety dokonce vytvořila společnou frakci v Evropském parlamentu. Některé její představitele si lze dobře představit jako politiky Práva a spravedlnosti, pokud by byli polskými a ne českými občany. Na druhé straně je v ODS zastoupeno vlivné libertariánské křídlo, které by v Právu a spravedlnosti hledalo svou pozici obtížně. Europoslanec a předseda Svobodných Petr Mach, který vystupuje jako obránce Polska před „bruselským diktátem“, je svými politickými postoji bližší spíše polské straně Svoboda, dříve KORWiN, která ovšem není zastoupena v Sejmu a disponuje podobně jako čeští Svobodní jedním mandátem v EP.

Co se týče Slovenska a Maďarska, nebudu předstírat, že jsem znalec tamní politické scény. Slovenské pravicové strany procházejí natolik silnými turbulencemi, že jednoznačnou analogii těžko hledat. Teoreticky by k Právu a spravedlnosti měly mít relativně blízko národovci pod novým, umírněněji vystupujícím vedením, podobně jako křesťanští demokraté, kteří ovšem představují stále více se marginalizující politickou sílu. V Maďarsku je stranou, která jak svými volebními úspěchy, tak politickým směřováním a ostatně i jedinečným postavením stranického předsedy připomíná Právo a spravedlnost, jednoznačně Fidesz, i když Viktor Orbán na sebe odpovědnost vyplývající z výkonu ústavní funkce na rozdíl od Jarosława Kaczyńského vzal. Na druhé straně se nedomnívám, že by narušení demokratických procesů v Polsku pokročilo natolik, jak to můžeme sledovat v Maďarsku. Maďaři na to ostatně měli více času.

Změnila se nějak zásadně témata autoritářské pravice (nejen) v Polsku oproti první polovině 20. století?

Rozdíl vidím zejména ve dvou oblastech. Tou první je cosi, co bych nazval „nostalgií po impériu“. Meziválečná Rzeczpospolitá byla mnohonárodnostním státem, jehož hranice sahaly daleko na východ, a i když její národnostní politika, zejména vůči Ukrajincům, Litevcům a Židům, měla (eufemisticky řečeno) daleko k ideálu, vzpomínka na slávu někdejší říše, která v dobách svého největšího územního rozsahu sahala od Baltského k Černému moři a na východě několik let ovládala Moskvu, byla tehdy silnější než dnes. Je hodno uznání, že ačkoli například Vilnius nebo Lvov jsou v povědomí elit dosud považovány za jakousi součást polského intelektuálního a kulturního území, žádný relevantní politik ani politická strana nevznesly po roce 1990 nárok na revizi stávajících hranic, vyplývajících z jaltského systému, považovaného v jiných oblastech za překonaný.

Antisemitismus, zejména pak ten lidový, je v Polsku jistě silnější než u nás. Ačkoliv je poměrně snadné na okraji polské veřejné scény najít různé více či méně bizarní postavy, které se netají svým vyhraněně kritickým hodnocením role Židů v polských dějinách i politiky Státu Izrael, i ony svůj antisemitismus někdy maskují jako „judeorealismus“, jak to činí například dokumentarista Grzegorz Braun. Především však žádnou polskou vládu po roce 1989 nelze označit za antisemitskou či antisemitismus podporující, a to ani první vládu Práva a spravedlnosti z let 2005–07, ani tu současnou. Rozhodující kroky ke zřízení varšavského Muzea polských Židů, ve světě velmi oceňovaného, pak učinil ještě jako primátor Varšavy zesnulý prezident Lech Kaczyński, Jarosławův bratr. I vypjatě národovecká Liga polských rodin, která byla přechodně koaličním partnerem v první vládě Práva a spravedlnosti, se ústy svého předsedy od antisemitismu zřetelně distancovala, což se ovšem neobešlo bez komplikovaných slovních piruet, protože k odkazu Romana Dmowského se hlásit nepřestala.

