Blogerům bloger (z textů Faráře Sauvignona)
Kolem internetových diskusí (i těch evangnetových) obvykle obcházím hodně zeširoka. Výplody účastníků přečasto vystihuje nechtěné doznání jednoho takového diskutujícího „rychleji píšu než myslím.“ Tento na první pohled odtažitý terén zkoumal evangelický farář, který se kvalifikoval do soutěže Lidových novin „Big bloger“ a pod pseudonymem Farář Sauvignon od velikonoc do 20. června pravidelně doplňoval svůj veřejný internetový deníček, čili blog. Činil to stylem blogování vlastním, řečí nápaditou, postřehy či historkami, které musejí zaujmout na první přelétnutí očima, a přitom se vyhýbal odpudivostem, které lákají sběrače senzací či hnusáren. Místo toho se m.j. pokusil pootevřít, co se honí ve farářských hlavách a přilehlém zákulisí. Soutěž skončila a my jsme vám na prázdniny nachystali ze Sauvignonových textů výběr. Není to žádné vyzrálé víno, každopádně si ho dávejte po doušcích, jako takový prázdninový „Na každý den“, pak vás třeba osvěží stejně jako návštěvníka Vítka, který Faráři Sauvignonovi děkoval za kultivovanost a nápaditost v internetových sebeprezentacích ojedinělou. Zájemci najdou všechny texty i reakce čtenářů a čtenářů čtenářů na adrese http://www.bigbloger.cz/
Tomáš Trusina
Ze Sauvignonova blogu vybral Jiří Šimsa
Slovo úvodem
Původně jsem chtěl v prvních příspěvcích trochu mlžit, aby nebylo hned jasné, jestli jsem farář skutečně nebo jen přezdívkou. Proto jsem vybral poněkud zvláštní podobiznu, na níž nejsem (ale mohl bych být) já; svou ženu jsem chtěl nazývat „tou paní, co u ní bydlím“, hospodyní či kuchařkou. Chtěl jsem se vyjadřovat tak, jak se od faráře trochu čeká, ale zároveň i nečeká, a vůbec psát tak, abych dráždil Vaši zvědavost, co jsem vlastně zač.
Jenomže pak vyšel článeček v Lidovkách, kde napsali, že soutěží ženatý farář, a bylo hotovo. Můžu se sice ještě snažit předstírat, že mi i noviny skočily na špek – povolání nás patnácti nikdo neověřoval – a ptát se potutelně, zda opravdu tak jednoznačně věříte sdělovacím prostředkům. Ale vzdávám to, mlžit nebudu. Teď už je to zcela jasné. Jsem farář, Farář Sauvignon.
Doufám, že moje psaní Vám bude příjemné. Jestli ne, tak se omlouvám a za týden nazdar!
Neděle vzkříšení
Ráno jsem nekázal přímo na velikonoční text, ale na vzkříšení dcery Jairovy. Proč mluvit o vzkříšení, co je to za řeč? Tematické kázání nebývá tak dramatické, jako když se postupuje podle příběhu, ale právě vzkříšení je téma, které asi hodně lidem vrtá hlavou. Přece všichni zemřeme, a co bude po smrti, nevíme. Je tedy vzkříšení jen iluze? Aby se nám lépe žilo, lépe umíralo?
Vpodstatě jde, myslím, o to, že láska probouzí k novému životu, a to i tam, kde už se zdá všecko ztraceno. Věřit ve vzkříšení znamená věřit v možnost života, v probuzení ze spánku. I kdyby tohle mělo platit jen pro náš život před smrtí, je to až dost, je to víra krásná a potřebná. Jenomže co dál? Smrtí opravdu všechno končí? Umírající člověk nemá už žádnou naději?
Já fakt nevím, co bude po smrti, a řekl bych, že jestli vás někdo krmí líčením posmrtného života, tak kecá. Ale myslím si, že když někdo vezme vážně ty první dvě věty z předchozího odstavce, a uvědomí si, že z Ježíšova vzkříšení žijeme dodnes (jeho slova, jeho činy, to všechno přece žije, bez toho bychom se nejspíš pozabíjeli), tak to logicky začne vztahovat i sám na sebe, proti vlastní smrtelnosti. Zápasí o naději, nejspíš jen pokornou a skromnou, že láska má prostě větší moc než smrt. Že platí a neztratí se, i když umíráme. Jak se to zpívá v jedné písničce: „Kdo v životě miluje, u Boha zvítězil. Zvítězil, i když umírá, a jde vstříc setkání. Nový věk se mu otvírá a píseň nová zní.“
Před polednem jsem to pak kázal v domově důchodců, tam to není žádná sranda, každé slovo je na ostří nože. Lidi jsou tam na konci všeho. Někteří mi pak děkovali; co si mysleli ostatní, nevím.
