Nokturno pro Přímoří Alojze Rebuly
Téměř poetickou řečí vypráví autor příběh poutnické existence slovinského kaplana Florijana Burnika (Filip Terčlej 1892–1946). Jeho spiritualita se napájí z evangelijních textů i z pramenů Božské komedie Dante Alighieriho, z literatury slovinského národního obrození počátku 20. století i z mariánského pramene protihitlerovsky laděné německé mystičky Terezie Neumannové a to vše prosvětluje krásou horské přírody slovinského Přímoří. Příroda, „azurový a zelený palác Nejvyššího“, protkaná kapličkami Panny Marie Lurdské a dalších světců, „kousek boží země… nejen pro odpočinek, nýbrž i pro milost a k nasycení.“ Vysokohorská přímořská příroda se proměnila v chrám stvořitelské svrchovanosti a krásy, otevřený pro poutnické výlety kaplana Florijana a jeho svěřence. Florijan nabízí zásadní hodnotové poselství Slovincům ideologicky rozkolísaným zprvu fašismem, pak i nacismem a komunismem stalinského typu maršála Tita.
Mistrně přeložená poetická sonda sleduje kaplanovo spirituální zrání v období 1922 až 1946. Podle závěrečné studie překladatele Aleše Kozára by se Nokturno pro Přímoří mohlo stát impulzem pro čtenáře k pěstování svébytné spirituality, vzdorující s Florijanem nejrůznějším pokušením. Nejvyšší a často též regionální církevní funkcionáři od roku 1922 podporovali italizaci Přímořska (Terst, Istrija a Dalmácie), které bylo po válce odebráno poraženému Rakousko-Uhersku a připojeno k Itálii. Byl zrušen slovinský tisk. Slovinští úředníci byli nahrazováni italskými. Ve školách se muselo učit náboženství v italštině. Arcibiskup podporující slovinskou kulturu byl nahrazen italským arcibiskupem, aby se zdařila italizace církve v duchu diktátora Mussoliniho. Diktátor byl papežem označen za muže Prozřetelnosti. Ti kněží z Přímoří, kteří se nechtěli přizpůsobit novému trendu, byli za trest na několik let konfinováni, tj. přemisťování do italského vnitrozemí, aby se napravili a neovlivňovali věřící dosud mluvící slovinsky.
Proti komunistickému teroru, který do Přímoří pronikal s osvobozovacími partyzánskými i sovětskými ozbrojenci, zvolil kaplan Florijan metodu křesťanské vyznavačské vstřícnosti a rovnosti všech lidí. Věděl, že komunisté odmítají křesťanství jako politicky zkompromitovanou a neužitečnou věc. V Přímoří během roku 1945 zlikvidovali kolem jednoho sta římsko-katolických kněží. Proti rudému teroru se mohl zaštítit pouze jedním pádným politickým argumentem, svým několikaměsíčním vězněním v německém Dachau. Slovinští revolucionáři ho po nějaký čas respektovali. Nakonec ani to nestačilo. V politické kampani se ideologové oháněli Engelsovými i Marxovými odsudky kapitalismu i sociální necitlivostí církví. Proklamovali, že jako kněz patří k vrstvě lidí, kteří brání v budování nového světa sovětských kvalit. Proto byl na jedné své pouti do přírodního chrámu Nejvyššího přepaden, zastřelen a zahrabán do země. Jen ztracený růženec, náhodně v lese nalezený, přímořským věřícím prozradil, kde jejich kaplan leží. Tajně ho pak pohřbili na místním hřbitově. Zástupci starší generace tak vyjádřili vděčnost svému poutnickému učiteli. Kdežto většina mladých, včetně předsedkyně mariánského spolku, odkráčeli vstříc světlým zítřkům komunismu. Florijan svým bývalým souputníkům nic nevyčítal. Jeho otevřený přístup ke všem lidem mu napovídal, že i z tohoto hnutí přece jen zaznívají některé společné tóny s křesťansky naladěnou spiritualitou. Věřil, že až pomine válečná atmosféra, půjdou věřící i nevěřící společnou cestou.
Kniha není nazvána Rekviem, ale Nokturno za Přímoří, tedy slavnostní skladba. Poetický portrét násilně umlčeného kaplana naznačuje, že jeho typ spirituality je silný. Díky zakotvení v Kristu ideově i historicky neztroskotal. Autor vkládá Florijanovi do úst klasifikaci německého učitele Josepha Stiefenhofera. Dle něj zde poutnický typ spirituality existoval od počátku křesťanství a přestál římská pronásledování, řecké hereze, barbarské vpády, renesanční pohanství, vzteklé luteránství, pokrokovou francouzskou revoluci, pyšné hegeliánství i ateistický komunismus.
Má-li se stát pro dnešní římskokatolickou spiritualitu inspirací středověký Dante, putující nebem i očistcem, a též mystický mariánsko-očistně léčebný kult, spojený s přírodním řádem a evangelijní zvěstí, pak pro protestanty se může stát inspirací nejen prorocká mystika Dorothee Sölle, prorocké písně Sváti Karáska, Miloše Rejchrta, Bohdana Pivoňky, Pavla Dvořáčka a jejich následovníků, ale také poutnicko-prorocká spiritualita J. A. Komenského. Jeho písně stále zpíváme, a jeho výsostně teologické dílo, Labyrint světa a ráj srdce, máme stále na dosah ruky.
Poutnickou spiritualitu kaplana Florijana, usilující o smírné společenské vztahy, smíme zařadit do kontextu celosvětové mezi-náboženské debaty o vzájemném respektu náboženství světa (Chicago 1993), a též k již fungující mezi-náboženské spolupráci v rovině etické, prosazující občanskou rovnost a důstojnosti všech lidí světa.
Alojz Rebula, Nokturno pro Přímoří
(orig. 2004, česky Protimluv 2019, Ostrava)