V Americkém kulturním centru v Praze (Tržiště 13) byla 3. října představena kniha Odkaz naděje – Martin Luther King Jr., Vybrané články a projevy. Vydalo SocioLOgické Nakladatelství (SLON) 2012, s předmluvou Erazima Koháka.
Editor Robert Ujfaluši vybral z reprezentativního vydání „A Testament of Hope“ (1991) proslovy a články, které zachycují klíčové momenty hnutí, v jehož čele stáli věřící afroameričané, z nichž nejznámější je baptistický kazatel M. L. King, Jr., nositel Nobelovy ceny za mír (10. 12. 1964).
Univerzalita důstojnosti
Hnutí usilovalo o důstojný život a právní jistoty nejen pro černé, ale pro další diskriminované menšiny. Proto se zúčastňovali protestních pochodů i bohoslužeb mnozí bílí, a to bílé límečky i pracující.
Neodmyslitelnou součástí hnutí za lidská práva a důstojný život občanů v Americe byly náboženské kongregace – baptistické a další. Martin Luther King neomezoval své působení jen na Ameriku, cítil odpovědnost za bezmocné i v jiných částech světa. Toužil po sbratření mezikontinentálním, také proto odmítal válku ve Vietnamu. Kingovo hnutí udržovalo kontakty s neposlušnými občany i v dalších částech světa, např. Indii, ale též v některých afrických státech. Kontakty nepřestaly ani po Kingově smrti a hnutí si udrželo universalistický horizont. Svědčí o tom český výbor textů a zájem české veřejnosti v průběhu uplynulých pěti let (články v Literárních novinách či Protestantu).
Neomluvitelnost násilí
V „Dopise z Birminghamského vězení“ King uvažuje s Aureliem Augustinem o spravedlivém a nespravedlivém zákonu, o nutnosti neposlouchat nespravedlivá nařízení magistrátu a užívat přitom nenásilné metody. King odmítá tezi o možnosti užít v zápase o zrušení segregace lsti a násilí. Připomíná, že účel nikdy nesmí světit prostředky a omlouvat užití násilí, byť by se to momentálně jevilo jako funkční. Již v prostředcích je založen budoucí řád, to znovu opakuje také v „Americkém snu“. Proto odmítá komunistickou strategii jako machiavelismus. Odmítá také tvrdší strategii Černé moci, kterou reprezentuje Malcolm X a jeho hnutí.
Sílu k nenásilné strategii čerpal z kongregacionalistického zázemí víry, z tradice kázání sahající až k otcům poutníkům do 17. století, i z dlouhé americké ústavní tradice a z právních závazků Deklaraci nezávislosti z roku 1776, jak připomíná ve stati „Americký sen“.
Spirituály – inspirace putujícím za svobodou
Během večera na americké ambasádě připomenul Martin Putna inspirující sílu spirituálů, zejména hymnu hnutí „We shall overcome“. Zavzpomínal na její zpěv v jednom z hloučků, v němž též on pochodoval v listopadu 1989 z Albertova na Národní třídu.
Ve stati „Láska, zákon, a občanská neposlušnost“ (1961) je zachycen Kingův přejný údiv a nezdolná naděje, že mladí černí aktivisté jdou do střetů se společenskou šikanou posilováni právě slovy „Jednou budem dál“. Tak zní jedna z českých verzí písně „We shall overcome“, kterou čeští evangelíci znají ze samizdatového zpěvníku Nová píseň či polistopadového souhrnu spirituálů a nových písní ve zpěvníku Svítá.
Zvěst spirituálů je niterná i sociální. V Kingově části amerického hnutí byly písně-spirituály svého druhu „sekulární liturgií“ ve společenském prostředí mimo kongregační prostory. Spirituály srozumitelně odkazují k boží vůli, jejímž horizontem je solidarita blízkých, naděje pro klesající a unavené dlouho trvajícím zápasem. Zaznívá z nich zakotvenost v naději, že skutečně jsme na cestě k nové zemi solidarity a bratrství.
Zvěst naděje se ozývala z mnohých spirituálů po staletí, ještě v horších podmínkách 18. a 19. století, kdy se bojovalo nikoli o zrušení segregace, ale o fundamentální svobodu – zrušení otroctví. „Ať jde Mojžíš do země egyptské, a dí, farao, národ propusť můj!“ Spirituál zve k naději. Je to prostě vyzpívaná naděje a alespoň kousek radosti, když je člověk na konci sil. Zpívanou modlitbu se kupodivu může modlit každý a kdekoli.
