Restituce církevního majetku a s nimi i odluka církví od státu se řeší od listopadu 1989 a stále není jasné, kdy k nim definitivně dojde. Můžeme ale současného stavu (viz infobox) využít k tomu, abychom si ujasnili, co k tomuto tématu říká Bible. Magdaléna Trusinová se na to vyptávala Petra Slámy z katedry Starého zákona Evangelické teologické fakulty Karlovy univerzity.
Co bychom měli mít na paměti, abychom dobře pochopili vztah starozákonních postav k majetku? Jak máme číst biblické pasáže ve Starém zákoně, které se majetku týkají?
Když přijde na celkový biblický přístup k majetku, zdá se, že majetek není na prvním místě. Bible neřeší v prvé řadě vztah k majetku, ale k Pánu Bohu. Je to mnohotvárné svědectví, antologie textů, dost pestrobarevná sbírka zkušeností, kterou udělali lidé s Bohem. Vztah k němu je prvořadý.
No ale nějak se majetek v Bibli tematizuje, ne?
Důležitým motivem Bible je vyznání, že Bůh je stvořitel všeho světa. A odtud se odvíjí vztah k věcem okolo. První biblická teze o majetku by tedy mohla být, že je to projev dobrého Božího stvoření.
Co to znamená pro náš vztah k majetku?
To znamená, že tomu, kdo žije dobře, Bůh, který je stvořitelem a garantem všeho, majetku popřává. Až potud dobrý. Pak ale přistupuje další důležitý moment biblického názoru, totiž to, že přestože je Bůh stvořitel, tak v tom jeho dobrém díle funguje paradoxní zákonitost, jakýsi vir: tendence v lidech žít, jako by žádný Bůh nebyl, a dokonce se cpát na jeho královské či stvořitelské křeslo. Pro to má Bible strašně zajímavý a mnohovrstevnatý termín: hřích.
Jak se hřích promítá do vztahu k majetku?
Hřích ten neproblematický vztah k majetku jako k projevu požehnání komplikuje. Ten se potom v biblickém pojetí stává doménou hříchu, kdy se legitimní a vděčné používání Božích darů mění jako mávnutím kouzelného hříšného proutku v hrabivost, lakotu, vykořisťování a developerství, jak je známe dnes.
Takže byste souhlasil s tím, co píše ekonom Tomáš Sedláček ve své práci Ekonomie dobra a zla, že ve Starém zákoně můžeme vidět, že prosperita a majetek jsou důsledkem toho, že Izrael plní Boží vůli?
Větší část Bible tímto způsobem věci chápe. Je to vlastně do důsledku domyšlená představa, že svět má svého stvořitele a Pána. Je jenom logickým krokem dále, že úspěch je odměnou za správné chování. Tato teologie nebo ideologie dochází výrazu zejména v knize Deuteronomium. Právě Pátou knihu Mojžíšovu bychom mohli označit za programový spis hnutí, které se mezi badateli někdy nazývá deuteronomistické. Podle této knihy to v Bibli máme pěkně dané: Bůh je garantem řádu a kdo v tom řádu funguje, je úspěšný a má se dobře. Lidé z této školy pak ve Starém zákoně strašně zajímavě píšou dějiny vzniku, ale pak také zániku Židovského království v Jeruzalémě.
Jak s tím souvisejí dějiny?
Deuteronomisté to berou tak, že vznik davidovského království je z Boží milosti, je to Bohem chtěná věc, byť nad ní také visí jisté otazníky. Trvání království navzdory různým ohrožením a různým nepřátelům je výrazem Boží ochrany. Také konečný zánik království v Jeruzalémě pak je za trest. Je to velmi silná linie biblického myšlení. Z toho, jak ji trochu distancovaně představuji, je jasné, že existují i další směry. Ale ještě než se k nim dostanu, chci říct pár slov na její obranu: je to systematické uchopení teze, že Bůh je Pánem světa. Odtud plynoucí ideologie je vlastně milosrdná, dynamická a tvůrčí, a to právě v pojetí hříchu. Může to znít tvrdě, vidět v každém průšvihu odplatu za hřích, ale zároveň toto pojetí ukazuje cestu dál. Tato škola nabízí cestu ven z průšvihů.
V čem tato cesta spočívá?
