rozhovor s Filipem Kombercem, literárním kritikem a autorem literární studie o Petru P. Paynovi
V červenci 2012 vyšla studie o literární tvorbě Petra Pazdery Payna. Leckoho možná překvapí, že svým způsobem okrajový autor už má literární monografii. Studie představuje výklad na základě poctivého čtení, vyrovnává se s různými přístupy k Paynovu psaní a jeho „evangelické“ zakořeněnosti. Autora Filipa Komberce jsme se zeptali:
Jak jste se k literární tvorbě Petra Pazdery Payna vlastně dostal?
S Petrovou tvorbou jsem se poprvé setkal na děčínském Zarafestu v srpnu 2009. Četl tam úryvky z novely Nedořečenost ze souboru Kol dějů. Zážitek to byl pro mě intenzivní, nezaujal mě jen Petrův styl a výstavba tématu, ale zvláštní způsob charakternosti a naléhavosti jeho psaní. Příběh rodinného dramatu na pozadí zrání osobnosti hlavní postavy Uhranuta ve mně zvlášť silně rezonoval, protože se setkal s mou vlastní vnitřní zkušeností. Hledal jsem téma pro svou bakalářskou práci, zaujaly mě umělecké kvality díla a jako čerstvého konvertitu i křesťanská rovina Petrova díla, a protože Petrovo dílo dosud nebylo vcelku interpretačně uchopeno, pokusil jsem se o to sám.
K Paynově tvorbě patří takové polohy jako vědomí absurdity a nesamozřejmosti lidské existence. Vyplývají z jeho křesťanských kořenů nebo spíš ze setkání s literárními a myšlenkovými impulsy dvacátého století?
Myslím si, že vědomí absurdity a nesamozřejmosti lidské existence vyrůstá z obojího, ovšem ne nutně. Z myšlenkových podnětů 20. století je zajímavá vnitřní příbuznost Petrova díla s dílem filosofa absurdna a revolty Alberta Camuse, na němž Petra fascinuje Camusova důsledná nevíra v existenci Boží a důsledky z toho plynoucí. Když vezme člověk vážně evangelium, zcela jistě to převrátí jeho život vzhůru nohama, nemusí však nutně dojít k reflexi oněch paradoxů, které jsou ve víře obsažené. Petr není autorem, který by si hověl v bezprostředním přijímání skutečnosti a tvořil by lehce svěží, spádně plynoucí příběhy, Petr významně reflektuje své vlastní literární snažení, často jsou jeho krátké povídky beletrizovanou úvahou, jeho literární dílo má mnohdy silný symbolický podtext, takže nakonec myslím, že ony dvě polohy absurdity a nesamozřejmosti
vyrůstají zejména z filosofického nastavení jeho autorské osobnosti a z druhu jeho specifické vnímavosti.
Při čtení vaší práce mne příjemně překvapily opakované doklady, že jste autora důkladně přečetl, nasloucháte pečlivě nejen jeho jazyku, ale i žánrům a výstavbě jednotlivých prací a nementorujete ho hned vlastními východisky. Z čeho plyne tato vykladačská pokora?
Můj základní přístup spočívá v tom, že chci, aby mluvil autor, aby vystoupily jedinečné a specifické stránky jeho díla. Ovšem ne vždy se to podaří. Ani ve všech výkladech jsme se s Petrem nad monografií neshodli – ale naprostá shoda vlastně není tak podstatná – protože má práce je především pokusem o rozhovor a interpretaci; autorský záměr mohu dešifrovat jen v komunikační situaci, kde proti sobě stojí dva partneři s odlišnými zkušenostmi, východisky a záměry, ale s touhou si porozumět. Hlavní maxima mojí práce vyrůstá z dialogického principu Martina Bubera – chci se setkat s originální daností díla, nechci ho tlačit do připravených šuplíčků, ale setkat se s ním. Doopravdy se setkávat je velmi náročný úkol, ale myslím, že právě opravdové zaujetí druhým, ochota naslouchat a rozumět, je svým způsobem podstatou skutečnosti, vztahy jsou půdorysem přítomnosti.
V osnově své práce začínáte biblickými východisky Paynovy tvorby. Vyplývá to pouze z toho, že Petr Payne parafrázemi biblických příběhů a motivů vlastně začínal, nebo např. z respektu k evangelickým souvislostem jeho tvorby?
Vyplývá to z určité provázanosti estetické, etické a náboženské roviny v Petrově díle. Na jednu stranu jsou v Petrově tvorbě práce s biblickým zakotvením: prvotina variací na biblické příběhy Nečekaný čekaný, sbírka kázání Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský a Maskovaná milost, která je symbiózou esejů, homiletiky a symbolických mikropovídek. Na druhou stranu jsou zde díla zcela literární, s dominantní estetickou funkcí, kam patří řada krátkých próz, novel, dramoletů a básní. Petr mi kdysi řekl, že mezi jeho prací teologa a umělce je tlustá čára. Jsou to dvě různé výrazové oblasti s odlišnou funkcí, to ale neznamená, že mezi nimi není hluboká vnitřní souvislost.
