Prohlášení Křesťané proti církevnímu majetku vyvolalo ve společnosti i církvi velkou řadu pozitivních i negativních ohlasů. Z řad evangelíků s ním vyjádřil (celkem přátelský) nesouhlas na svém blogu na evangnetu Roman Mazur, (méně přátelský) pak Marek Zikmund v minulém čísle Protestanta. Oba dva, jakož i velká část mých evangelických bratří a sester, nicméně tíhnou k velmi podobným výtkám a argumentům.
Z námitek Marka Zimunda musím však dvě odmítnout naprosto kategoricky. Prohlášení nechce a, pokud je čteno pozorně, ani nemůže šířit resentiment vůči českým církvím. Hned v první větě totiž stojí, že autorům leží na srdci osud a dobré jméno našich církví. Absurdní je pak obvinění z latentního antisemitismu na konci Zikmundova článku. Prohlášení nebrojí proti „hamižným prelátům“ a není tak ani důvod, aby brojilo proti „hamižným židům“. Pokud ale někoho zajímá kritický židovský postoj ke znění zákona, může si přečíst některé velmi ostré články Achaba Haidlera. (http://haidler.blog.idnes.cz/c/285995/Pambu-si-sve-cirkve-chrani.html; http://haidler.blog.idnes.cz/c/285466/Badal-zradil.html)
Evangelium nebo majetek?
Jisté nedorozumění snad tkví v určité schematizaci a polarizaci dvou pojmů – evangelium a majetek –, které se prohlášení dopouští. Polarizace však nemá v úmyslu ukázat, že tyto dvě věci se vedle sebe nesnesou, že majetek je apriori špatný, kněží hamižní a církev musí být chudá. Je to způsob, jak konfrontovat problém majetku s tím, co je pro nás důležité. Ve světle evangelia získává majetek v lidském životě nové místo, nikoli zanedbatelné, avšak ani rozhodující. Kritériem fungování církve není stav jejího konta, ale její schopnost vyložit svým současníkům svět (včetně jeho sociálních a ekonomických aspektů) pod zorným úhlem zvěsti o Božím království.
Nemyslím si, že by pro zastánce zákona evangelium nebylo důležité, dokonce věřím, že je pro ně tím nejdůležitějším. V diskusi ale z jejich úst zaznívá argumentace ovlivněná spíše politickou ideologií než křesťanským pohledem na svět. „Každý rozumný hospodář a ekonom potvrdí, že soukromý vlastník, včetně církví se dokáže o majetek postarat mnohem lépe než stát,“ píše Marek Zikmund (ale stejný argument předkládá i R. Mazur). Nikoli každý rozumný hospodář, ale každý pravicový ekonom tu tezi podepíše. Je to vyhraněně ideologické tvrzení, které stát apriori dehonestuje a vede do začarovaného kruhu. Politici, kteří prosazují tezi, že stát je neschopný, rozdávají ve státních službách veřejný majetek do soukromých rukou a vzniklou situaci předkládají jako důkaz, že stát je neschopný.
Ačkoliv se církevní představitelé snaží argumentovat, že problém je čistě technický, popř. morální, je to také problém nevyhnutelně politický. Sami to ostatně ukazují svou skrytě avšak přesto silně politickou argumentací.
Nejde to jinak
Není alternativa, nejde to jinak, tvrdí shodně církevní představitelé a zastánci zákona. Tím pádem je také ihned odpískána jakákoli debata s veřejností. Především ČCE, která má k občanské společnosti (jak z řad neziskovek, tak z řad intelektuálů) velmi blízko, tak díky této domnělé nevyhnutelnosti ignoruje postoje a námitky té sice menší, ale důležité části společnosti, která se aktivně účastní na veřejném dění. Jsou to např. právníci, kteří upozorňují na netransparentnost zákona a problémy s ústavností, historici, kteří se staví proti demagogickému argumentu „co bylo ukradeno, má být vráceno“, nebo aktivisté za sociální práva, kteří nerozumí tomu, proč může stát plnit svou povinnost vůči církvím, když prý z finančních důvodů nemůže plnit svou povinnost vůči sociálně ohroženým občanům.
Zákon přitom neřeší jen minulost, ale i budoucnost, jak v rozhovoru v minulém Protestantu potvrdil Joel Ruml. Zákon neobsahuje jen nápravu křivd minulých, ale i nastavení vztahů budoucích, a to mezi církvemi a českou společností, řeší tedy problémy nás všech, ne jen státu. Proto by také měla být diskuse co nejširší.
Opravdu alternativa není? Alternativ je spousta. Ty zásadní by předpokládaly výrazné přepracování zákona. Ty menší by bylo možné udělat v rámci pozměňovacích návrhů.
Velmi příhodné by bylo rozdělení dvou oblastí, které zákon řeší. Napravení minulých křivd i financování budoucí činnosti je totiž slito v jedné částce, tzv. paušální náhradě. Částka 59 miliard je zároveň nápravou křivd z minulosti a investicí do existence církví v budoucnosti. Část, která připadne ČCE, je navíc jen investicí do budoucnosti a s její minulostí má pramálo společného. Takto nejasné právní pozadí může těžko vést k vyrovnání s minulostí, a už vůbec nemůže být pevným základem pro budoucnost. Z menších změn by mohlo pomoci předkupní právo na vrácené nemovitosti pro obce. To by pomohlo zajistit, aby se majetek nedostal do rukou oněch často zmiňovaných šíbrů a spekulantů, ale opravdu do rukou obcí a sloužil tak veřejnosti.
Proč jsem to podepsal
Roman Mazur míní, zákon má své mouchy, ale přesto je třeba ho už konečně schválit. Dle mého názoru ovšem zákon neobsahuje mouchy, ale zásadní problémy. Obavy z nich se nepodařilo rozptýlit ani představitelům státu, ani představitelům církví. Proč je zákon nezbytné schválit zrovna nyní, mi také nikdo nevysvětlil. Snad nejpádnějším argumentem je pro mě vyčerpání z vleklého jednání všech aktérů vyjednávání, především pak ale zastupitelů ČCE, kteří to nemají jednoduché ani na jedné straně. Jenže to je spíš záležitost osobních sympatií k lidem, kterých si vážím.
Zákon se ale netýká jen ČCE, nýbrž i státu a společnosti. Za prvé jsem tedy prohlášení chápal jako příležitost dát společnosti najevo, že existují křesťané, kterým není názor občanské společnosti lhostejný. To se dle mého názoru povedlo, zaznamenal jsem mnoho pozitivních ohlasů. Druhým cílem bylo vznést závažné otázky spojené se zákonem i uvnitř církví a rozšířit diskusi. To se také povedlo. Třetím důvodem byla snaha vyjádřit občanský nesouhlas se zněním zákona a snížit jeho šance na přijetí. Jako občanovi mi vadí především korupční potenciál zákona. Ani jako křesťan ani jako občan v něm nevidím stabilní právní základ pro vztahy mezi církvemi a společností v budoucnosti a jako českobratrský evangelík chci vědět, z jakých peněz bude má církev financována. Snížit šanci na přijetí zákona se nakonec také podařilo, i když na tom má větší zásluhu kampaň sociální demokracie.