Pro deuteronomistické teology spočívá v pokání. Oni říkají: sice jsme teď na kolenou – a to proto, že jste se chovali špatně – ale když tomu „být na kolenou“ dáme význam pokání, je zde šance, že se věci dají zase dohromady. Dějiny židovské monarchie v Jeruzalémě z pera této školy jsou stálým koloběhem určitého čtyřtaktu, kdy Bůh zachraňuje – a lidi se z toho chvíli radují a pak na to zapomenou, propadají sobectví a chamtivosti a zapomínají na Boha, a ten sesílá trest, a v tom okamžiku, kdy lidé činí pokání a vrací se k Bohu, se tento dějinný algoritmus vrací a Bůh je opět zachraňuje. Cesta z hříchu vede přes pokání. Na druhou stranu, je to až příliš mechanický, samohybný a strojově koncipovaný model, se kterým v samotné Bibli mnozí vůbec nejsou spokojení.
A jako příklad můžeme uvést knihu Job?
Kniha Job ostře a čelně polemizuje s touto kauzální představou a mnohem víc připouští, že tajemství Boží je větší, než jsou kapacity našich mozků, a že otázku zla v tomto světě tváří v tvář všem hrůzám, o kterých slyšíme nebo jsme jich svědky, rozumně nezodpovíme. Musíme se s tím smířit, vzít to a i přes to udržet víru. Pak jsou i optimističtější polemiky s deuteronomistickým pohledem – třeba prorok Jonáš, který nejdřív prchá před Božím povoláním, aby vyhlásil soud nad nad městem Ninive. To si můžeme představit jako Washington D. C. , Moskvu nebo Frankfurt dnes, tedy středobody kulturního a hlavně ekonomického dění. Jonáš před tímto úkolem prchá, nechce se mu, pak ho Hospodin umluví, aby tam šel. K Jonášově úžasu se lidé v té metropoli obrátí – zcela podle deuteronomistického scénáře – a činí pokání. A Hospodin jim odpustí. Prorok je však neuvěřitelně rozezlen a vyčítá Hospodinu, přičemž velmi vtipně parafrázuje velmi útěšně znějící fráze, že Hospodin je „Bůh plný slitování a milostivý, dlouhoshovívavý, nanejvýš milosrdný a věrný“ (Ex 34, 6). Přesně tohle Jonáš obrátí ve výtku Bohu: „Já jsem to věděl, že jsi ten, který pořád jenom odpouští!“ Celá zvěst této knihy spočívá v tom, že Pán Bůh to dělá jinak, než jak by to vycházelo našemu lidskému počítání.
Souvisí s tím, že Pán Bůh to dělá jinak, i biblický důraz na to, že když je člověk bohatý, nese to s sebou povinnost pomáhat bližním a starat se o chudé, vdovy a sirotky?
Souvisí to spolu zase spíš přeneseně. Z každé stránky Bible dýchá priorita vztahu k Pánu Bohu. Hned za tím, nebo spíš ruku v ruce s tím, jde důraz na to, že člověk tu není sám, že byl stvořen spolu s celou zemí a se svými bližními. Ve Starém zákoně ale nemá roli Hospodinova protihráče jednotlivý Izraelec, ale lid izraelský jako celek. Toto pojetí, které známe z mušketýrského „Jeden za všechny, všichni za jednoho!“ platí i pro Boží lid. Odtud plyne imperativ solidarity a ohleduplnosti. Starý zákon má spoustu mechanismů, které tento imperativ modifikují a hledí mu zajistit stálou aktuálnost.
Abychom byli poctiví, je třeba říct, že Starý zákon je v tomto ohledu dobře blízkovýchodní knihou a přebírá tyto věci z různých babylonských zákonných ustanovení. Je známo, že s nástupem krále se v Mezopotámii vyhlašovala nejenom amnestie, ale také restituce platná pro celou říši. Tedy návrat majetku k rodovým, patrilineárně určeným majitelům.
Nešlo tu jen o sociální zájem babylónských králů. Vladař měl dozajista mocenský zájem, aby mu nevyrostl velký silný konkurent. Zároveň to ale byla šance pro zchudlé rodiny začít znovu. V určité zjemnělé a humanizovanější formě se s tím setkáváme na stránkách Bible. A to v ustanovení, že každých sedm let má přijít jakási nápodoba šabatu, tedy sedmého dne odpočinku. Trvat má celý rok. V Deuteronomiu čteme, že každý sedmý rok se má půda nechat ladem, tedy neosévat pole, a že židovským otrokům se má vrátit svoboda.
