Pedagog, kazatel a rozhodný pacifista (1895–1976) vybudoval pro žižkovské děti Milíčův dům, zastával se odpěračů vojenské služby, za nacistické okupace pomáhal židovským rodinám, po válce zorganizoval naprosto ojedinělou záchrannou akci pro stovky dětí z nacistických koncentračních táborů i z internačních táborů, kde mezitím začali věznit Češi Němce. Po nástupu komunistů k moci musel uprchnout do zahraničí, působil jako sociální pracovník v táboře Valka u Norimberku a poslední léta života prožil ve Švýcarsku. Protestant přinesl o chystané knize rozhovor v čísle 2/09 („Přemysl Pitter jde dál než humanismus“).
Život Přemysl Pittra je možno zpracovat důsledně chronologicky, ale látka se tomu vzpírá, chceme-li soustavněji sledovat, čím se zabýval. Bylo snad období v jeho životě, kdy se Pitter do něčeho tak ponořil, že se nevěnoval ničemu jinému? Snad v táboře pro uprchlíky z Východu Valka byl plně pohlcen „jen“ sociální prací. Ale zároveň přece pečoval o uprchlíky jako duchovní, a ani tehdy nepřestal vést korespondenci o tématech, která by se musela zařadit ještě do jiných přihrádek: Pacifismus. Problém revoluce. T. G. Masaryk. Vyrovnávání s židovstvím. Jiný příklad: Ti, kdo obdivují jeho nasazení pro záchranu dětí v ozdravovnách na zámcích, si možná neuvědomují, že po celou tu dobu byl zároveň v provozu žižkovský Milíčův dům! A občas pan ředitel odjel do ciziny, kde přednášel, vedl jednání, obnovoval kontakty navázané před válkou. Pitter dělal vlastně pořád mnoho věcí najednou. A tak Pavel Kosatík zpracoval látku po kapitolách, které nepředstavují ohraničené časové úseky. Nezřídka odkazuje čtenáře do minulosti nebo budoucnosti. V jedné z prvních kapitol, která pojednává o Pittrově duchovním hledání a seznámení se spiritismem, je najednou zmíněna úvaha z r. 1956 na téma Února 1948. Je to těkání, nebo není? Myslím, že není. Sám Pitter se v klidnějších obdobích života vracel ke starším svým úvahám a polemikám, znovu prozkoumával argumenty, a také mohly novější, později vzniklé texty vyplnit mezery v Pittrově archivu, způsobené ztrátami, jaké jsou v běhu života přirozené, ale i poúnorovými domovními prohlídkami a nakonec jeho vyhnáním z Milíčova domu. Můžeme se ptát, zda jde kniha dostatečně do hloubky. Pavel Kosatík se netají tím, že nashromážděný materiál, získaný z archivu a z rozhovorů s pamětníky, vybízel, zval k dalším rešerším, ale nabyl už prostě takového objemu, že bylo třeba „začít psát“.
Takové bylo zadání Nadačního fondu Přemysla Pittra a Olgy Fierzové: Shromáždit materiál a napsat knihu, která zaujme širší veřejnost. Na prezentaci knihy v Pedagogickém muzeu J. A. Komenského, kde je uložen Pittrův archiv, vládla slavnostní nálada, nikoli však pocit, že je vše šťastně ukončeno, uzavřeno, happy-end. Teď se přece začne zkoumat, co by se ještě mělo doplnit, ujasnit, ukázat v jiném světle. Už během těch několika desítek minut prezentace se lidé svěřovali, že nacházejí v textu úplně nové informace, které dosud unikaly pozornosti. Pak zazněla výtka, že v knize není dostatečně zpracováno období, kdy Přemysl Pitter pracoval ve Valce, a tu se v autorově tváři na okamžik zračil údiv, a i já jsem se podivila: Mně se naopak kapitola „V táboře Valka“ zdá velmi obsažná. Otevírá se tedy diskuse, je naděje, že bude intenzivní, a to je stejně velká radost jako vidět ve výkladech pěknou knihu s Pittrovým jménem na obálce.
Obálce dominují samozřejmě slova „Sám proti zlu“, a nebyla jsem sama, komu se tento název vůbec nelíbil. Vždyť měl Pitter mimořádnou schopnost získávat si spolupracovníky, vždy byl v úzkém kontaktu s přáteli, a když nikoho jiného, měl po boku Olgu Fierzovou. Není to „sám“ zvláště vůči ní až urážlivé? A co „zlo“? Pitter by slovo „zlo“ v názvu knihy o svém díle určitě nechtěl. Nebojoval v první řadě proti zlu, ale hledal dobro v každém člověku. Dobro do člověka zasévá Hospodin. Hledat a najít je, to je někdy velká práce. Pitter tuto práci konal usilovně a nezištně, jako službu lidstvu. Do názvu by se hodilo i slovo „služba“; ale rozuměli by tomu čtenáři?
Rukopis odevzdaný nakladatelství se jmenoval „Ve vyšší režii“, a tento název má jasnou oporu ve vyjadřování samotného Pittra. Zmínku o „vyšší režii“ používali on i Olga Fierzová jako narážku na Boží vedení často, krátili vé er. Když nakladatelství přišlo s názvem „Sám proti zlu“, sám autor byl v rozpacích a vyzval k úvahám o lepším názvu. Sešlo se několik návrhů, ale byly hodně patetické až sladkobolné, hovořily o lásce, víře, obětavosti, lidskosti… Možná by se líbily Pittrovi, Pavlu Kosatíkovi se nelíbily.
