Gn 3,9–10
Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi?“ On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“
Fjodor Pavlovič Karamazov, zhýralý, cynický a na pokraji deliria se potácející muž, ptá se ve slavné Dostojevského knize svých synů: „Řekni, je Bůh?“ A z té jeho otázky není tak docela jasné, jestli ji míní vážně, nebo jestli je to jen další z jeho bezcitných žertů. Karamazovi synové na tuto otázku odpovídají každý jinak – podle svého přesvědčení, podle své víry. Nejmladší Aljoša, zbožný a trochu naivní dobrák, honem spěchá s ujištěním, že „Bůh je.“ On sám je o tom do nejhlubšího nitra přesvědčený. Jeho odpověď ale nemá v dramatu celé rodiny Karamazových žádnou přesvědčivost. Působí nerealisticky, jako nudná a dětinská poučka z nedělní besídky. Jako něco, co se s opravdovým životem beznadějně míjí.
Druhý bratr, Ivan, intelektuál a autor filosofických úvah o křesťanství, má úplně opačnou odpověď: „Bůh není.“ A z této své víry vyvozuje Ivan také závěr: Bůh není, a proto je všechno dovoleno.
Je to silná kniha. Zdá se, že v otázce Fjodora Pavloviče Karamazova vyjádřil Dostojevský určitou základní, snad dokonce nejzákladnější a nejpalčivější otázku, kterou si člověk může položit. Od napsání Bratrů Karamazových letos uplynulo 132 let. A přece se ta otázka objevuje stále. My, křesťané, zdá se, nemůžeme na ni odpovědět nijak jinak než Aljoša. Bůh je! Samozřejmě, že Bůh je!
Je to ale doopravdy tak? Je tato otázka opravdu tou nejniternější otázkou lidského života? A jsme doopravdy my, lidé víry, zavázáni odpovídat jako Aljoša?
Když se díváme do Písma, můžeme (možná s překvapením) zjistit, že podobné tázání nemá v Bibli vlastně žádné místo. Zdali je Bůh, tak se na těch mnoha stech stránkách nikdo neptá, nikdo na takový dotaz neodpovídá. Najdeme tam mnohé, kteří si Boha s někým pletou, kteří Boha vyměňují za všelijaké modly, kteří před ním utíkají nebo se ho snaží zapřáhnout do svých plánů a přání. Ale nějaké filosofické tázání po Bohu v Písmu opravdu není. Nejblíž by snad takové otázce mohl být Pilát, se svou podobně filosofující otázkou: „Co je pravda?“ Nebo člověk, o kterém se zmiňoval úvodní text našich bohoslužeb – čtrnáctý žalm: „Bloud si v srdci říká: Bůh tu není.“ Ale tím už je vlastně naznačeno, že podobné přemítání a dotazování je projevem bloudění a blouznění člověka. Takto se ptá a rozvažuje jen bloud, jen opilý a nevážný Karamazov, rádoby se zaobírající hlubinami člověka, ale ve skutečnosti jen nezávazně si hrající, šaškující. Tohle tázání po Bohu není hledáním skutečné odpovědi, ale hledáním alibi, útočiště před Bohem, úniku před odpovědností. Je Bůh? Je, nebo není, řekni? Pokud je, budu v něj věřit… Ale pokud není…
A jako ještě větší bloud se chová člověk, který by chtěl na takovéto hypotetické a nezávazné tázání se po Bohu odpovídat. Ten, kdo jako Ivan řekne: „Bůh není“, uvrhává sám sebe do beznaděje, zoufalství a nakonec i šílenství nebo apatie. Ano, všechno je dovoleno a zároveň nic nemá smysl. Nemá význam o něco usilovat, k něčemu směřovat. Bůh není, zbývá samota, pýcha, hlasité lidské mluvení a nakonec ticho.
Stejně blouznivě se ale chová i ten, kdo by rád s Aljošou deklaroval, že Bůh je. Tato výpověď, jakkoli je zbožná a upřímně míněná, postrádá totiž jakoukoli přesvědčivost, jakýkoli skutečný význam. Je to jen slovo proti slovu, možnost proti možnosti. A každý, kdo takovouto odpověď vyslovuje, přistupuje tím na hypotetické a nezávazné tázání a mluvení o Bohu.
