Možná jste se teď trochu lekli. Bůh tance? A co bůh zpěvu a co bůh vaření? Ne, nechci tady rozvíjet novou polyteistickou teorii. Věřím v Boha našeho jediného, ale zároveň cítím, že je při nás v každé naší činnosti a neomezuji jeho přítomnost a působení na neděli a shromáždění v kostele.
Hned na začátku se přiznám, miluji tanec. Ráda se na něj dívám a ráda tančím. Tanec ve mně probouzí všechny skryté a skrývané emoce. Když tančím, čerpám ze sebe, přirozeně a pudově. V tu chvíli odhazuji všechny své slupky a obaly. Jen já a muzika, do níž se snažím vstoupit a být její součástí. Tanec vychází ze srdce, z nitra člověka. Pokud tedy tanečník svůj tanec nebere jako tělocvičné protažení, jedná se o velmi niternou výpověď. Dochází k přirozenému splynutí duší a potažmo k souznění s Bohem. Tím, který nás stvořil a dal nám tento způsob vyjádření. Ano, věřím, že tanec je dar od Boha a jako takový je třeba jej vnímat.
Chodila jsem a chodím na balet, tedy nejen jako divák. Celá věda spočívá v tom, pochopit funkci každého svalu v těle a pak jej správně zapojit. Bolí to, je to neuvěřitelně těžké a jde to ztuha. Asi jako když se prvňák učí číst. Poznává písmenka, slabikuje a k cíli má neuvěřitelně daleko, ale když přečte první větu, je to velký objev a motor do další práce.
Lidé, co netančí, se v životě ochuzují o něco velmi podstatného. Lidé, co se bojí tančit, protože to údajně neumí, jen mají strach se svléknout na veřejnosti. Ano, tanec ukazuje moji nahotu.
Tanec je o komunikaci. Po týdnu na stepařském festivalu jsem si uvědomila, že ač v šatnách a na chodbách mluvíme různými jazyky, tak na sále nebo parketu je to řeč jedna jediná. Setkali jsme se a tvořili, začátečníci, profesionálové, děti, mládež, dospělí. Řeč srdce, které promlouvá beze slov. Tanec je láska a život. Žít bez něj, je jako zalepit si pusu lepicí páskou, abychom náhodou neřekli něco nevhodného.
V minulosti některé druhy tanců pohoršovaly a byly dokonce zakazovány. Odtud vychází křesťanské nastavení, že nás tanec svádí k hříchu. V jiných náboženstvích naopak existují rituální tance, které jsou jasnou komunikací s tím nad námi. Součástí našich bohoslužeb je zpěv, ale nikdy ne tanec – ptám se proč? Při slavnostních příležitostech zveme do kostela hudební tria a kvarteta, proč nepozvat tanečníky?
V Bibli jsem k tanci našla odkaz v Písni písní (7,1), kde čteme: „Obrať se, obrať se, Šulamítko, obrať se, obrať se, chceme tě vidět.“ Co na Šulamítce uvidíte? Že tančí táborový tanec!
Neříkám, že se máme hned svíjet na bohoslužbách v taneční extázi, ale pozvat dva tanečníky, kteří k Bohu promlouvají skrze svá těla, není v rozporu s ničím. Možná by pak taková vystoupení setřela z tance onen nános čehosi zakázaného.
Albert Einstein řekl, „tanečníci jsou boží atleti.“ Takto je vnímám i já a věnuji jim tento text, protože jejich umění je neuvěřitelně prchavé. A ráda bych napsala ještě jednu věc: Tanec je těžká práce a v našich končinách hodně nedoceněná. Vystoupení, které trvá hodinu, předchází celoživotní usilovná dřina. Děkuji všem tanečníkům, že povznášejí naše duše k nebi.