A pak je tu léto milostivé…
…jako sedminásobek sedmi, a sedmička je v židovství a ve Starém zákoně číslo plnosti. Tedy tuplovaně, jednou za 49 let má přijít něco jako šabatový rok na druhou, milostivé léto. V Bibli se o tom mluví v knize Leviticus, tedy ve Třetí knize Mojžíšově. Velký problém ale je, že historicky vůbec nevíme, jestli se to někdy skutečně dařilo, nebo jestli to bylo jen zbožné přání, ideologická fikce, která vyjadřuje ideál, nikoli realitu. Bible sice detailně dekretuje, že se to má dělat, podrobně popisuje, jak se to má dělat, ale nevypráví, že to někdy někdo někde zkusil. Jisté náznaky, že zde tato praxe skutečně byla, jsou paradoxně negativní. Na začátku křesťanského letopočtu rabíni různým způsobem řešili neblahou praxi, že když se blížil sedmý rok, nikdo nechtěl půjčovat chudákům. Což tu praxi sedmého roku coby roku odpočinku vlastně potvrzuje. Ovšem toto opatření, původně zaměřené tak, aby pomohlo chudým, se obracelo ve svůj naprostý opak. Rabíni proto zavedli mnohými kritizovaný institut prosbulu. To byla taková virtuální banka. Když se půjčka provedla právě přes ni, nebyla nulifikovaná sedmým rokem. Dluh tedy platil dál a bohatí si tudíž mohli dovolit půjčky realizovat. Z toho, že rabínům stálo za to uzákonit něco, co oslabuje přísné dodržování tohoto roku, se nepřímo dá usuzovat, že praxe sedmých roků v nějaké formě skutečně fungovala.
A co potom s létem milostivým, které má přijít jednou za 49 let – souvisela ta délka také s tím, že se tehdy lidé průměrně dožívali něco kolem padesáti let?
Představa takových „padesátiletek“, po kterých se věci znova vracejí do původního tvaru, vedla mezi proroky (a dnes bychom mohli říct básníky) k představě, že každých padesát let má svět šanci začít nanovo. Představa totální restituce, až skoro resetu, vedla k propojení s mesiášskými představami. Je podivuhodné, že Ježíš Nazaretský, o němž my křesťané věříme, že je Božím synem a zaslíbeným Mesiášem, celou svoji veřejnou éru otevírá inauguračním projevem, při kterém čte z knihy proroka Izajáše velmi zajímavou pasáž, kterou prorok chápal jako předpověď, že Bůh se vlomí do dějin. A přesně tento text si bere do úst Ježíš při svém veřejném kázání v Nazaretu, když oznamuje, oč mu jde.
Tím jsme se krásně dostali do Nového zákona. Přináší spolu s Ježíšovým příběhem revoluci ve vztahu k majetku? Narážím tím na Ježíšovo: Rozdej všechno, co máš, a následuj mne.
I tady se mi zdá, že ani Nový zákon neřeší v první řadě majetek. Mezi Starým a Novým zákonem je mnoho rozdílů. Jeden z nich je ohromná individualizace Nového zákona. Protihráčem Božím už není lid, ale jednotlivec. To má ohromně zajímavý důsledek, že církev nebo Ježíšovi následovníci a jeho nejodvážnější interpret apoštol Pavel rozvolní, demontuje kolektivní identitu Božího lidu a rozšíří křesťanství pro kohokoliv. Přichází s možností individuálního vztahu k Bohu bez nutnosti, aby se člověk musel stát Izraelcem.
Fakt je, že v rámci tohoto nového individuálního sebepojetí, které evangelium nabízí, jde o to, že si člověk Pána Boha pouští až na kůži a vzdává se ostatních jistot. Jako jedinou jistotu bere Boha. To v reálu potom často koliduje s těmi materiálními jistotami, kterými se lidé obrňují, aby v tomto světě nějakým způsobem obstáli. Takže by se dalo říci, že majetek se v Novém zákoně jeví častěji jako nepřítel nebo něco, nač je potřeba dávat pozor, protože individuálnímu člověku majetek sugeruje představu, že když ho bude mít co nejvíc, tak „je v poho“, jak říkají moje dcery. A tuhle falešnou jistotu Bible rozbíjí trochu asketicky znějícím tvrzením, že žádná z věcí tohoto světa nemůže dát člověku jistotu. POZN.: Rozhovor vznikl 16. 11. 2012 kvůli pořadům Paralely, který vysílá ČRo Rádio Česko, a Výzvy přítomnosti, který vysílá ČRo 1 Radiožurnál. Redakčně kráceno.
Legislativní a politický zápas o tzv. církevní restituce zřejmě ještě nekončí. Poslanecká sněmovna sice v noci ze 7. na 8. listopadu těsnou většinou přehlasovala senátní veto a prezident Václav Klaus církevní restituce NEvetoval, ani nepodepsal. Zákon tak může začít platit, ovšem ČSSD chystá ústavní stížnost. Bude směřovat také na předlohu, která by zrušila osvobození od daně při prvním prodeji navráceného majetku.