Poslední zasedání synodu ČCE odsouhlasilo zřetelnou většinou možnost, aby kazatelé a kazatelky českobratrské církve evangelické žehnali svazkům stejnopohlavních párů. Návrh sice vzešel z rozpravy, nicméně tématem vztahu k LGBT+ menšině se církev zabývá už zhruba dvacet let. Po loňské omluvě za příkoří, způsobená homofobními postoji, resp. předsudky, přikročil nejvyšší orgán, zastupující celou českobratrskou církev, ke konstruktivnímu kroku. Kazatelé, na něž se stejnopohlavní páry obracejí s prosbou o požehnání jejich svazku, nebudou už tento bohoslužebný akt konat jen na svou osobní odpovědnost, ale mohou se opřít o souhlas a podporu celé církve. Přičemž součástí usnesení je i prostor pro ty z kazatelů a kazatelek, jimž jejich přesvědčení takový krok učinit brání.
Usnesení bylo obratem medializováno (neboť tahle témata – bohužel? – zajímají dnes média na církvích především), stejně rychle se objevila petice požadující revokaci usnesení a pokání za tento krok. A zároveň se o něm strhly debaty na různých sociálních fórech (např ve skupině Přátelé ČCE). Debaty se vědomě i nereflektovaně dotýkají vícero souvislostí, v Protestantu bychom chtěli sledovat zejména otázku vztahu k pojetí manželství, jeho biblickému ukotvení a smyslu požehnání, a potom si všimnout, čím se ukazuje být v této souvislosti tzv. fundamentalismus, tedy ono pojetí biblického textu, které trvá na jeho doslovnosti a neměnnosti. Doufáme, že se zapojí vícero hlasů, přičemž si přece jen dovolíme debatu moderovat – v tom smyslu, že úplným předsudkům a nepravdám – neboť ty se bohužel debatách o tomto tématu vyskytují – prostor přece jen dávat nebudeme. (Mám na mysli ten typ textů, kde autor začne tím, že proti sexuálním menšinám nic nemá, ale v další větě či odstavci už píše o jejich sklonech k pedofilii, apod.)
Co se psalo na facebooku
Debatám na facebooku aj. nemusíme přikládat význam zásadní, nicméně obsahují jak promyšleně zveřejňované příspěvky, tak bezprostřední reakce. Možná trochu vyhroceněji, ale odrážejí typy postojů, které se k dané problematice vztahují.
Martin Zikmund uveřejnil na své stránce příspěvek, v němž se staví do role zprostředkovatele hlasů těch, kdo usnesení žehnat homosexuálním párům odmítají a kritizují jako nebiblické a jejichž ochota se nadále identifikovat s ČCE značně poklesla. Pochybnosti v něm vyvolává jednak věc sama, která si zaslouží mnohem důkladnější rozbor (teologie manželství) i celocírkevní rozhovor, jednak obava o rozdrolení a oslabení evangelických sborů v té části západních Čech, kde působí.
O usnesení píše:
Je to průlom, avšak nikoli bezproblémový. Zejména pro členy církve zůstává synod dlužen odpověď, jak k tomu z hlediska Písma svatého přišel. O tom, že evangelium nás učí milosrdenství, není sporu. Z chrámu neodešel ospravedlněn farizeus, který vše plnil a ještě se tím před Bohem kasal, ale zjevný hříšník, který vzadu se bil v prsa a modlil se, aby mu Bůh byl milostiv (Lukáš 18, 9nn.). On ale věděl, že nedosahuje na požadovaná kritéria.
Něco jiného je mít pastorační soucit s konkrétními lidmi, a proto vybočit z běžných norem, něco zcela jiného je však vyhlásit, že normy už neplatí a všechny páry – nejen heterosexuální, ale i homosexuální – jsou na tom stejně. Jako by na to měly právo a jako by už nebylo co rozlišovat.
Martin Zikmund se tu staví do role zprostředkovatele, nicméně k tomu používá sice jemně, ale přece jen ne úplně fér postupy. Členům církve podle něj dluží synod výklad, jak k usnesení došel. Jistě, usnesení samo nedoprovází rozsáhlý elaborát, ale pokud jsem člen ČCE a problematika sexuálních menšin a jejich vztahů mne zajímá, mám už dvacet let k dispozici výstupy, které porozumění církve tomuto tématu z biblického i odborného hlediska formulují. (Však také P. Vizina v diskusi pod článkem poznamenal: Martine, sleduji tu debatu bedlivě a velmi si přístupu ČCE vážím.)
