Číslo

Letošní suchý podzim přinesl do mého života nový rozměr. Nefunkčnost aortální chlopně mi inspirujícím způsobem rozšířila obzory. Jednak jsem si uvědomil, že na kardiologii jsem přece doma (mé první vzpomínky patří kardiologii v brněnské sv. Anně, kde jsem ve třech letech strávil několik měsíců a byl tam vydán do rukou lékařů k rekoarktaci aorty a nevědělo se, jestli to přežiju), a jednak jsem si silně osobně uvědomil, že jsou v životě situace, kdy jsme vydáváni do rukou druhých, aby s námi naložili dle svého vlastního způsobu bytí. Někdo je lempl, jiný pedant, někdo je flegmatik, jiný cholerik. Ježíš byl také vydán – avšak do rukou těch, kteří neměli zájem na jeho životě. Já jsem byl jako malé dítě vydán do rukou těch, kteří se snažili můj život zachránit. Operace se povedla. Dítě si vydanost druhému člověku moc neuvědomuje. Dospělý člověk se pozastaví nad tím, že někdo jiný bude řezat jeho tělo, jiný se bude dotýkat jeho srdce. A každý bude mít v hlavě svůj život a svůj způsob bytí. Již měsíc se připravuji na operaci a dosud neznám přesné datum. A tak jsem zahodil vše nepodstatné, věnuji se prohlubování vztahů, říkám lidem věci, které bych normálně neřekl. Protože bych se třeba bál vyslovit je. Většinou se jedná o věci pozitivní, o vyznání lásky. A lidi zase dávají lásku mně. S vděčností si připomínám verš: My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. (1 Janův 4,19) Je to vlastně velmi jednoduchá víra: láska tu byla před námi. Nese nás. Bude tady i po nás. Láska v nás působí jako lék, vždyť je podstatou Toho, který svět i nás stvořil. V pozadí všech událostí vidím lásku všude možně. Jedna mi koluje v žilách právě od všech, kteří na mě myslí, a jinou a přitom tu stejnou vidím i v myslích a rukou těch, kteří pracují, aby zachraňovali životy. Nebo těch, kteří pláčou s plačícími. Už jednou mi lékařská věda (a lékaři pracující v její síle) zachránila život. Je zázrak, že lidé mohou mít podíl na tom, co vede k záchraně života. Kdysi řekl prof. Hejdánek na jedné přednášce: „Bůh chce život, nikoli smrt.“ Řekl to jako odpověď na často opakovanou myšlenku: když zemře dítě, Bůh to chtěl. Všichni, kdo pracují k záchraně života, jsou přece na Boží straně, jsou Jeho prodlouženou rukou. Možná pak není až tak podstatné, jak vypadají jejich životy. Nebo k jaké víře se hlásí. Tvoříme jedno tělo, jeden život. Jsme vydáváni jeden druhému do rukou.