Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů je podle vás v rozporu s posláním církve. Neuvádíte přitom alternativu. Znamená to, že současný stav, zděděný z doby totalitního režimu vyhovuje evangelijním nárokům víc? Tedy takový stav, kdy jsou církve odkázány na to, co dostanou od státu, jehož většina obyvatel se k žádné církvi nehlásí? Navíc, nutno dodat, bez možnosti se v dohledné době hospodářsky osamostatnit a nezatěžovat státní rozpočet.
Církve (zákonem vyjmenované oprávněné osoby) podle vás údajně začínají od majetku, nikoliv od hledání Božího království. Jak tomu rozumět? Že by se církve začaly projevovat a jednat teprve s předložením zákona? To bychom ignorovali posledních více než dvacet let, školy všech stupňů provozované církvemi, nemocnice a charity, práce se sociálně znevýhodněnými, působení v kultuře a péče o památky, účast na rozvojových projektech v zahraničí atd. Podle vašeho prohlášení se zdá, že představitelům církví a jejím členům se pouze honí hlavou, jak získat majetek, s tím, že ve své činnosti budou pokračovat jen, dojde-li k vyrovnání.
S despektem píšete o snaze církve zajistit se v tomto světě. Bylo by dobré zde uvést, že vždy patřila k podstatě církve vedle činnosti spirituální též činnost manuální, hospodářská. Benediktinské heslo: Ora et labora (modli se a pracuj) vystihuje, že zvěstování evangelia jde ruku v ruce s prací, hospodařením s hmotným majetkem a jeho kultivováním a využíváním pro službu Bohu a lidem. Každý rozumný hospodář a ekonom potvrdí, že soukromý vlastník, včetně církví se dokáže o majetek postarat mnohem lépe než stát. Historikové a teologové potvrdí, že církve, jde především o ŘKC, nabyly svůj majetek ze strany svých členů, za účelem zajištění přiměřeného zaopatření duchovních a jiných služebníků, uskutečňování apoštolátu a charitativní činnosti, hlavně mezi chudými (Kodex kanonického práva, kán. 1254). Takto spravovaný majetek nelze spojovat s mamonem, zvláště umožňuje-li svobodné, neoktrojované působení. Stalo se, že za jistých okolností církve, resp. farnosti, sbory, řády o velkou část svého majetku přišly – stát jim jej zkonfiskoval, de facto ukradl, a to z důvodu umenšení jejich vlivu a jejich snadnější kontroly, v přesvědčení, že už nemají společnosti co nabídnout. Po desítkách let konečně stát začal jednat za účelem alespoň zmírnění některých majetkových křivd a odblokování situace, která znemožňovala většině církví existenci samostatnou na státu. Mluvit v této souvislosti o tom, že církve tímto slouží Bohu i majetku je slabě řečeno ukvapené a dovolím si tvrdit i ahistorické. Církev neslouží majetku, nýbrž jeho prostřednictvím. Jak, to už je na úvaze a možností každého církevního subjektu. Posledních dvacet let svobodného působení církví rozhodně nezavdávají obavy ze zneužití finančních či nemovitých církevních prostředků.
Je dobré vědět, že je to především stát, v prvé řadě ústavní soud, kdo považuje současnou situaci za neúnosnou a protiústavní. Současná vláda chce tuto situaci řešit. Možná někomu přijde navrhované řešení neoprávněně velkorysé a v současné situaci vysávající erární rozpočet. Jde přitom o vyjednaný kompromis. Církve, opět především ŘKC se musely vzdát značné části původního majetku, např. náhrady za výnosy blokovaného majetku ve výši 160 miliard Kč. Odsouhlasené částečné odškodnění se pohybuje ve výši 25–30 % bývalého nemovitého a movitého majetku, který ukradl stát. Zbylý nemovitý majetek bude podle zákona, bude-li schválen postoupen současným držitelům, tj. městům, obcím, soukromým právnickým osobám. Kdo na tom vydělá, budou právě ony, neboť díky zrušení blokačních paragrafů se stanou plnohodnotnými držiteli majetku, což jim dá také možnost efektivně s tímto majetkem hospodařit.