Zikmundem zmíněná ilustrace, podobenství o farizeu a celníkovi, i jeho komentář staví církev do role toho, kdo může a má mít „pastorační soucit“ s hříšníkem. Nápadně tu souzní např. s postojem, který k tématu v r. 2013 deklarovala Rada církve bratrské, když v jednom odstavci říká: …zdůrazňujeme, že Boží slovo nás vede k lásce ke všem lidem. Proto litujeme toho, že to byla a je i církev, která homosexuálům někdy ublížila a ubližuje, a hned v dalším dodává: Za projev lásky ale nepovažujeme populisticko-relativistický postoj, který vše schvaluje. Proto ani v otázkách homosexuality nechceme relativizovat Boží slovo, přestože naše pozice je dnes ve společnosti nepopulární. Zároveň však zdůrazňujeme své přání, aby církev byla otevřená všem lidem – včetně homosexuálů a aby všichni lidé – včetně homosexuálů, mohli v církvi najít přijetí. Přijetí ale neznamená bezbřehý souhlas.
Za deklarovanou otevřeností a přijetím se tak skrývá přesvědčení, že příslušníci menšinové orientace si musí uvědomit svůj (konkrétní) „hřích“, a nemohou proto očekávat skutečné zrovnoprávnění.
Posvěcovat resp. zdůvodňovat tuto mentalitu teologicky a biblicky tak představuje spíše ospravedlňování nadřazenosti většiny nad menšinou a vlastní neochoty vykročit z kruhu předsudků a jakési „kultivovaně zjemnělé“ či přinejmenším zbytkové homofobie. Jistě, od dekriminalizace homosexuálního jednání nás zatím dělí pouhá desetiletí, od registrace partnerství ještě o hodně míň a přiznat plnou rovnoprávnost dosud zavrhované a odmítané menšině trvá ve společnosti někdy i více generací. Neměla by se však právě církev stávat prostředím, které takový proce dokáže zvládnout rychleji, odvážněji, se skutečnou, nikoli paternalistickou empatií? Co o nás vypovídá, že sice jako by kajícně litujeme, ale vzápětí opět chceme diktovat – těm, jimž jsme se před chvílí omlouvali, resp. jim projevili pastýřský soucit? Ano, LÁSKA vykládá ZÁKON, aniž by ho rušila. Ale nenasvěcuje tu Láska naši neochotu k lásce, která se navíc schovává za Zákon?
Čtěte bibli, tam to všechno je?
Další okruh se týká argumentace autoritou Písma. Zdeněk Šorm v tomto smyslu M. Zikmunda upozorňuje: ačkoli se snažíš o smířlivý tón, myslím, že spíš přispíváš k falešnému posvěcení napětí. Svojí formulací o evangelících, kteří tu ještě čtou bibli, vytváříš – možná bezděky – dojem, jako by se odpůrci synodního usnesení bible drželi, zatímco jeho zastánci se na ni už neohlížejí. I mě se ta formulace dotýká, přestože mám spoustu otázek, a myslím, že je falešná. Jde spíš o to, jak kdo bibli čte a jak o ní přemýšlí a je-li ve svém přístupu k ní poctivý. A to je moje námitka vůči odpůrcům synodního ustanovení, kteří nepřipouští interpretaci a vidí v něm jen zatemnění bible. … Myslím, že problém je hlubší než nedostatečná diskuse o teologii manželství. Problém je v poctivosti přístupu k bibli. A ten se nemůže odvolávat ani na věrnost otcům, jak to činí petice za revokaci synodního usnesení. To by musela škrtnout celé interpretační úsilí našich otců biblistů.
Když si pročítáte internetové debaty, ale i když sledujete živé debaty tváří v tvář (např. záznam kulatého stolu, konaného po synodu v Uherském Hradišti, viz odkaz na stránkách tamějšího sboru), vnucují se neodbytně otázky, zda a jak je možno se tváří v tvář autoritě Písma domluvit. Opakované citace Levitiku 18 a Římanům 1, jejichž autoři odmítají jakýkoli výklad textu jakožto jeho překroucení, neochota reflektovat, že se řídíme překladem, v němž ledacos zůstává ztraceno, že biblické výpovědi tohoto typu mají dobový kontext, bez nějž jim těžko dokážeme porozumět – a především, že jejich autoři opravdu, ale opravdu netušili, že existuje nějaká menšinová sexuální orientace – to vše mne přimělo k otázkám: Nepředstavují takovéto přístupy ono úskalí, díky němuž už debata, co pro nás znamená autorita Písma, není možná? Taková diskuse přece vyžaduje otevřené hledí, odvahu, která uzná (proti)argument, a pokoru, která ví, že pravdu nikdy nemám, ale i ve sporu ji společně hledáme. Nepředstavují odmítavé reakce na interpretaci Písma nový typ výzvy? A jaký vlastně? A na druhou stranu – není právě tento typ výběrového fundamentalismu důsledkem podlehnutí duchu doby? Mentalitě, která praví, že když mám na něco názor, nemusím se už poctivě vyrovnávat s argumenty, které ho vyvracejí? Nebo že skutečně křesťanské je jen to, co je tzv. konzervativní?
