Českem obchází strašidlo. Strašidlo komunismu. Tak by se dala parafrázovat úvodní věta Komunistického manifestu. Je komunistická nálepka jen prostěradlem, za kterým se skrývá neškodná atrapa, nebo skutečným zloduchem, který má moc přičarovat prokletí na celé království? Spíše než jednoznačně odpovědět bychom v tomto článku chtěli nastínit určité návrhy, které by snad mohly pomoci se odpovědi přiblížit.
Antikomunismus a anti-antikomunismus
Úspěch KSČM v posledních senátních a krajských volbách vyvolal poměrně bouřlivé reakce a jedním ze slov, která se dostala do popředí veřejné diskuse, je antikomunismus. Zkusme se soustředit na to, co antikomunismus je a co z něj plyne. Je to postoj, který se zakládá především na bolestné zkušenosti s minulým režimem. Stal se základním opěrným bodem určitého vidění světa, které hraje zásadní roli v českém veřejném dění a politickém myšlení. Antikomunismus však s sebou nese několik nevýhod: je čistě negativní, lze ho lehko zneužít pro prosazování i velmi nebezpečné politiky a často také delegitimizuje velkou část levicového spektra – i tu, která nemá a nechce mít s minulým režimem nic společného.
Pro nás je ovšem zásadní to, že právě antikomunistický přístup paradoxně není schopen se s komunismem účelně vyrovnat. Tím, že komunismus vnímá jako ztělesněné zlo, půlí složitou síť dějinných, společenských a politických souvislostí násilně ve dví. Odstrašujícím způsobem se to projevuje v četných diskusích. Kdo není antikomunistou, je automaticky obviněn z toho, že komunismus hájí, nebo že je dokonce sám zakuklený komunista. Právě touto polarizací antikomunismus znemožňuje pustit se do toho, čeho je skutečně zapotřebí: realisticky a kriticky se vyrovnat s minulostí naší země a celým fenoménem komunismu. Ten není jen meteoritem, který do našich dějin přilétl ze zaostalého a zlého Ruska, kam bychom ho mohli spolu s ruskými vojáky zpátky odeslat, ale bytostnou součástí evropského i českého myšlení, dějin a politiky.
Jako odpověď na antikomunistické výkřiky se objevuje postoj, který se v různých internetových komentářích začal s nadsázkou označovat jako anti-antikomunismus. „Anti-antikomunisté“ prohlédli většinou velmi dobře výše zmíněné nedostatky antikomunismu. Dopouštějí se ovšem často jiné chyby – tou je bagatelizace nebezpečnosti komunistické ideologie a/nebo utrpení způsobeného mnoha lidem v době minulého režimu. Spolu s antikomunismem tak smetávají ze stolu i konkrétní lidskou zkušenost, která za ním stojí. Tvrzení, že bychom měli zapomenout na minulost a raději hledět do budoucnosti, je třeba v této souvislosti odmítnout nejen jako cynické, ale také jako nepoctivé a neproduktivní. Tudy tedy, alespoň pro autory tohoto textu, cesta rozhodně nevede.
Další problém, který komplikuje cestu ke skutečnému vyrovnání se s komunismem, spočívá v tom, že se v diskusích málokdy specifikuje, co se komunismem přesně míní, a směšují se dohromady různé věci. Rozdělení tří základních významů slova komunismus je prvním krokem pro nastínění několika poznámek, které vyznačují směr, kterým by podle nás cesta vést mohla.
Ideologická rovina
Komunismus je samozřejmě velmi široký pojem a v jeho rámci existuje celá řada proudů, které jsou mnohdy velmi odlišné. Jádro komunistické ideologie, jak ji reprezentuje Komunistický manifest z roku 1848, je však skutečně nebezpečné. Za prvé, přichází s jednoznačným výkladem světa a nabízí příliš jasnou odpověď na všechny otázky. Za druhé, se svou představou postupu dějin vidí jako nutný krok revoluci chudých proti bohatým, a proto posiluje a vyhrocuje rozpory a nepřátelství ve společnosti. Za třetí, stěžejním prvkem komunistické ideologie je přesvědčení, že lidé mohou vlastními silami vytvořit ideální řád a dojít k triumfálnímu završení dějin. Komunismus tak přináší falešnou eschatologii a velmi snadno se stává modlou.
Komunismus však přesto není zcela jednoznačným fenoménem. Upozornil na skutečné rozpory v rodící se kapitalistické společnosti a dal mocný impuls k hájení práv utlačovaných. Marxistická filosofie pak ukázala společenský rozměr existence každého člověka a mnoha prvky ovlivnila filosofii i evangelickou teologii 20. století, nemluvě o neomarxistických proudech, které marxismus právě ve výše uvedených bodech podstatně revidují. V českém evangelickém kontextu by neměl upadnout v zapomnění křesťansko-marxistický dialog, který se v Praze odehrával v 60. letech a jehož hlavními představiteli byli J. L. Hromádka a Milan Machovec. Snad je neblahým plodem antikomunismu, že se o těchto rozhovorech, které, ač v lecčems neúspěšné a sporné, ovlivnily mnohé filosofy a teology na obou stranách železné opony, v podstatě vůbec nemluví. Taková kniha marxisty Milana Machovce Ježíš pro moderního člověka nám přitom ukazuje, že zde došlo i k hmatatelným výsledkům, které pro nás mohou být v některých ohledech obohacením i dnes.