Odpoledne s Klárou na návštěvě u Procházků. Ivan zlomeninu v krčku, Věra rakovinu. Slavili jsme v obýváku večeři Páně. Nemocní přijímají chléb a víno jinak – vděčně jako děti.
Hodil jsem Ivanovi udičku – píšeš paměti? Ne? Tak piš!
Vypadá to, že se chytil.
Češi, nebuďte na prachy!
Přečetl jsem si dnes v Lidovkách, že nejvíc se vydělává v Dánsku, a potom Norsku a Švýcarsku. Ach jo, zas ty protestantské země! Na ty svou mentalitou nikdy mít nebudeme, a že to mentalitou je, to mi žádný ekonom nevymluví.
Ale ještě víc než výdělky by mě zajímalo, kolik takový Dán, Nor nebo Švýcar platí daně, a také kolik peněz ročně dává na církve, zdravotnictví a školství, kolik peněz pošle lidem do rozvojových zemí. To bychom se teprve asi divili! Mám podezření, že proti všem ekonomickým zákonům (možná že ne proti, já ty teorie neznám) nejbohatší jsou ne ti, kteří nejvíc dřou kůži z těla, ale ti, kteří umějí rozdávat. Nejbohatší jak v přeneseném smyslu, tam je to myslím jasné (dáváním se člověk obohacuje stejně, ne-li víc než přijímáním), tak ale i doslova, protože nějakým záhadným způsobem ten kdo, dává, nakonec hodně dostává.
Vzpomínám si na jednu paní, byla to kurátorka v mém bývalém působišti, ta podnikala asi tak, že pomaličku splácela dluh, a nic víc z toho celkem neměla. Když cítila potřebu někoho obdarovat, tak to udělala. Pak sice chodila po náměstí a bála se jít domů, že ji manžel seřve, dělala si těžkou hlavu, jak přežije bez koruny v kapse, a pak – sama to vždycky vyprávěla s rozzářeným úsměvem – se stalo něco, co nečekala a co ji zachránilo. Našla na chodníku pětikilo. Přišel chlapík, co jí dlužil, a nečekaně vrátil. Přijeli příbuzní z ciziny a jako dárek přivezli peníze. Atd. Zkrátka vždycky něco neuvěřitelného, co nám, obyčejným smrtelníkům, zní jako pohádka. Jí se takové zázraky stávaly co chvíli. A to určitě proto, že když chtěla dát, tak nepočítala a dala. Pozor, nebyla pitomá! Říkám – když chtěla dát, tak nepočítala a dala.
Možná že až u nás bude běžné dávat na charitativní účely tolik co v Dánsku a pomáhat chudým lidem po světě tak jako ve Švýcarsku, pak i vydělávat budeme víc. Já vím, zní to naivně. Kde na to vezmeme, z čeho to budeme platit, Švýcaři na to mají, těm se to dává atd. Ale neříkejte, že je to úplná blbost. My pořád myslíme, že napřed se má dostávat, a potom dávat. Co když je to naopak? Nemá se napřed dávat, a pak teprve dostávat?
Společenství poutníků
V posledních letech vyrážíme na velikonoční pondělí z města ven. Hody vody doprovody vzdali jsme už dávno, a protože ani naši synové tyhle tatarské nebo jaké zvyky nevyžadují, z folklóru nám při pondělku zbyla jen velikonoční vajíčka, barvená v cibuli. Na těch si naopak žena dává záležet – nikdy neodolá pokušení vymyslet něco originálního a vtipného.
Letos jsme zvolili hory. Jsou to hory zvláštní, nijak vysoké, a přesto monumentální, tyčí se totiž v širé rovině a lákají už z veliké dálky. V tom je zároveň jejich velká nevýhoda: bývá tu rušno. I naše výprava byla poněkud hromadnější, šlo nás tentokrát rovných dvacet.
Jaro přišlo letos pozdě, ale na těchhle horách leccos už kvetlo. Tuhle žlutě, támhle červeně či modře. Sám sice nepoznám skoro nic, moje žena však má botanické znalosti naprosto neuvěřitelné. Stalo se to tak, že její starší bratr, již v dětství ambiciózní botanik, pořádal mladším sourozencům soutěže, aby stále mohl nad nimi vítězit. A Klára už jako malý šprček vždycky ráda doběhla autoritu vědomostmi navíc, které odborník nečekal a možná ani sám neměl! To jí pak zůstalo i do věku dospělého, nejen v botanice. Má to za svůj osobní sport a nic ji tak nepobaví, jako když pozná rostlinku, s kterou si nikdo neví rady, ani doktor přírodních věd!
