K románu Harper Leeové, Postav hlídku
Ke kultovním románům (nejen) evangelíků let šedesátých i pozdějších patřil Jako zabít ptáčka Harper Leeové – příběh z alabamského Maycombu let předválečných, v němž do společensky a nábožensky rozkastovaného maloměsta vstoupilo jako katalyzátor, když se bílý právník, spravedlnosti a lidské důstojnosti oddaný Atikus Finch, rozhodl hájit černocha obviněného ze znásilnění bílé dívky. Působivost příběhu nepramení jen z povahy konfliktu, umocňuje ho i perspektiva. Vypráví ho malá právníkova dcera Jana Luisa, zvaná Čipera, která se poněkud komplikovaně učí vstřebávat otcovy postoje a přímočarým dětským pohledem zároveň odhaluje, jak hluboko mnozí její příbuzní a spoluobčané vězí v letitých předsudcích.
V závěru života spisovatelka Harper Leeová (1926–2016), označovaná doposud jako „autorka jediné knihy“, zpřístupnila rukopis románu Go Set a Watchman (2015), česky Postav hlídku (MF 2016). Odehrává se na stejném místě, ovšem o dvacet let později, v době počínajícího zápasu černochů proti segregaci a za skutečné zrovnoprávnění; zápasu, který zejména v jižanských komunitách vyvolal silný protipohyb. Jana Luisa sem přijíždí jako dospělá obyvatelka New Yorku. Nehodlá se v rodném Maycombu usadit, ale přiznává, „když přijedu domů, jako bych se vrátila do opravdového světa.“ s. 61)
Konfrontace s mentalitou jižanského maloměsta však nečekaně dostane daleko zásadnější ráz, když náhodou zabrousí na schůzi Rady občanů, sebeobranné jižanské iniciativy proti emancipačnímu černošskému hnutí a s ním souvisejícím federálním zákonům. Zjistí, že v tomto uskupení figuruje i zestárlý otec Atikus a její přítel (a otcův spolupracovník) Hank. Vzpomínka na obhajobu černošského mladíka tu ostře kontrastuje s projevem jižanského „okamůry“ z poloviny padesátých let, který teď ve stejné místnosti, kde kdysi probíhal Atikův „osudový“ soudní proces, obhajuje segregaci jako odraz přirozeného řádu daného Stvořitelem. Své vulgárně podávané nepravdy a předsudky čerpá z brožury Černý mor, kterou Jana Luisa charakterizuje: „…ve srovnání s ní působí Goebbels jako naivní chlapeček z balíkova.“ s. 80) Někdejší Čipera nechápe, co její otec v této společnosti pohledává. „Jediný člověk, kterému kdy důvěřovala, ji zklamal.“ s. 88) Prožívá prudké odcizení. Netýká se jen občanských postojů, ale především toho, v čem ji její otec odmalička vychovával. Rozhovory, jež vede s nejbližšími, jsou existenciálně i fyzicky vyčerpávající: „Muž, kterého jsem si chtěla vzít, a otec mi způsobili takovou nevolnost, že jsem se pozvracela.“ s. 180) Ale protože je to pořád ta přímočará Čipera, vychovaná v tom, že si má stát za svým, nedá nikomu nic zadarmo – a ovšem ani nikdo jí. Strýček Jack, místní intelektuál a znalec viktoriánské Anglie, jí připomíná a otevírá souvislosti, jež stojí za mentalitou místních obyvatel. „Tahle část země tvoří samostatný národ,“ bojovali totiž v občanské válce za zachování své identity politické i soukromé. s. 153–154) Janě Luise připadají ovšem i jeho erudované výklady jako únik před odpovědí na to, co ji pálí nejvíc: Jak se její otec, který ji slovem i příkladem vychoval v tom, že všichni lidé jsou si rovni, najednou může paktovat s vyznavači segregace. V rozhovoru, který spolu vedou – a který mimochodem objasňuje ledacos z historie amerického pojetí občanských svobod – obviní ze zrady někdejších ideálů samotného Atika, „advokáta chudých“. On se sugestivně ptá „Chceš černochy v našem světě?“ a ona odpovídá „Ujel nám vlak. Na negrech si vybíjíme zlost vůči (federální) vládě.“
Bolestivost konfliktu zvýrazňují evokace dětských let a situací a čtenář, který zná Jako zabít ptáčka, je může prožívat spolu s hlavní postavou. Odcizení se totiž ukazuje na všech stranách, k jedné z nejsmutnějších scén patří setkání s Kalpurnií, někdejší černošskou chůvou, jež najednou odmítá projevit Janě Luise pochopení: „Nemůžu mluvit s jediným člověkem, který mne vychovával od mých dvou let.“