Píšete-li, že se církve dostanou do postavení privilegovaných, tak to laskavě doložte a vysvětlete. Mají-li získat zpět část ukradeného majetku, navíc v mnohém případě v desolátním stavu, do něhož budou muset dlouhá léta investovat, než přijdou reálné výnosy, co je to za privilegium? Dávat to navíc do kontrastu s nesením Kristova kříže a snášením křivdy je nepravdivé, urážlivé a především demagogické. Takových metod se můžeme dočkat a dočkáváme u politických stran, které si tím vynahrazují nedostatek pozitivního programu. Vyjadřují-li se takto členové církví, nevím zda vědomě či nevědomě přispívají ke karikování obrazu církví a k nepodloženým resentimentům vůči nim. Samy církve ukázaly, že jsou připraveny plnit své poslání za všech okolností. A jistě jej budou plnit, i kdyby inkriminovaný zákon nebyl přijat. V případě, že přijat bude, církve tím nijak zvlášť nezbohatnou. Budou mít jen majetek, který jim umožní odpoutat se od státu a financovat svůj provoz. Tento majetek samozřejmě nesmějí nijak promarnit, neboť by neměly z čeho vyplácet mzdy kněžím, kazatelům a dalším zaměstnancům jednotlivých církevních institucí a nemohly by financovat své aktivity vyplývající z evangelijní zvěsti.
Ve svém prohlášení vyjadřujete obavy o to, že získáním majetku a vržením do tržního prostředí církve vystaví své poslání neúměrnému riziku. V tom je asi tolik moudrosti, co v tvrzení, že ukradnu-li svému spoluobčanovi auto, uchráním jej od rizika bouračky na dálnici. Jestli někdo ví, jaké je poslání církve, ví to především církev sama a žádný stát s jakýmkoliv zřízením jí v tom nemá co předepisovat. Může jí leda házet klacky pod nohy nebo ony klacky naopak odstraňovat. Jsem rád, že v tomto případě jde o druhou variantu.
K širšímu konsenzu ve věci předloženého zákona by snad mohlo dojít, kdyby demokratická opozice (snad pořád takovou máme) užívala věcných argumentů a nevyžívala se v dezinformační kampani. Sociální demokracie měla dost času na to, aby jako vládní strana v této záležitosti něco prosadila; neučinila však vůbec nic. Její představitelé, současný předseda a místopředseda byli přitom členy komise, která před třemi lety konsensuálně připravila způsob a výpočet restitucí a narovnání mezi státem a církvemi. Dnes se k tomu nejen že nehlásí, ale jsou nad to odpovědni svým protirestitučním štvaním za jednu z nejodpornějších předvolebních kampaní za posledních dvacet let.
Zřejmě má k tomu sociální demokracie důvod. Pravděpodobně se snaží odvrátit pozornost od kauzy D. Ratha a neblahých informací o zneužívání evropských dotací v dalších krajích. Že přitom postupuje hulvátsky a nestátnicky, nejen billboardem, ale i při vystoupeních jejích jednotlivých představitelů, bezděky svědčí o její ideové provázanosti s komunisty. To pro naši společnost není dobrá zpráva. Ale snad něco pozitivního na tom přece jen je – dostáváme s předstihem vědět, koho na podzim určitě nevolit.
Na závěr mi dovolte malou poznámku. Na mušce negativní kampaně je nezaslouženě katolická církev a nezřídka pražský primas, kardinál Duka. Projednávaný způsob vyrovnání mezi státem a církvemi přitom katolíci nevymysleli, ani nepředložili. Důležité je, že se v této věci shodla Česká biskupská konference spolu s Ekumenickou radou církví a Federací židovských obcí v ČR a spolu si sedly s vládou ke stolu jako jeden partner. Atakuje-li tedy někdo „hamižné preláty“, proč si nesmlsne i na „hamižných židech“?
Autor je evangelický farář