Výlet na hory se mi vždycky líbí, má svůj význam symbolický. Jsme společenství poutníků, jdeme kupředu, každý sám, a přece spolu. Kam? Přesně nevíme; nejspíš za tím, o čem byly a zase budou velikonoční svátky. Za něčím božím, co dává životu smysl. K cíli, který je mimo nás a pro nás. Jestli se nemineme, pak řekneme s radostí: něco jsme pro to udělali, ale hlavně – bylo nám to dáno.
On se snad ožral!
Chystám na květen velkou akci pro rodiny s dětmi. Bude to v jedné vesnici za městem, s programem jak pro děti, tak pro dospělé. Je třeba včas vyrobit pozvánku, a právě na tom dneska pracuji. Grafickou úpravu obstará Venda, o to strach nemám, program už máme taky hotový, jenom musím Vendovi poslat text, který se má na pozvánce objevit. Všechno klape, nakonec se zadrhnu na jediné věci: Jak se jmenuje to divadelní představení, které má být odpoledne?
Volám Čeňkovi, to je režisér a usměvavý šéf souboru, abych zjistil přesný název té frašky, co jsme se na ní domluvili. Čeněk mě však překvapí – ačkoli je kolem poledne, artikuluje nezřetelně, kde se tak rychle opil? Jakže? Jak se to jmenuje? Vysvětlil mi, že to budou tři kusy, a má to tedy tři názvy. Ale stejně jsem pořád nerozuměl. Tak ještě jednou, pomalu. Honem, káva? Skočím na ně? Kakej, jáma buší?
Hm, originální!
Ale ne, ono je to japonsky!
Cože? Ech! Je to možný?
Honekawa, Kučimane, Kaki jamabuši.
A dokonce mi prozradil (asi vůbec není opilý), co to znamená: Honekawa – Kost a kůže, Kučimane – Papouškování, Kaki jamabuši – Zloděj rajčátek!
Čeňku, ty kluku rozesmátá, promiň!
Lež ke smrti, pravda k životu
Před dvaceti lety bouchl Černobyl, píšou dneska v novinách, a mně se vybavují vzpomínky na tehdejší dobu, kupodivu bez dřívějšího vzteku. Čas všechno zahojí? Anebo zapomínáme, co bychom zapomenout neměli?
Dělal jsem tehdy ve fabrice, snažil se uniknout vojně a nemohl tušit, že boží mlýny semelou to soudruhům už za tři a půl roku. Klára byla doma s ani ne dvouletým Kolínem a čekali jsme čerstvě druhé dítě.
Když Hlas Ameriky ohlásil katastrofu, neměli jsme v prvních dnech vůbec představu, nakolik mohou či nemohou být pro nás důsledky vážné. Věděli jsme jistě, že režim bude všechno tutlat, dokud to půjde, a raději nás nechá všechny pomřít, než by přiznal pravdu. Hlavní hygienička Zusková v novinách ujišťovala, že se nic neděje a máme zachovat klid. Dlouhé roky měl jsem tenhle výstřižek schovaný jako jednoznačný doklad komunistické zvůle a ještě dnes bych ho možná někde našel.
Pak Klára potratila. Nestěžovala si. Jako zdravotnice dobře věděla, oč jde. Paradoxně právě ona, která má péči o postižené děti za své celoživotné poslání, byla svým způsobem i ráda, že toto dítě nemusí přivést na svět. Byla si jistá, že by se narodilo poškozené nebo mrtvé.
Dnes mají lékaři spočítáno, že takto zahynulo u nás čtyři sta padesát budoucích chlapců.
Je to zvláštní pocit, myslet na člověka, který mohl být a není. Kterému Bůh dal život, a my lidé jsme ho zmařili, dřív než mohl vykvést. Je to svým způsobem obžaloba.
Přiznám se však, že myšlenky tohoto typu jsou u mě jen velmi letmé. Vždycky si totiž hned řeknu – a kdo ví, jestli bychom pak měli Zuzanu! A Honzu! A Jeronýma! Ovlivnit jsem to nemohl, tak proč přemýšlet, co by bylo… A hned jsem rád, že máme děti právě takové, jaké máme!
Na komunistické lhaní bychom zapomínat neměli, je to memento. Ale tobě, Bože, díky! Za dar života – a pravdu.