Síla románu spočívá především v mnohovrstevnatosti, s níž líčí konflikt mezi tradicionalistickou mentalitou a potřebou společenských změn. Umožňuje vhled k jednomu ze zdrojů současného rozdělení americké společnosti, zejména pokud jde o způsob, jak se mají ve společnosti ujmout nezbytné reformy (možná i proto se stal v r. 2015 za končícího prezidentování Baracka Obamy nejprodávanější knihou v USA). „Jižanská mentalita“ tvrdošíjně hájí princip absolutní svobody jednotlivce. Úporné rozhovory (poučené, ale velice živé), které Jana Luisa vede, přitom odhalují, jak absolutizace individuální svobody může brát naději konkrétním segregovaným či jinak znevýhodněným skupinám a fakticky degraduje jejich lidskou důstojnost. Čtenář pocítí, jak silné může být náhlé odcizení, dané odlišným postojem k aktuálním sociálním výzvám, a jak nesnadné je takový příkop v rámci konkrétní komunity překonat. S prohlubující trpkostí si Jana Luisa uvědomuje, že „to, co ji nutí stát si pevně za svým a nevzdávat se, je její otec.“ s. 91) V zápase, který vede, nejde o vítězství určité ideologie, nýbrž o to, jaký charakter a svědomí má každý jednotlivý člověk a s jakou mírou opravdovosti přistupuje k řešení společenských dilemat.
Neodmyslitelnou součástí románového příběhu je i místní protestantská církevní pospolitost. Název Postav hlídku dostal román podle textu kázání místního kazatele, jemuž Atikus s příznačným suchým humorem přezdívá Kámen („prosili jsme o chléb, a dostali kámen“). Ztělesňuje spiritualitu, jež slouží k sebeutvrzování maloměstské mentality bez rozhledu, tedy tradicionalismu v té nejupadlejší podobě. Ve srovnání s Jako zabít ptáčka představují ovšem církevnické pasáže Postav hlídku nejslabší místa překladu, který tak českého protestantského čtenáře připraví o nejednu výživnou asociaci (viz jen překlady písní, jež upřesňuje J. Tengler v Hutně a chutně v Protestantu č. 3). Koneckonců i titulní citát z Izaiáše 21,6 „Go set a watchman“ pochází ze starších anglických překladů bible, jimž by odpovídalo spíš kralické „postav strážného“. Autorka každopádně přesvědčivě předvádí, že schopnost stát na stráži a s předstihem vnímat, co tu kterou společnost aktuálně ohrožuje, církev utopená v tradicionalismu ztrácí. A tak nezbývá, než za kompas pro rozhodování a zápasy tváří v tvář aktuálním výzvám přijmout místo církevnické loyality vlastní svědomí.
Čtenářovo dilema, jak to tedy vlastně je s postoji hrdinů původní knihy, se ovšem dále prohloubí, když zjistí, že Postav hlídku není pokračováním Jako zabít ptáčka, ale naopak prvním literárním pokusem (resp. opusem) Harper Leeové. Nakladatel ho tehdy odmítl. Přitom zde twainovský humor kombinovaný s ženskou vypravěčskou perspektivou osvědčuje snad ještě víc, než v Jako zabít ptáčka, nemluvě o náročnější skladbě – nepostupuje lineárně, ale nechává růst maycombský svět i ústřední konflikt prostřednictvím střídání scén ze současnosti a dětství. Ale především zůstává otázka: Jestliže tahle kniha s tak hlubokou reflexí vlastního odcizení i postojů zabředlých v jižanských předsudcích byla napsána jako první, co to vypovídá o kultovním Jako zabít ptáčka? Je to jen poněkud idealizované smíření s vlastními kořeny, idealizace krajiny dětství i někdejších postojů lidí jako Atikus Finch, anebo pravdivé vylíčení jižanské společnosti let třicátých? Společnosti, která si ovšem ani v osobě svých nejosvícenějších liberálních představitelů najednou neví rady s nastupujícím emancipačním hnutím? Podobnost s dilematy, jež musíme řešit v naší současnosti, není vůbec náhodná.
Harper Lee, Postav hlídku, přel. Jana Hejná, Mladá fronta Praha 2016