Mezi křesťanstvím a marxismem jsou mnohé fundamentální rozpory a křesťanská kritika marxismu by měla být jejich logickým důsledkem. I taková kritika však vyžaduje úsilí. Křesťanskou kritiku marxismu nelze prostě nahradit zjednodušující kritikou pravicovou.
Dějinná rovina
Druhou možnou odpověď na to, co je komunismus, nám nabízí česká – respektive československá – historie. V tomto smyslu znamená komunismus režim, který zde fungoval od února 1948 do listopadu 1989, a komunisté jsou lidé, kteří tento režim aktivně budovali a udržovali. Ani zde ovšem nelze aplikovat černobílou optiku.
Za prvé, kritériem, podle něhož by měl být minulý režim posuzován, by mělo být především jeho dodržování lidských práv a demokratických principů, nikoli naplňování všech našich dnešních ekonomických a ideologických představ. Je přitom nutné dále vyprávět konkrétní lidské příběhy, nezapomínat na útlak a utrpení. Takové vyprávění vyjadřuje úctu k obětem, ale pomáhá nám také otevírat oči pro utrpení, které může přinášet současnost i budoucnost.
Za druhé, je třeba realisticky hodnotit vlastní úlohu v rámci minulého režimu. Například v souvislosti s již schváleným zákonem o navrácení církevního majetku v debatách mnozí s naprostou samozřejmostí stavěli ČCE do role pasivní a bezbranné oběti, které ubližoval zvrácený mocenský aparát. Přitom není žádným tajemstvím, že vztahy mezi státem a církví byly mnohem komplikovanější. Spíše než stranu triumfujících vítězů nad zlem minulého režimu by jak pro naši církev, tak pro celou společnost bylo prospěšnější navázat na deuteronomistickou tradici pokání. Chápání dějin, jež vychází z pokání za vlastní vinu, je pro jakoukoli komunitu životodárnějším postojem, než identita založená na tom, že se pasujeme do role nevinné oběti.
Za třetí, ke konstruktivnímu vyrovnání s minulostí přispěje zohlednění jiných pohledů na naše novodobé dějiny než je dosud většinově prosazovaný totalitaristický. Máme na mysli konkrétně revizionistický (popř. postrevizionistický přístup). Totalitaristický přístup předpokládá, že fungování společnosti bylo prostoupeno represí, která určovala všechny oblasti lidského života. Společnost se pak dělila na ty, kteří se ze strachu podřídili, a na ty, kteří statečně odmítli. Ukazuje se však, že skutečnost byla složitější. Revizionisté se snaží pomocí nových přístupů nabídnout diferencovanější pohled na mechanismy, které ve společnosti fungovaly, a ukazují, že v socialistické společnosti existovaly mnohé relativně svobodné oblasti (často výměnou za přijetí oficiální rétoriky v oblastech jiných). Tento pohled boří černobílé mýty o fungování společnosti i o konkrétních lidských osudech a pomáhá lépe odlišit specifika jednotlivých období (padesátá, šedesátá a sedmdesátá léta). Nejde přitom o relativizaci, ale o snahu o lépe pochopit vlastní dějiny (viz Michael Pullmann, Konec Experimentu nebo Ondřej Matějka, Jsou to berani, ale můžeme je využít).
Reálně-politická rovina (KSČM)
Konečně třetí způsob, jak rozumět tomu, kdo jsou komunisté a co je komunismus, máme v současné české politice. V tomto smyslu jsou komunisty členové a voliči KSČM a komunismem ideologie prosazovaná touto stranou. Podíváme-li se do programu KSČM, shledáme, že s ideologickým revolučním marxismem má společného velmi málo. Vzhledem k projevům některých jednotlivců i historické zkušenosti komunistického oportunismu se s tím ale nelze jednoduše spokojit. KSČM je navíc očividně a nepochybně pokračovatelkou předlistopadové KSČ. Je třeba vyvíjet tlak na to, aby se jasně a zřetelně distancovala od zločinů minulého režimu. Je třeba také hlasitě a ostře kritizovat ty konkrétní kroky a projevy politiků KSČM, které jsou v rozporu s liberální demokracií a lidskými právy. Ostrakizace KSČM jako celku ve veřejném prostoru paradoxně brání jakékoli konstruktivní kritice této strany. Tím, že je označována za a priori nelegitimní a ostatní politické strany ji používají jako bubáka (byť by například bez hlasů jejích poslanců Václav Klaus nebyl zvolen presidentem), je KSČM vyjímána ze zorného pole veřejnosti a na rozdíl od ostatních stran nečelí žádnému tlaku. To zvyšuje pravděpodobnost, že se místo sebereflexe bude jen dále konzervovat. Je například zajímavé, že zatímco o dění v jiných politických stranách (včetně některých neparlamentních) máme z médií informací víc než dost, o KSČM málokdo opravdu něco ví, přestože je to – bez ohledu, jaký na to má kdo názor – velká parlamentní strana s nezanedbatelnou podporou.
Pokud ve světle všeho výše napsaného něco opravdu není na místě, je to moralizování řadových voličů KSČM. Co kdybychom přestali tvrdit, že „s komunisty se nemluví“, a místo toho s nimi začali mluvit a třeba i tvrdě diskutovat? Ve vší vážnosti a střízlivosti, racionálně a konstruktivně.
Snad nám tyto poznámky alespoň trochu pomohou ve vyrovnávání se s podivným strašidlem, které obchází našimi dějinami, naším myšlením i naší politickou scénou.