Ohlasy v normalizovaném Československu
Bez kongregační podpory a bez „písňové liturgie“ pochodů a shromáždění by hnutí Martina Luthera Kinga bylo možná poloviční a bez ducha. Možná stejně bezzubé, jako hnutí, která ve východním bloku usilovala o transformaci komunistického režimu v letech padesátých až osmdesátých minulého století. Navíc oficiální východoevropská teologie v 80. letech spíše než ke Kingovu odkazu inklinovala k latinsko-americké teologii osvobození, jejíž někteří zástupci sympatizovali s marxismem, a proto i jejich zápas o lidská práva byl u nás interpretován jako zápas o práva hospodářsko-sociální, a často jen jako kritika kapitalismu.
Antidiskriminační tón písní byl srozumitelný i v socialistickém Československu. Jeden spirituál zve do společenství – do božího vlaku: „Nuže dál, vstupte děti milé dál … jet každý může v něm, tam druhá třída není, ani rozdíl v cestovném. Nuže dál…“ V normalizovaném Československu (60. až 80. léta) bylo obyvatelstvo rozděleno na prvořadé a druhořadé. Byli jsme segregováni velmi důmyslně ideologicko-právními nařízeními (Ústavou) i politicko-společenskými nástroji (policie, politické strany, škola a „dohlížející“ komise a instituce ministerstva kultury, závodní výbory, a někdy i domovní důvěrníci v panelácích i činžovních domech). Někdo se vezl na vlně společenských výhod, někdo se do toho vlaku ani nedostal. Vedoucí úloha strojvůdců společnosti byla nezpochybnitelná. Soukromá iniciativa nebyla žádoucí, proto šíření samizdatové, tj. nezávislé kultury bylo trestné. Neoficiální náboženská setkání, nenahlášená předem tzv. církevnímu tajemníkovi – komunistickému úředníkovi, se sice scházela, ale musela počítat s hrozbou trestního stíhání, a někdy k němu i došlo.
Zákonné opory
Kingovo hnutí mělo oporu v ústavě i zákonech – alespoň od roku 1954 (zákaz segregovaného školství). Neformální hnutí v Československu měla zákon na své straně až od roku 1976 – proslulý zákon 120/1976, Sb., o jehož monitorování se zasloužila Charta 77. Zákon zaručoval svobody a práva jedinci i společenstvím. Teprve zákon 120/ 1976 Sb. nepreferoval jednu ideologii. Tím odporoval dosavadním zákonům i ústavě. Byl to trpěný zákon, neochotně dodržovaný či spíše okázale nedodržovaný komunistickým vedením a v mnoha případech porušovaný právě státní správou.
Cesta příliš tiché církve
Srovnáváme-li Kingovo osvobozující hnutí s našimi poměry, je možné se zeptat: Kdo a kam došel? V normalizovaném Československu za pochodujícími, kteří doufali, že jednou budou „dál“, nestály odhodlané kongregace, jen bojácné a tiše žijící křesťanské sbory a farní společenství. Jen ojedinělé hlasy některých farářů a kněží, presbyterů i laiků, z nichž bylo pár zavřených na několik měsíců i let, někteří byli dotlačeni k vystěhování, aby si užili své v cizině, vzdáleni od přátel, v emigraci. Občas bylo možné zaslechnout volání po spravedlnosti, a byly za to uděleny církevní kázeňské tresty. Jen ony nejnižší oficiální struktury v církvích se občas ozývaly, ale bylo to ryzí volání, protože ti z českobratrské evangelické chtěli žít v církvi, i když bylo velmi obtížné se domluvit právě s těmi věřícími ve stejného Pána. Nakonec setrvaly ve společenství obě dvě strany, setrvaly, i když blížící se rok 1989 neulamoval hroty neporozumění, a vztahy zůstaly velmi chatrnými i na začátku let devadesátých. Dokument synodní komise „Cesta církve od roku 1945“, vydaný církevním tiskem v roce 1993, žádnou debatu v církvi nerozproudil. Vynořila se spíše nechuť vyrovnávat se s minulostí, s naší chatrností. Teprve po šestnácti letech začala díky nové synodní komisi „Cesta církve od roku 1945“ vycházet „Cesta církve“. Zájem o práci této komise zjevně stoupá, vyšlo již šest dílů, takže k debatě v církevních časopisech třeba nakonec dojde.