Hovořil pak při prezentaci o tom, že konec konců ve chvílích nejnáročnějších rozhodování Pitter sám byl. „Sám“ ale nemusí znamenat jen osamocenost. Znamená také odhodlání – tak jako dítě dychtivě prohlašuje „já sám“. Také můžeme „sám“ číst jako důraz na niternost. Jsem to já, já sám, kdo uposlechne Ježíšovy výzvy. Tomu se blíží ještě jeden význam, který jsem si uvědomila až po přečtení zcela dokončené, vytištěné knihy a který mne nakonec s názvem „Sám proti zlu“ smířil:
Vedle pacifismu je totiž výrazným tématem knihy vývoj Pittrova vztahu ke komunismu. „S uskutečněním Božího království nelze (nemá smysl) čekat na posmrtný život, ale je třeba usilovat o ně hned teď, každým skutkem a celým svým životem“ (str. 81). Takto radikálně křesťansky Pitter hledal řešení mravní krize po první světové válce, a výrazem tohoto hledání byl jeho příklon ke komunismu, který nazývali on i další hledající „křesťanský“. Jemu se však podařilo okamžitě se vyhranit vůči marxismu, a jako člověk „neschopný taktizovat se sdělovanou pravdou“ (str. 89) nikdy ani nenakročil do pasti, kterou marxismus pro mnohé československé intelektuály představoval. Československou odbočku Hnutí pro křesťanský komunismus založil Pitter v únoru 1927, a přitom už na jaře téhož roku cestuje s Olgou do Londýna a Pavel Kosatík líčí tento pobyt v Anglii jako nástup první deziluze z komunismu. Pitter si vítězství bolševického kolektivismu v této zemi, sympatické mu pro uvědomělý zápas o svobodu, neuměl představit. „Bratři a sestry,“ psal domů, „to je těžký problém, který musí naše hnutí luštit, jak spojit oba tyto zcela odlišné směry: individualismus a kolektivismus… Nechtěl bych žít v takové komuně, kde ‚všecky věci jsou obecné‘ a kde musel bych se podřizovat vůli ostatních a své myšlení uvádět ve shodu s myšlením druhých. Snad je to v rozporu s tím, co jsem až doposud psal a mluvil, ale já musím toto přiznat.“ (str. 125) Z deziluze se léty a novými poznatky o zločinech komunismu vyvinul rozhodný odpor, který nejlépe vystihuje kapitola „Pitter a Hromádka – dvě různé cesty“ (str. 293). Zejména českobratrským evangelíkům jej vystihuje. Už na str. 222, kde se popisuje, jak poúnorový režim decimoval práci s mládeží, cituje Kosatík z dopisu, který později, už z exilu, psal Pitter Hromádkovi do Prahy, slova o „nejtěžších chvílích mého života“. Ráda bych, aby Protestant otiskl tento dopis celý. Pitter se po celý život vyznačoval snahou o maximálně taktní chování, a nebylo možno Hromádkovi v roce 1955 napsat pravdivé slovo taktněji. Tím bolestněji působí, že Hromádka v následujícím roce odsoudil maďarské povstalce a „pochválil Sovětský svaz za to, že rebely utopil v jejich vlastní krvi“ (str. 298).
Právě porovnání Hromádkova a Pittrova aktivismu umožní číst „sám“ jako postoj. Zatímco Hromádka z toho, že „dějiny se nedají zastavit“ (str. 295), vyvozuje účast na budování komunismu a dokonce jej vydává za pokračování křesťanské tradice, Pitter hodnotit měřítkem společenské či „dějinné“ nutnosti nedokáže. Jeho „sám“ je individuace vzdorující všem „nutnostem“. Byla mu cizí představa společenského pokroku, jemuž se Hromádka doporučoval nestavět do cesty. Jako jedinec, „sám“, cítil odpovědnost za jiné jedince, kteří byli v nouzi. Zatímco Hromádka doporučoval jít s pracujícím lidem, Pitter unikl pěsti dělnické třídy jen o vlásek a od prvních hodin v exilu zápasil za zmírnění pohromy, která se přivalila i na chytré a obratné, kteří uměli „nově promýšlet“, přizpůsobit novým pořádkům teologické bádání a provoz církví, i na hloupější a nepřizpůsobivé, kteří Pittrovu srdci byli nejbližší.
Nakonec se chci svěřit s tím, že mi při četbě citelně scházely příběhy, které znám z textů pamětníků, zejména z „Dětských osudů“ Olgy Fierzové. Například se Pavel Kosatík zmiňuje o tom, že němečtí chlapci způsobili požár v parku v Kamenici a Pitter je pak bránil před „lidovým hněvem“. Je však spolehlivě zaznamenáno víc, zejména o tom, co se v chlapcích dělo, jak se změnilo jejich smýšlení! Zcela schází výslech na gestapu, kdy Pitter úředníkovi otevřeně přiznal, že pomáhá Židům, a on ho propustil. V Milíčově domě se přátelé společně modlili, báli se, že se jim Pitter z gestapa už nevrátí, a tu se najednou vrátil. A další velmi živé a silné příběhy jsem postrádala. Pavel Kosatík vysvětluje, že je nezařadil proto, aby rukopis nebyl příliš dlouhý, a dále proto, že jsou to přece součásti již vydaných textů. A tak myslím, že je nutno zvážit obnovené vydání „Dětských osudů“ a eseje Pavla Kohna o Olze Fierzové „Život ve stínu“, který vyšel zatím pouze německy.
Pavel Kosatík, Sám proti zlu.
Život Přemysla Pittra (1895–1976)
Paseka 2009
ISBN 978-80-7185-971-0