V únoru tohoto roku se na serveru Parlamentní listy objevila zpráva o tom, že na zakládající schůzi Evropské romské strany nedorazil pokladník, který zpronevěřil vybrané peníze a zmizel. Nebylo nijak těžké zjistit, že o subjektu s názvem Evropská romská strana jinak není nikde ani zmínka. Na to, že je zpráva vyfabulovaná, respektive úplně vymyšlená, ukazoval i fakt, že jejím autorem je jistý Václav Prokůpek, který je mimo jiné bývalým aktivistou Dělnické strany. Zpráva se každopádně šířila, kdekdo ji nadšeně sdílel se svými přáteli na sociálních sítí a velmi brzy ji převzala i další média. Úsměvná historka o tom, jak Romové kradou, byla zkrátka příliš atraktivní na to, aby se někdo obtěžoval se zjišťováním skutečnosti – byť k tomu stačilo opravdu málo.
Uplynul nějaký čas a objevila se další zpráva podobného typu. Patnáctiletý chlapec z Břeclavi se stal obětí surového útoku Romů. Zpráva se opět s velkým zápalem šířila, v Břeclavi proběhla demonstrace proti „cikánskému teroru“ a nakonec se ukázalo, že si chlapec všechno vymyslel a vážná poranění si způsobil sám, když se předváděl před kamarády. Média pak informovala veřejnost o tom, že je chlapec ošálil. Jako by ona skutečnou zodpovědnost nenesla.
Na konci října jsme mohli všude možně číst zprávu o tom, že Jaromír Petelík, zastupitel KSČM na Praze 8, psal na Facebook cosi o tom, že chce věšet pravičáky. Ponechávám stranou, že zprávy založené na tom, co kdo psal na Facebooku, jsou obvykle pochybné. V tuto chvíli není zajímavé ani to, s jakou samozřejmostí kdo přebírá zprávy od média jako je Blesk, kde se informace o Petelíkově údajné krvelačnosti objevila poprvé. Zde se totiž nejedná o neserióznost či neopatrnost, ale o jednoznačný podvrh: snímek obrazovky, na který odkazoval Blesk a po něm i další média, mohl být pořízen jedině majitelem daného facebookového účtu, případně někým, kdo k tomuto účtu získal přístup. Možných vysvětlení je několik. Nejpravděpodobnější je, že měl někdo zájem Petelíka (nebo celou KSČM) zdiskreditovat v očích veřejnosti. Ukázalo se, že na tom není nic moc těžkého.
Velmi mě v této souvislosti zaujal komentář Tomáše Flašky, který na vysvětlující komentáře pod svým článkem na webu shekel.cz reagoval následujícím způsobem: „…ale pro mě už jenom ten fakt, že je někdo členem KSČ(M) znamená to, že uvažuje tak, jak uvádím v článku.“ Mám za to, že tento výrok velmi dobře ilustruje, o co – nejen – v tomto případě jde. Na pravdě nezáleží. Jde o to, aby čtenář dostával to, co chce. Něco, co se dobře poslouchá. Cikáni kradou, komančové chtějí věšet pravičáky na kandelábry. Přiznávám se, že nevím, zda je Jaromír Petelík moderním komunistou se snahou reformovat stranu, úderníkem stalinského typu nebo stojí někde na ose mezi těmito dvěma pomyslnými póly. A není to v tuto chvíli ani zdaleka tak důležité jako skutečnost, že jde o člověka, kterému byla psí hlava bolševika toužícího po krvi nasazena záludně a sprostě.
Kde se bere touha číst takové věci a z ní pramenící motivace je publikovat? V případě Romů je odpověď snadná. Běžně předpojatý čtenář je potěšen, když si může přečíst něco o tom, jak Romové (abstraktní plurál je zde velmi typický) někoho okradli či zbili. Etnická nesnášenlivost vyvolává poptávku a poptávka vyvolává nabídku. V případě nešťastného Jaromíra Petelíka je ale situace složitější. Roli v tom hraje několik faktorů. Předně může jít o čirou politickou vypočítavost a snahu uškodit Petelíkovi a/nebo KSČM ze zcela zištných důvodů. Pravděpodobnější mi ovšem připadá možnost, že máme opět co do činění s přízrakem minulosti. Česká společnost si s ním dlouhodobě příliš neví rady. KSČM je legální politická strana, která se pravidelně – a úspěšně – účastní parlamentních voleb, určitým způsobem se podílí na chodu státu a současně je pro nezanedbatelnou část společnosti sama její existence naprosto nepřijatelná. Poslední krajské a senátní volby navíc ukázaly, že KSČM podporuje stále více lidí (přinejmenším z těch, kdo se obtěžují chodit k volbám), čímž se nepoměr mezi dvěma možnými náhledy na naši komunistickou stranu ještě vyostřuje.
Existuje jistě celá řada způsobů, jak se z této prapodivné situace dostat. Jejich hledání by mohlo – a mělo – být předmětem veřejné diskuse. V ní by se ukázalo, že věci jako vždy nejsou tak jednoduché, jak bychom si třeba přáli. Mezi tyto způsoby ovšem zcela určitě nepatří falešné očerňování a snaha zdiskreditovat svého oponenta za každou cenu.
Skutečnost, že kladu do souvislosti diskriminaci Romů a odpor vůči komunistům, jistě mnohé právem podráždí. Není ostatně těžké najít mezi těmito dvěma fenomény deset či více rozdílů. Důležité ale je, že mají i přesto mnoho společného: je za nimi zjednodušená představa o jakémsi kolektivním nepříteli, se kterým se raději nemluví, protože přeci dobře víme, co je zač. Taková představa nás nikam nedovede. Snaha o komplexnější pohled přitom neznamená jakékoli zlehčování násilí a zločinů tam, kde k nim skutečně docházelo či dochází.