Ne, tohle není ani tázání ani odpovídání, které bychom mohli v Písmu najít. Místo něj tam ale nacházíme docela jinou otázku. Otázku, která je v různých podobách přítomná od první až do poslední stránky Bible. Není vůbec hypotetická, není to žádné filosofování z dlouhé chvíle. Je to velmi osobní otázka.
„Kde jsi, Adame?“ Tak se ptá hlas v zahradě. Kde jsi? To je otázka, stojící na počátku Písma, na počátku rozhovoru. A na každé další stránce se pak tato otázka rozvíjí a nepatrně proměňuje. „Kde je Ábel, tvůj bratr?“ „Synové Izraele, chcete být mým lidem?“ „Petře, za koho mne pokládáš ty?“ To všechno je v zásadě rozličná podoba té základní a prvotní Boží otázky: „Kde jsi?“ Před takovou otázkou se nedá uhnout. Má přesného adresáta. Není možné otupit její hrot. A každý, kdo vezme Bibli do ruky, musí se nějak vyrovnat s tím, že mu skrze Bibli bude tato otázka také položena, že se ho začne nějak osobně a bezprostředně týkat.
Minulý týden jsem Vás zval na studijní den Ekumenické rady církví. Název tohoto setkání zněl „Církev jako odpověď“. Byl to poučný zážitek. Zaznělo tam několik přednášek, konalo se několik seminářů, vedly se rozhovory. A ze všech stran zazníval jeden opakující se názor. Opakující se myšlenka: Lidé se ptají po Bohu, hledají jistotu, hledají pevné hodnoty, orientaci, smysl. My, křesťané, to všechno máme. Známe správnou odpověď. Stejně jako Aljoša víme, že Bůh je. A přece kupodivu to naše odpovídání a ujišťování zní nějak dutě, nějak neživotně. Míjí se účinkem. Jak je to možné? Kde děláme chybu? Není to tím, že mluvíme zastarale? Nebo je snad potřeba najít nějaké nové metody odpovídání? Něco vtipného, neotřelého, něco, co by neodrazovalo?
Všichni, kdo se tam dostali ke slovu, lámali si nad tím hlavu – kárali naše nedostatky nebo naopak povzbuzovali naši vynalézavost. Jen jeden z přednášejících narušil to společné uvažování. Byl to náš dobrý známý a častý host Ivan Štampach, kterého tam také pozvali k přednášce. Právě bratr Štampach, religionista, člověk nezřídka považovaný za málo pravověrného, upozornil na to, že celé tohle karamazovské hledání Boha má ve skutečnosti jen málo společného s Biblí, s křesťanstvím, s vírou.
Na počátku přece není lidská otázka po Bohu, ale Boží otázka po člověku. „Kde jsi, Adame?“ A jediným smysluplným křesťanským zvěstováním může být to, že své odpovídání na tuto Boží otázku vyslovíme a prožijeme před zraky světa. Před zraky společnosti, která nás obklopuje.
Jak naše odpověď na Boží otázku bude znít? Možná docela podobně, jako odpověď Adamova: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ Taková odpověď vypadá neslavně. Ani to ale není málo. Je to ve skutečnosti mnohem víc než Aljošovo pevně znějící: Bůh je! To je odpověď víry: Uslyšel jsem Boží hlas. A teď celkem často koukám, kam se schovat. Koukám, kam se z dosahu toho hlasu vykroutit a zakroutit. Jako prorok Jonáš beru občas nohy na ramena a kupuju lístek na parník do pekla, jako apoštol Petr snažím se nezřídka vylhat ze své oslovenosti. Snažím se zahrát neosloveného. Ale ten zaslechnutý Boží hlas ze mě čouhá jako sláma z boty. I moje utíkání ukazuje k Bohu. I moje troskotání, lopotění a zapírání se nakonec stává jen zesilovačem Božího hlasu a Boží otázky.
Kde jsi, Adame?
Z kazatelské řady na Apoštolské vyznání