Podzemní katolická společenství během společenské normalizace usilovala spíše o utajení, než o razantní akci, na víc neměla sil. K veřejnému a právem podpořenému odporu (120/1976 Sb) neměly církve dost sil a ani oficiální podporu většiny československých farářů, seniorů, biskupů, i předsedů shromáždění či předsedů synodu a biskupských či jiných konferencí. Náznaky opatrné změny byly viditelné až v roce 1989. Ale ke Kingovu teologickému chápání práv, práv jako legitimního teologického tématu, jsme během normalizace nedospěli. Puritánský náboženský vklad – že křesťanství je matkou lidských práv – jsme tak ostře neviděli, ač Komárková hovořila a psala o otcích poutnicích, Kalvínově pojetí práva a pokračování reformace v angloamerickém světě. Žili jsme zpěvem a opatrnými alternativními iniciativami, spíše tichým, než lidskoprávním vzdorováním. V sedmdesátých a osmdesátých letech se nám Kingova teologie ztratila z obzoru, a naději jsme sbírali zřejmě jen ze spirituálů a nových písní.
Témata a zacílení popřevratové spirituality
Po roce 1989 se zástupy nevzchopily k uskutečňování lidské důstojnosti, ale našlo se dost lidí, kteří začali působit diakonicky a dodnes pečují o marginalizované v širokém spektru společnosti.
Po roce 1989 se velký proud hledačů víry i kmenových věřících nesl na vlně náboženské svobody k duchovním zážitkům. Prožitky boží bázně – reverence, zaslechnutí živého slova, které se stává a přetváří lidskou existenci – to znala i reformace, ale reverenci znal i T. G. Masaryk a v jiné podobě i mnozí pietisté.
Zážitek božského se stal tématem dneška. Teologové hovoří o prožitku jistoty a pevnosti víry, podepřené chvěním. Cílem a vrcholem bohoslužeb se v mnoha sborech stává chvíle vnímatelného prožitku – prostě náboženský zážitek. Po desítku let ho lze prožít v mnohých křesťanských sborech. Zážitek vítězí. Paleta zážitků je široká: slavnostní eucharistický, tanečně emoční, meditativně hudební, tiše modlitební, letničně-extatický, tj. balancující na hraně komunikativní řeči, a další prožívané v soukromí, a to v rovině magického přebírání síly od stromů, kamenů atd. Věřícím jde o prožitek, popřípadě o skupinové prožitky boží blízkosti.
Jistě, komunikativním zážitkům úcty a bázně před Hospodinovou tváří lze přitakat (biblický zážitek reverence Žalm 111 a Pavlovo žití „v bázni a třesení“), protože z nich tryská také vědomí sociální blízkosti druhého a výzva k solidaritě s druhým – nejen punktuální prožitek církevního společenství. Náboženské zážitky komunikativního druhu znali praotci (Abraham), proroci, učedníci i apoštolé, zvláště apoštol Pavel. Taková reverence zavazuje k milování bližního. Je prostě opakem strachu z člověka, opakem strachu z náboženského tajemna, tremenda či božího trestu, opakem strachu z katastrof společenských i přírodních, opakem úžasu z přírodních krás či velehor, na jejichž úpatí se stejně každému člověku zatočí hlava v úžasu, když pozdvihne oči k zasněženým vrcholkům. To jsou jistě také zážitky – byť zažívané v kostele či ve společenství věřících v otevřené přírodě – nenesou však zřetelnou stopu komunikativního setkání s Bohem.
Spiritualita spirituálů
Náboženský zážitek uchvacuje k extatickému úžasu nebo zase svazuje srdce i ruce člověka. Pravé setkání s boží přítomností se rozpozná dle toho, že ho prožíváme v bázni (reverence) a tedy i vděčnosti (Ž 130,4–8), a ať ho prožíváme v soukromí či ve společenství věřících, vždy se nakonec stává povoláním k milování druhého, k solidaritě společné chvály, ale též solidarity v profánním prostředí, k solidaritě s těmi, kdo vyhlížejí pomoc.
Někdy jsme zváni jejich hlas zesílit, protože už by je nebylo jinak slyšet. Pravý náboženský zážitek vede k překonání vlastního strachu i soustředěnosti na sebe sama. Vede k podpoře důstojnosti toho druhého, aby si mohl užít lidských práv.