Nadšení farářovo
Na práci faráře docela mi vadí, že nikde jako by nebyly vidět výsledky. Když třeba takový zedník staví zeď, to je nádhera! Každá řádka cihel ihned je znát! A když se zedník po šichtě podívá, co udělal, musí mít dobrý pocit: jeho práce je prostě vidět. Anebo řezník na jatkách: těch zbouraných prasat! Já když se po šichtě podívám, co jsem udělal, tak většinou vidím jen prázdné židle a v hlavě mi zůstává rozporuplná směska, kde uspokojení rozhodně nehraje hlavní roli; spíš mi tam tepe otázka – má to vůbec cenu? Bylo to k něčemu?
Možná mám smůlu, že jsem dělal ve fabrice; poznal jsem krásný pocit splněné i překročené normy. U lidských osudů, doufám, žádné normy platit nemohou, milosrdenství a pravdu chtěl by počítat jen blbeček, nejkrásnější věci na světě jsou těžko uchopitelné, tím méně evidovatelné, a stejně přes to všechno se dost často přistihnu, že počítám lidi – kolik jich přišlo, proč minule bylo víc, kolik chodí jinde a tak všelijak podobně. Není to se mnou až tak zlé, že bych si lidi přitesával a lepil jak cihličky do zdi, doufám také, že za mnou nezůstávají viset na háku jak zbouraná prasata, nicméně touha po nějakých viditelných výsledcích, ta člověka neopouští. Proto také býváme my faráři docela dost ješitní: když se nám něco podaří, když nás někdo pochválí, míváme velkou radost! A naopak – když se něco podělá a nepovede, žere nás to hodně dlouho.
Ale takový BibBloger, to je ještě lepší než stavět zeď! Napíšete článek, šoupnete ho na internet, a hned vám to naměří, hned vám to spočítají! Na dvě desetinná místa! A okamžitě vidíte, jak jste či nejste dobří, jak jedete nahoru či dolů! Pro faráře úžasná úleva – vím, na čem jsem! Žádná nejistota, jestli a jak a co kdyby…
Užívám si dobrodiní měřidel, lebedím si u statistik. Avšak potvora, začíná ve mně hlodat podezření: až se toho počítadla nabažím, a taky až s definitivní platností připustím, že ta čísílka nebudou možná tak úplně přesným obrazem kvality, nejspíš se mi rychle stará nejistota vrátí…
Je to vlastně pochopitelné: však ani jako bloger jsem farářem být nepřestal, a my evangeličtí faráři býváme k sobě kritičtí – jestli a jak a co kdyby…
A jaký talent máte vy?
Včera jsme byli na koncertě hudebky, hrál tam náš Honza. Jak jsem tak poslouchal všechny ty neuvěřitelně talentované děti (tahle hudebka je hodně dobrá), myslel jsem taky na jejich sourozence a vůbec na všechny ostatní, kteří hudební talent nemají – nemůžou to brát jako nespravedlnost? Že někteří dostali, a my ne?
Myslím si, že kdo nemá talent třeba právě hudební, má určitě nějaký jiný. Já totiž věřím, že úplně každý člověk dostává do vínku své speciální obdarování, kterým může sloužit druhým. Určitě pro každého existuje nějaká oblast, v níž může vyniknout. Nějaká činnost, pro kterou má skvělé předpoklady. Někdo hraje výborně fotbal, jiný je nedostižný v přípravě jídel a další třeba geniální parašutista. Nebo dokáže skvěle vyprávět, jezdit na koni, hrát si s dětmi, prostě cokoliv – něco, v čem je opravdu třída.
Otázka je, zda člověk má dost příležitostí, aby právě to své obdarování vůbec objevil. Co já vím, jestli bych nebyl třeba dobrý rychlobruslař nebo geniální golfista? Střihač nebo dentista? Nikdy jsem to nezkusil! Možná jsou kolem každého z nás neprobádané světy, v nichž jsme mohli být mistry svého oboru!
Mám zkušenost, že děti, které ještě nerozpoznaly, v čem jsou dobré, bývají nejisté. Jakmile jim dáte příležitost a ony mohou v něčem vyniknout, jejich sebevědomí i nadšení roste přímo před očima.
Je to škoda, když někdo žádné své charisma za celý život neobjeví. Anebo objeví a nechá ležet ladem. Zakopaná hřivna je smutná záležitost. Možná bychom mohli častěji – hlavně dětem, ale někdy i dospělým – s tím objevováním taky trochu helfnout. Dávat druhým jasně najevo, v čem jsou dobří. Zatím si spíš šuškáme, nebo jim dokonce dáváme sežrat, v čem dobří nejsou!