Vícero recenzentů ovšem Paynovi vytýká, že jeho hlavním postavám chybějí vztahy. Je to projev nedůvěry ve vztah jako otevřenost vůči druhému, nebo potřeba nebýt rozptylován při řešení hlubokých otázek života? A nevyhovuje tu Paynovi – jakoby soustředěnému na své autorské ego – poloha literáta spíš než teologie, která neumožňuje vztahovou rovinu existence pominout?
To se neodvažuji soudit. Je velmi obtížné vymezit v literárním díle cosi jako „autorské ego“. Autor používá různé komunikační strategie na úrovni vypravěče, které nemusí mít nic společného s konkrétní postavou spisovatele, který dílo napsal – proto je svým způsobem spisovatel vůči svému dílu a svým postavám svobodný. Je sice pravda, že vztahy v Petrově díle jsou především vztahy k sobě samému, tedy k určitému uvažujícímu já implicitně v díle přítomnému, to je ale silně vetkáno ve vztahy ke světu, k obecnému smyslu pobývání člověka na světě, k otci, k matce, k sourozencům, k ženám, ovšem musíme pořád mít na mysli, že se jedná o literární fikci. Kazatel svou řečí v kázání prostředkuje něco z Boží vůle a Božích záměrů, když interpretuje Boží Slovo a jeho působení v dějinách putující církve, a navíc řečí vetkanou v liturgické úkony integruje společenství. Ovšem je tu něco společného v autorském čtení a živém kázání: obě ruší hranice, protože se obrací ke zcela konkrétním posluchačům, kteří mohou na spisovatele či kazatele působit, ptát se ho, ovlivňovat ho svým přijetím, vlažností či vřelostí apod.
Když hodnotíte způsob, jakým Payne zpracovává biblické motivy, mluvíte i o zlehčení, travestii. Ale nemilosrdné zesměšnění „vážných náboženských témat“ je v nejednom případě vlastní už samotnému biblickému podání. Když pak literatura obrací naruby tradiční pochopení určitých biblických látek, není dnešnímu čtenáři užitečnější než konvenční církevní produkce?
Ano, to obracení naruby může velmi dobře sloužit pro rozhýbání témat, vůči nimž můžeme být úplně neteční. Smích a humor je uzdravující a osvěžující a k náboženskému prožitku patří. Travestie či parodie tak může velmi dobře sloužit živému zvěstování. Navíc: mnoho nesmrtelných děl středověku či renesance vzniklo právě z ducha humoru, který se podařilo přílišnou vážností a suchopárností vyhnat z kostelů a církevních společenství. Myslím, že máme často problémy s tím, co to znamená veselit se a plesat. Napadají mě k tomu verše z Izajáše: „Poušť i suchopár se rozveselí, rozjásá se pustina a rozkvete kvítím. Bujně rozkvete, radostně bude jásat a plesat.“
Ve vaší knize mi chyběl soustavnější pohled na konkrétní nedávné dějinné souvislosti. Petr Pazdera Payne byl přitom spolutvůrcem předpřevratové Společnosti za veselejší současnost a z dějin úplně „neutíká“ ani ve své tvorbě.
Psal jsem literární portrét, vycházel jsem tedy z Petrových textů. Historické souvislosti netýkající se textů jsem ponechal stranou, to je určitá metodologická volba, k níž jsem byl při studiu literární vědy veden: ponechat stranou biografická fakta, která bezprostředně nesouvisí s literární dílem a nepodílí se tedy nijak na interpretačním aktu.
Dá se ovšem říci, že jako autor umí Payne působivě mapovat iluzornost nebo rovnou prázdnotu bezbřehé svobody, jak se u nás projevila např. naprostou „svobodou pohybu“?
Ano, takové působivé diagnózy novodobého poutnictví přináší Petrova nejnovější kniha Pouti a pouta. Je to pozoruhodná analýza toho, co se děje s člověkem na cestách, ohledávání hranic, aporií pohybu, jsou tu intenzivní sondy do nálady různých míst, ovšem ne dokumentaristické, ale zcela umělecké. Zároveň je v názvu i slovo „pouta“, a tím se dostáváme znovu ke vztahům, ke všemu, co nás k sobě poutá, kde jsme zakořeněni, kde stojíme. To je ovšem i jedním z témat románu Lyonský omnibus. Velmi mě při interpretaci tohoto rozměru pohybu v Petrově díle inspiroval Zygmunt Bauman, který v knize Úvahy o postmoderní době představuje několik až básnických obrazů současného typu sociologického typu člověka, najdete tu klasického poutníka i bezcílného tuláka či povrchního turistu.