O této zvláštní sociálně-niterné zbožnosti svědčí právě spirituály. Mojžíš má vykročit a jít s lidem do zaslíbené země. Patosem zaslíbené země žili otci poutníci v 17. a 18. století (John Winthrop, kázal roku 1630 na lodi Arrabela). Svědčí o něm i poslední nedělní kázání M. L. Kinga (Vidím zaslíbenou zem), které knihu uzavírá. Pořadatelé večera právě z tohoto bohoslužebného shromáždění promítli několik filmových sekvencí pro dokreslení osobnosti Martina Luthera Kinga, a bylo zřejmé, že M. L. King onu situaci strachu z člověka v neděli 3. dubna tušil a překonal. Další den – 4. dubna 1968 – byl zavražděn přesně mířenou kulkou profesionálního střelce. Zástupcem těch, jimž Kingova zvěst hatila politickou i hospodářskou prosperitu.
Lidská práva jako legitimní křesťanské téma
Americké kongregace jistě znaly náboženské zážitky, staly se jim však inspirací k sociálně vyjasněnému pohledu na společnost, k závazkům solidarity s druhými, k pomoci uskutečňovat důstojnost každého člověka. To dosvědčují Kingovy úvahy a kázání, zachycené v knize „A Testament of Hope“, které se ale do českého „Odkazu naděje“ již nedostaly a editor je – soudě dle odpovědi na dotaz z publika – ani přeložit nehodlá.
Editor i překladatelé se zcela zřejmě dívají na křesťanství „evropskýma“ očima a specifika americké náboženské scény jim unikají. Lidská práva francouzské „Deklarace práv člověka a občana z roku 1789“, kterou podepsal i francouzský král ještě na podzim roku 1789, mají zřejmě příliš těsně spjata s terorem francouzské revoluce, s diktaturou, která zradila volání po důstojnosti i lidských právech. Dnešní intelektuálové považují „Deklaraci z roku 1789“ za okamžik vzniku lidských práv a také za plod sekularizace a tvrdého tažení proti církvím. Tak hodnotila do II. vatikánského koncilu lidská práva i římskokatolická církev. K přejnému hodnocení lidských práv byla uvolněna cesta až s papežem Janem XXIII. Nicméně do dneška přetrvalo mezi věřícími i nevěřícími přesvědčení, že geneze lidských práv souvisí se vstupem protináboženské propagandy a uvítáním věku osvíceného rozumu. To je zřejmě důvod naší evropské intelektuální slepoty ve věci podílu křesťanství na formulaci a uskutečňování lidských práv. Bez vědomí křesťanského podílu na formulaci lidských práv rozumíme i Kingovu úsilí jen nedokonalým způsobem.
Americký sen osvícenců a puritánů
Uniká nám, že lidská práva jsou na americkém kontinentě legitimně křesťanským tématem. Americká scéna ukazuje, že lidská práva mají náboženské kořeny již od 17. století. Již tehdy kalvinisté a další puritáni, i baptisté a presbyteriáni usilovali o vytvoření „nového lidu“ v Nové Anglii. Společnost se zde měla oprostit od středověkých privilegovaných vrstev a církevně-politické diskriminace jinak smýšlejících, proto tam také nedošlo k náboženským válkám. Z amerického kontinentu pak přišel významný impuls na evropský kontinent – v polovině 80. let 18. století. Francie ho zpracovala do svébytné podoby. A bylo to Francie, kde se uzavřela mírová dohoda mezi Velkou Británií a Amerikou.
M. L. King je součástí tohoto dlouhého nábožensko-kulturního procesu. Ve významné promluvě „Americký sen“ (1961) se přihlásil k americkým osvícensko-puritánským ideálům. Křesťané skutečně nejsou jen porodní bábou lidských práv (Deklarace práv člověka a občana – Francie 1789), kteří by jen napomáhali či si je jen módně překřtili ve 20. století (luterští teologové – W. Huber), ale jsou i jejich matkou. O tom věděli právě američtí puritáni 17.–18. století, německý historik práva G. Jellinek, popř. myslitelé 20. století jako filosof T. G. Masaryk, filosofka Božena Komárková, teolog Martin Luther King, papež Jan XXIII., popř. americký historik práva John Witte, Jr. či německý teolog W. Vögele.
Odkaz naděje – Martin Luther King Jr., Vybrané články a projevy.
Vydalo SocioLogické Nakladatelství (SLON), Praha 2012