Těžiště a směr biblických výpovědí
Martin Zikmund mluví o Zákonu v pavlovském (a zejm. luterském) chápání. Zákon – nomos – tu je souborem požadavků, jimž „nemůže nikdo dostát“, a proto zjišťuje, že (ve vztahu k Bohu?) nelze žít jinak než z milosti. Existuje však řada dobrých důvodů chápat vztah novozákonních svědků k Tóře a jejím ustanovením v jiné perspektivě. Představuje pro ně autoritu svatých Písem, na niž se ve sporu – ať už se synagogou nebo uvnitř novozákonní církve – odvolávají. A především, Tóra sama (a platí to i o Prorocích a Spisech) při pozorném čtení vychází z daru milosti. Je odpovědí na spásu, darovanou z Božího slitování a milosti. A tento pohled pak brání tomu, vykládat starozákonní ustanovení jako neměnný „zákon“ (který nás má hlavně usvědčovat z hříšnosti), ale naopak. Hledat jejich těžiště a směr, a v neposlední řadě způsob, jak na ně další svědkové navazují.
Podíváme-li se z této perspektivy na ustanovení o manželství, narazíme především na „směro-platný“ příběh o tom, jak byl člověk, ádám, stvořen jako „muž“ a „žena“. K čemu? Jak po Gn 1 bezprostředně vyloží Gn 2, ke vztahu, který teprve korunuje lidství (a zřejmě souvisí i s oním „obrazem Božím“). Vztahu, který má natolik svrchovaný význam, že je nadřazen vztahům dosavadním, loyalitě k rodinnému klanu, resp. tradičním nárokům na poslušnost rodičů. Člověk je vyzýván vstoupit do vztahu, trvalého a jedinečného, a této otevřenosti a tomuto vztahu Bůh žehná. V knize Kazatel 4,9 se pak dočteme, že „dobře je dvěma, nikoli jednomu, tedy samotnému.“ Vzhledem k tomu, jak pravidelně se Kaz vztahuje právě k motivům z Gn 1 a 2, těžko předpokládat, že v této výpovědi nerezonuje ono „Není dobré člověku, ádámovi samotnému“. Také zde jde výslovně o zdůraznění vztahu mezi dvěma jakožto ne-marného, smysluplného cíle lidského usilování. A když se Gn 1 a 2 stanou argumentem v debatě Ježíše s těmi, kdo ho zkoušejí (veřejně znemožnit), děje se tak nikoli v odpovědi na otázku, zda muž – muž, žena – žena, žena – muž, ale na otázku, za jakých okolností je možno ženu propustit, tedy zrušit vztah. V pozadí je, jak se vzápětí ukáže, pokus o více či méně alibistický výklad ustanovení o rozlukovém lístku. Ježíš takový přístup k Tóře odmítá poukazem na Gn 1+2, přičemž směr této výpovědi završí známým „a tak už nejsou dva, ale jedno. A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“ (Mk 10) Opět tedy jako požehnanou perspektivu vyzdvihne směřování k trvalému, jedinečnému vztahu, z něhož člověk neplánuje utíkat (a ještě si své útěky ospravedlňovat). A takto na výpovědi Tóry navazuje např. i autor listu Efezským. Přičemž jak z výpovědí epištol (Ex 5 a 1Pt 3), tak i z „hovoru v domě“ navazujícího na debatu o rozlukovém lístku (Mk 10) vyplývá důležitý kontext, totiž, že tyto výpovědí byly hrází proti nesnesitelné lehkosti pozdně antické mentality, s níž ženy opouštěly muže a muži ženy. Přičemž novopečení křesťané a křesťanky měli za to, že se stejnou lehkostí mohou opustit svého nevěřícího partnera či partnerku. Opět, sledujeme-li záměr či směr těchto novozákonních oddílů, zdůrazňují význam vztahu pro plnost našeho lidství.
V této perspektivě lze tedy i usnesení posledního synodu pochopit jako krok, který rozpoznává a respektuje biblický důraz na neoddiskutovatelný význam vztahu pro naše lidství, a proto podporuje stálost, trvalost vztahu mezi dvěma lidmi jako něco naším Bohem chtěného a požehnaného.
Schopnost formulovat to v kontextu, kdy – na rozdíl od biblických svědků, ať už autorů Levitiku či apoštola Pavla – dobře a spolehlivě víme, že se rodí lidé (více či méně) stejnopohlavně orientovaní (a že v tom v přírodě nejsme sami), není tedy svévolným přizpůsobováním se duchu doby, nýbrž odpovědným vstřícným krokem, který podporuje lidství jakožto žití ve vztahu. Se všemi rovinami, které k takovému vztahu patří.