Na druhé straně jeho postavy nenalézají ani příslovečný ráj srdce. Neodkazuje tím ovšem k tomu, že „poslední smysl bytí“, v tomto věku pomíjivosti nepotkáváme – což však neznamená, že s nimi přece jen za horizontem všední zkušenosti nemůžeme počítat? Navíc, ono zjištění „ještě nemůžeme spočinout“, resp. „tohle ještě není cíl“ nevyznívá v perspektivě abrahamovsko-ježíšovské víry jako deziluze, nýbrž jako zjištění vposledu nadějné a povzbuzující…
Myslím si, že to souvisí s eschatologickou trpělivostí: neměli bychom si stavět iluzorní ráje srdce, protože doufáme, že ten finální ráj srdce, který je nad naše očekávání jako zcela nová realita, nám přichystá sám Hospodin, přestože my sami se můžeme svým svobodným jednáním na prorůstání Božího království do naší reality podílet. Je to ten starý rozpor mezi „už“ a „ještě ne“ našeho spasení, ona jistota i nejistota, která je překlenována působením Božího Ducha. I odvážné vyznání „toto není ráj srdce a všechny ráje srdce konstruované lidmi jsou pouze dočasnými zastávkami“ je výrazem naděje a možným otevřením se pro Boží jednání.
Několikrát se kriticky vyrovnáváte s námitkami jiných recenzentů Paynova díla, že Petr Payne nedokáže „odložit talár“, nebo že jeho biblické vzdělání představuje negativní vklad. Z čeho tyto požadavky na „odcírkevnění“, popř. „odbibličtění“ podle vás vycházejí? Copak bible není také (ne-li především) text? A „písmáctví“ pozorné obírání se textem? Proč tedy literární kritici nedokážou přiznanou a poučenou návaznost (jedno zda souhlasnou či odmítavou) na biblické motivy vyložit jako svého druhu „intertextualitu“?
Možná mají kritici občas strach z toho, aby autor nedával do pozadí svého díla předem připravený ideový nebo myšlenkový koncept, který by ohrozil schopnost díla oslovovat čtenáře, otevřít se nové, nepředmětné skutečnosti, protože spisovatel je především tvůrce, vše, co napíše, vychází z jeho silné osobní zkušenosti, vnímání a myšlení. Kdyby fikční svět spisovatele byl příliš vykonstruovaný a umělý, kdyby chtěl čtenáře didakticky manipulovat, oprávněně by byl čtenář zklamán a znechucen. To ale není Petrův případ. Myslím, že ty námitky kritiků vyrůstají z toho, že mají o církvi povrchní a zkreslenou představu a že očekávají za biblickou intertextualitou nutně nějakou manipulativní ideologickou strukturu, čili jde vlastně na straně kritiky o určitou myšlenkovou lenost pracovat se svými předsudky a hotovými názory na věc. Je škoda, že je u řady lidí ohromná síla, svěžest, pestrost a skandálnost Božího slova ukryta pod vrstvou povrchních, mnohdy trpně přejatých interpretací, a to v prostředí mimo církev, ale bohužel i v církvi, že často chybí ochota se se Slovem, bohatou hermeneutickou tradicí a mnohostí důrazů osobně vyrovnat. Co se týče biblické intertextuality, např. u Jana Balabána je obrovské množství biblické inspirace, která se projevuje ve způsobu autorské vnímavosti a v celkovém dění smyslu.
Narážíte na svého druhu nedovzdělanost, nescházejí však „necírkevním“ kritikům či interpretům nástroje, jimiž by mohli literárně ztvárněná křesťanská témata uchopit přiměřeněji? I vy sám např. polemizujete s užitím pojmu „abstraktní ideál“, který kritici užijí, když jde v Paynově tvorbě o víru.
Myslím si, že součástí literární výchovy, ne-li na středních, pak jistě na vysokých školách připravujících odborně vzdělané bohemisty, by nemělo být jen samotné studium literárních textů rozdělených do jednotlivých historických údobí, ale také by měl být věnován prostor a čas jejich duchovnímu pozadí a obecnějším filosofickým a estetickým úvahám. V souvislosti s křesťanskými tématy mám na mysli např. středověkou estetiku, jejímž studiem můžeme nahlédnout do hlubokých souvislostí umělecké tvorby a duchovního dění. Jak může učitel bohemista díla středověku vykládat bez určitého alespoň laického teologického vzdělání a znalosti základní křesťanské symboliky a hermeneutických přístupů k nim, když v tomto údobí se nevymezuje literatura podle dnešního zúženého významu jen jako literatura umělecká s dominantní estetickou funkcí, ale patří sem i díla vysloveně esejistická, homiletická a didaktická? Takovým studiem se může dát prostor k tomu, aby se rozvinula určitá interpretační jemnost pro křesťanský rozměr díla. Byl bych rád, kdyby byla mezi církevním a vnějším kulturním prostředím větší provázanost a obě prostředí si byla srozumitelnější. Jsou zde i křesťanští interpreti zcela moderních uměleckých děl jako je např. Romano Guardini nebo T. S. Eliot a mnozí další.