Polsko je země, kde muslimové žijí už od středověku. I když muslimští Tataři jsou dnes velmi malou menšinou, jejich tradice je především v některých částech Polska jasně viditelná. Má tato skutečnost nějaký vliv na to, jak se v Polsku projevuje globální islamofobie?

Velmi vítám, že jsi připomněl otázku polských Tatarů. Jemnější pohled například na bitvu u Vídně ukazuje, že hodnotit ji pouze jako střet křesťanství a islámu je zjednodušující, i když i tento význam měla a byla ve své době i v pozdějších časech takto hodnocena. Stejně tak je ale možno ji vnímat jako zastavení mocenské expanze Osmanské říše, která ostatně islám vnímala v jeho umírněnější verzi, než jak činí současní radikální islamisté. Málo se ví, že jeden z tehdejších hrdinů, polský král Jan Sobieski, by se býval ze svého vojenského triumfu dlouho netěšil, kdyby mu o měsíc později jeden z jeho tatarských důstojníků muslimského vyznání, Samuel Krzeczkowski, nezachránil život během jednoho střetnutí s Turky v Uhrách. Za tolerantní Reczpospolité si pak muslimové směli stavět mešity, řada z nich se dodnes dochovala. Současné polské obavy z islámu a islámské invaze jsou pak výslednicí mnoha sociologicky podmíněných jevů, mezi nimi pak i důsledkem etnické homogenizace země po druhé světové válce, a jistou analogií lidového antisemitismu. Staletá existence polských Tatarů na ně podle mě nemá velký vliv. Osobně si nemyslím, že tradiční český anticikanismus či neuvěřitelně rozbujelé fobie z islámu, a to v zemi prakticky bez uprchlíků, nám dávají právo se na Poláky v tomto směru dívat spatra.

Jak se podle tebe bude Polsko vyvíjet? Čeho se bát, v co doufat?

Znepokojivé je především hluboké rozdělení polské společnosti. Bude záležet na tom, zda a jak bude občanská společnost připravena hájit principy liberální parlamentní demokracie a nakolik v tomto úsilí dokáže být vytrvalá.

Se zájmem sleduji aktivity Výboru na obranu demokracie (KOD), i když nepřehlížím skutečnost, že mnozí z politiků, kteří se k němu připojili, nesou sami odpovědnost za zbrklou aplikaci liberálních ekonomických reforem, které přispěly k výrazné majetkové polarizaci. V průzkumech veřejného mínění si vládnoucí strana udržuje téměř dvojnásobný náskok oproti druhé Občanské platformě a nezdá se ani, že by své preference posilovalo hnutí Razem Adriana Zandberga, které se vymezuje nejen proti vládě i opozičním stranám, ale i proti staromilské postkomunistické levici a má blízko hlavnímu médiu nové levice, Krytyce Polityczné. Na druhé straně, tamní politická mapa se mění častěji a rychleji než u nás. Neměli bychom zapomínat, že Polsko, často vykreslované jako zátoka krajního konzervatismu, bylo první postkomunistickou zemí, která si do parlamentu zvolila transsexuální poslankyni, ale i čelného představitele LGBT hnutí, který je dnes úspěšným primátorem města Słupsk. Platí tu zákon akce a reakce, na čemž nic nezmění ani činnost nynější vlády.

Proč považuješ dění v Polsku za důležité pro nás (kromě geografické blízkosti)?

Spojuje nás minulost sovětského satelita, tedy zkušenost, z níž Polsko vyšlo důstojněji než my. Společně s Maďarskem a Slovenskem jsme zemí Visegrádu, jehož slibné počátky kontrastují s potemnělou současností a vedou k obavám o osud naší části Evropy. Omezování demokratických procesů i svobodných médií, stejně jako postupné vytváření zárodků režimu osobní moci vůdce může být bohužel vzpruhou a inspirací pro podobně smýšlející politiky u nás.

Otázky připravil Jan Škrob