Po českých ulicích dnes chodí holohlavci, kteří hajlují a řvou rasistická hesla, v českých novinách můžete narazit na antisemitské pindy, ostrakizující seznamy a zabedněnost všeho druhu, v českém parlamentu fašistické křídlo plive na všechno možné kromě svého vůdce, který se na záchodku potýká s reportérem. Je tomu padesát let, kdy se chopil moci čalouník, aby zahájil jedno z nejstrašnějších vyvražďování (hned po Stalinovi) v dějinách lidstva. Zatímco v Německu se konají mohutné protestní demonstrace proti extrémistům, u nás jako by přibývalo hlupáků, kteří nesnášenlivcům dávají za pravdu. Při příležitosti téhož výročí, tehdy desetiletého, napsal vězněný Dietrich Bonhoeffer – rok předtím, než ho dal čalouník zastřelit – tato slova:
„Hloupost je nebezpečnější nepřítel dobra než zlo. Proti zlu se dá protestovat, dá se zostudit, v krajním případě mu lze zabránit násilím. Pokaždé již v sobě nese zárodek vlastního rozkladu, už proto, že zanechává v člověku přinejmenším nevolnost. Proti hlouposti jsme bezbranní. Ani protesty, ani násilím nelze tu nic pořídit; argumenty nepůsobí, fakta, jež odporují vlastním předsudkům, se prostě neuznávají – v takových případech se dokonce hlupák stává kritickým – a nelze-li se jim vyhnout, dají se jednoduše odbýt jako bezvýznamné výjimky. Přitom je hlupák na rozdíl od zlého člověka sám se sebou zcela spokojen; stává se dokonce nebezpečným, protože stačí lehké podráždění, aby přešel do útoku. Proto je třeba větší opatrnosti před Člověkem hloupým než před člověkem zlým. Nikdy se už nepokoušejme hlupáka přesvědčovat důvody; nemá to smysl a je to nebezpečné.
Abychom našli způsob, jak se s hloupostí vyrovnat, musíme se snažit pochopit ji v její podstatě. Tolik je jisté, že není v jádru defektem intelektuálním, nýbrž lidským. Jsou lidé mimořádně intelektuálně Čilí a přitom hloupí, a naopak lidé intelektuálně velice těžkopádní, kteří jsou všechno jiné než hloupí. K tomuto objevu docházíme ke svému překvapení v určitých situacích. Přitom nemíváme ani tak dojem, že hloupost je vrozený defekt, ale spíše, že lidé jsou za jistých okolností ohlupováni, resp. se nechávají ohlupovat. Dále pak pozorujeme, že uzavření a osaměle žijící lidé se vyznačují tímto defektem řidčeji než jednotlivci čí skupiny se sklonem k sdružování anebo ti, kteří jsou k němu odsouzeni. Zdá se tedy, že snad hloupost není ani tak psychologický jako spíš sociologický problém. Je zvláštní formou působení dějinných okolností na člověka, průvodním psychologickým jevem jistých vnějších poměrů. Při bližším přihlédnutí se ukáže, že každé silnější uplatnění vnější moci, ať politické či náboženské, velkou část lidí raní hloupostí. Dokonce se zdá, jako by to byl přímo nějaký sociologicko-psychologický zákon. Moc jedněch využívá hlouposti druhých. Celý proces nespočívá v tom, že by určité – tedy třeba intelektuální – lidské vlohy náhle zakrněly nebo vymizely, nýbrž v tom, že ohromující dojem vyvolaný vnější mocí připravuje člověka o jeho vnitřní samostatnost, takže se pak – více či méně nevědomě – vzdává hledání vlastního postoje k daným životním situacím. Je-li hlupák často tvrdohlavý, neznamená to ještě, že je samostatný. Právě když s ním mluvíme, máme pocit, že před námi není on sám, osobně, nýbrž předsudky a fráze, které nad ním nabyly moci. Je jakoby v zakletí, zaslepen, zneužit ve své podstatě, znásilněn. Když se stal nástrojem bez vlastní vůle, bude hlupák schopen i jakékoli špatnosti a současně neschopen rozpoznat ji jako zlo. V tom je nebezpečí ďábelského zneužití. Vzniká tak možnost lidi natrvalo zničit.
Právě zde je zcela zřejmé, že hloupost nemůže být přemožena prostým poučením, nýbrž toliko aktem osvobození. Přitom se musí počítat s tím, že opravdové vnitřní osvobození bude ve většině případů možné až po osvobození vnějším; než k tornu dojde, budeme se muset zříci všech pokusů hloupé přesvědčit. Za tohoto stavu věci je ostatně zřejmé, že bychom se marně snažili zjistit, jak „lid“ vlastně smýšlí a proč je tato otázka pro odpovědně myslícího a jednajícího zbytečná – vždy jen za daných okolností. Biblický výrok, že bázeň Boží je počátek moudrosti (Žalm 111,10), potvrzuje, že vnitřní osvobození člověka k odpovědnému životu před Bohem je jediným skutečným přemožením hlouposti.
Tyto úvahy o hlouposti ostatně obsahují i jakousi útěchu; nijak totiž nedovolují považovat většinu lidí za bezpodmínečně hloupou. Bude záležet skutečně na tom, bude-li se očekávat větší užitek od hlouposti lidí, nebo od jejich samostatnosti a moudrosti.“
Na cestě k svobodě, Vyšehrad 1991, s. 74–76
Toto Bonhoeffer napsal uprostřed katastrofy, deset let poté, co hloupost umožnila vládu krutosti. Dnes ještě není pozdě, dnes snad i argumenty ještě něco zmohou.