Objevily se mimo vyloženě církevní prostředí v posledních dvaceti letech práce, které soustavněji vyhodnocují „evangelickou“ literární tvorbu?
V podstatě jsem narazil na jedinou soustavnější práci, a to Místo osobností z protestantského prostředí v české kultuře po roce 1918 od M. C. Putny, pak je tu samozřejmě Záření ducha a slova od J. B. Čapka z roku 1947, to je však práce, ze které mohu pramálo vycházet. Pak je tu několik drobnějších článků, ale soustavná práce chybí. Vytknul jsem si za úkol poznat kompletní díla tří nejvýraznějších „evangelických“ literátů současnosti: Petra P. Payna, Pavla Rejchrta a Jana Balabána. Vidím každého z nich jako velmi originální tvůrčí osobnost vystupující v různých kontextech, každý z nich má odlišný čtenářský dopad a vliv na současnou kulturu.
Má ještě cenu o autorech, přiznaně zakotvených v křesťanství, mluvit či psát v konfesních škatulkách?
Jsem laděný spíše ekumenicky, nejsem tím, kdo hledá hranice mezi konfesemi, i když stojím na svébytnosti reformačních důrazů. Hledám spíše mosty než hranice a soustředím se na určité obecně křesťanské významy. V současnosti pracuji na monografii o básnickém díle Pavla Rejchrta, kde je silné sepětí uměleckého výrazu a náboženského prožitku vyrůstajícího z evangelických důrazů, a jsem skutečně zvědavý, nakolik se konfesní příslušnost stane zároveň interpretačním klíčem k významu jeho díla.
Čím je Petr P. Payne jako evangelicky zakořeněný autor podnětný pro necírkevní čtenářstvo a čím naopak pro čtenáře církevníka?
Pro mě bylo setkání s Petrovým dílem přínosné v několika směrech, bylo silným literárním zážitkem, protože Petrovo psaní je nesmírně soustředěné, poctivé a odvážné, zprostředkovalo mi určité poznání i sebepoznání, zřejmě kvůli svému silnému existenciálnímu náboji, díky němuž jsem se mohl identifikovat s autorským subjektem díla, jeho dílo můžeme číst i jako určitou diagnostiku prožitku současnosti včetně úvah o duchovním stavu současnosti a pozoruhodné je také zaměření na etickou problematiku ve vztahu k sobě samému, ke světu a bližním. V neposlední řadě je v Petrově díle také významný humor.
Otázky připravil a za rozhovor děkuje Tomáš Trusina
Filip Komberec (nar. 1986) studoval bohemistiku a filososfii na UJEP v Ústí n. Labem. Nyní pracuje jako středoškolský učitel. V nakladatelství Cherm vydal literární studii Petr Pazdera Payne (Praha: Cherm, 2012, ISBN 978-80-86370-48-4)
Bibliografie díla Petra Pazdery Payna
Cirkus Hippolyt / Le Cirque Hippolyte. Praha: Cherm/Medard, 2005. 9 složených dvojlistů. ISBN 80-86370-20-8 (Cherm) 80-902493-7-X (Medard).
Co ji to do nás, Ježíši Nazaretský? / kázání Petra Pazdery Payna. Benešov: Eman, 2002. 109 s. ISBN 80-86211-24-X.
Dramolety. Brno: Větrné mlýny, 2002. 64 s. ISSN 1213-7022.
Figury, figurace, figuranti a figuríny. Praha: Medard, 2005. 110 s. ISBN 80-902493-6-1.
Kol dějů: sbírka povídek. Praha: Cherm, 2001. 127 s. ISBN 80-86370-00-3.
Lyonský omnibus. Praha: Cherm, 2003. 150 s. ISBN 80-86370-11-9.
Maskovaná milost: o theologii a literatuře. Praha: Kalich, 2009. 133 s. ISBN 978-80-7017-116-5
Nečekaný čekaný a jiné variace na staré biblické příběhy. Praha: Cherm, 1999. 119 s. ISBN 80-902521-5-X.
Pouti a pouta. Pardubice: Theo, 2011. 121 s. ISBN 978-80-904009-7-9.
Slepicmo/koňmo. Železný Brod: Michal Machat, 2007.
Zvěsti: sbírka povídek. Praha: Cherm, 2002. 159 s. ISBN 80-86370-08-9.