Honza je muzikant, hraje výborně.
Pokřtít či nepokřtít?
Čas od času se stává, že přijdou požádat o křest svého dítěte rodiče, kteří do kostela nechodí, za věřící se nepokládají a křest chtějí třeba kvůli babičce nebo já nevím vlastně, kvůli čemu. Pak nastává velké dilema – vyhovět či nevyhovět, pokřtít či nepokřtít? Jsem farář, který myslí, že pokřtít! Kdo jsem já, abych si osoboval právo křest odmítnout? Vždyť křest je znamením boží milosti! Raději umožním, než bych bránil…
Dvakrát v životě jsem odmítl. Poprvé když jedna matka zamýšlený křest nějak spojovala s mimozemšťany a o církvi i víře v Krista se vyjadřovala velmi pohrdavě. Nedávalo to žádný smysl. Asi jako kdyby se někdo hlásil do cyklistického klubu, že bude probodávat pneumatiky. A podruhé jsem ani odmítnout nechtěl, jen víc o křtu mluvit. Co znamená a k čemu je dobrý. Rodiče slíbili, že přijdou. Nepřišli.
Možná si z toho dělám zbytečně hlavu, ale dodnes mě tyto dva případy mrzí. Co když jsem zmařil něco dobrého, co teprve mohlo vzniknout? Co když jsem zabránil zážitku, který mohl všechno změnit? Tak zase, ne že bych se tím nějak trápil… ale nezapomněl jsem.
Nedávno stal se mi případ úplně unikátní. Na jedné svatbě oslovil mě člověk, který z nějakého důvodu nebyl v dětství pokřtěn, a nyní, ve zralém věku (byl, myslím, výtvarník), dal mamince neobvyklý vánoční dárek: slib, že se dá pokřtít. Měl ji rád a chtěl jí udělal radost. Dárek se vydařil, radost mamince skutečně udělal. Problém byl v tom, že zároveň věděl, že se ke křtu nemůže vnitřně připojit, nepovažoval se za křesťana, ale spíš za vyznavače jiného náboženství. Vyznat víru v Krista odmítal, považoval by to za pokrytecké. Ale dárek je dárek a slib je slib!
V ČCE je všechno na rozhodnutí faráře, resp. staršovstva sboru. Nemáme na různé případy paragrafy církevního práva (i když dost pochybuji, že by kterákoli církev s eventualitou „křest jakožto dárek“ počítala). Musel jsem se rozhodnout sám.
Pozval jsem oba, jeho i maminku. Vyptával jsem se na mnohé, snažil se najít nějaký styčný bod, na základě kterého by se křest mohl uskutečnit. Nepodařilo se, nehnuli jsme se ani o píď. Argumentoval křtem nemluvňat, která jsou také křtěna, aniž by se vnitřně ke křtu přiznávala. „Jenomže vy už nejste nemluvně, to je to,“ argumentoval jsem přihlouple já. Nakonec sám uznal, že to asi nepůjde, že věc nedomyslel a omluvil se, že obtěžoval.
Mě však vůbec neobtěžoval, mám od té doby o čem přemýšlet. Někdy jsou lidi hrozní pokrytci, na Krista kašlou, ale jeho jméno vyznají, ani nehnou brvou. Tenhle člověk byl vnitřně tak poctivý, že raději mamince i sobě zkazil dárek. Kdyby řekl aspoň, že mu Kristus nevadí… pokřtil bych ho! Jenomže tak lacino on to nechtěl.
Neměl jsem ho pokřtít nikoli na jeho víru, ale na jeho čest?
Nádherné ráno
Škvírou v závěsu pronikl sluneční paprsek a osvětlil starodávnou hrací skříň, kterou Kolín přitáhl kdoví odkud. Proužek světla byl měkký a teplý. Působil tak mile, barvil tak dozlatova, že jsem neodolal. Vylezl jsem ze spacáku, natáhl si kalhoty a vyšel ven.
Ve vesnici patrně žádný člověk nebyl ještě vzhůru. Slunce prosvítalo mezi světle zelenými lístky stromů, a přestože bylo ještě brzy, začínalo hřát. Rybník se stříbrně třpytil. Za mými zády, za starou zdí, dospávali moji nejmilejší. Hranice dříví, mlaďounká lípa, dokonce i auto – vše bylo zlaté. Svět zjevoval se přívětivý, nádherně přátelský.
Nastavil jsem sluníčku tvář a v hlavě znělo mi jediné: „Pane, děkuji.“