Rozhovor s Jadrankou Cigelj
Při hovoru s chorvatskou právničkou Jadrankou Cigelj (1948) si musím chvíli zvykat na to, že když říká „před válkou“, myslí tím minulost nepříliš vzdálenou. Žila s rodinou v bosenském Prijedoru a byla tam na jaře roku 1992 zatčena a poslána do koncentračního tábora Omarska. V táboře umístěném v bývalém těžebním podniku byly za zhruba dva měsíce jeho existence vězněny tisíce mužů, z nichž patrně čtyři tisíce zahynuly. Přesný počet nebude nikdy zjištěn. Srbové byli opakem pečlivých Němců v nacistických táborech: vedli evidenci lajdácky. Měli nedostatky i v evidenci nově internovaných vězňů, natož pak v záznamech o tom, koho „vyslýchali“. „Stávalo se, že měli ráno před budovou hromadu zabitých z nočního ‚výslechu‘ a chtěli pak po vězních, kteří byli zrovna nablízku, aby jim je pomáhali identifikovat,“ píše renomovaný novinář Roy Gutman, nositel Pulitzerovy ceny 93 za reportáže z Bosny.
Do Omarsky bylo zavlečeno také 33 žen. Pracovaly tam jako uklizečky a při výdeji stravy. Byly znásilňovány a bity. Většinou to byly vysokoškolsky vzdělané ženy: právničky, lékařky. Jadranka Cigelj napsala o svém věznění knihu Apartmá 102. (Ukázky z ní otiskly Literární noviny 48/05 a najdete je také na http://www.acat.ecn.cz.) Je nyní dosti známou osobou v procesu odhalování zločinů proti lidskosti v bývalé Jugoslávii. Přijala pozvání české sekce organizace ACAT (Křesťané proti mučení) a 10. prosince 2005, na Den lidských práv, byla s námi v Salesiánském domě v Kobylisích. Shodou okolností právě 8. 12. byl zatčen chorvatský generál Gotovina obviněný z válečných zločinů na srbském obyvatelstvu. Je to připomínkou, jak obtížné je pro národy bývalé Jugoslávie vyrovnat se s otázkou viny a odpovědnosti.
Všimla jsem si toho, že jste se na značnou část filmu „Volání duchů“, který jsme dnes odpoledne v Kobylisích promítli, nedívala. Byl natočen roku 1996, musela jste ho vidět už mnohokrát.
Ano, mluvila jsem o něm už na mnoha besedách. Zpočátku jsem se musela přemáhat, a ani dnes to není snadné. Ale věděla jsem, že takový film, spojení dokumentárních záběrů z Omarsky s vyprávěním nás bývalých vězeňkyň, je velice důležitý, a když už jsem se rozhodla nemlčet a svědčit, musím zkrátka obětovat mnoho ze svého soukromí. S tvůrci filmu (Mandy Jacobson a Karmen Jelincic) jsem si dobře rozuměla, ale přesto to při natáčení nebylo snadné. Spolu s Nusretou Sivac jsme uvedeny jako „hlavní představitelky“. A pak mi opravdu jedna známá povídala, „no to jsem nevěděla, že umíš tak dobře hrát.“ Taková pitomost – jako bych se najednou dala na herectví. Ve skutečnosti mě sice natáčeli, jak sedím někde s cigaretou, něco říkám, ale s hraním to mělo málo společného. Dřív, to mi hodně záleželo na tom, jak vypadám. Před válkou jsem byla hodně mondénní, bavilo mě nakupovat, pořád jsem přemýšlela o tom, jaké šaty mi sluší, co si nově zařídím v domácnosti.
Ano, na začátku filmu vyprávíte, že jste byla rozmazlovaný jedináček.
Přesně tak. Rodiče mi mohli plnit v podstatě všechna přání, kupovali mi nové oblečení, moderní hračky, a ani později jsem si nemusela nic odříkat. Zatčení bylo i v tomto ohledu pro mě šok. K minulému způsobu života už se nemůžu vrátit. Je to tak, všechny nás Omarska poznamenala už natrvalo. Všechny máme potíže s ledvinami (dávali nám málo pít a voda byla závadná), vracejí se nám zlé sny, a já na sobě vidím i ten trvalý obrat, že se změnil můj žebříček hodnot. A ne vždycky k lepšímu, například jsem od té doby strašně nedůvěřivá.
Změnil se i váš vztah k náboženství?
Jsem katolička, v táboře jsem se často modlila. Ani jsem o tom nepřemýšlela, neřekla jsem si, „teď se pomodlím“ nebo tak nějak, prostě se to ze mě řinulo, často mi mozek jakoby odmítal fungovat, modlila jsem se mechanicky, ale věděla jsem, že je to důležité. Modlila jsem se ve dne i v noci v podstatě stejně, v noci jsme byly často vyděšené, nebyl to normální spánek, jak jsme přečkávaly noc. Je to tak, byla to mechanická modlitba, ale nebyla to rezignace, byl to naopak boj proti rezignaci. Vždycky jsem byla věřící člověk, ale do kostela chodím málokdy. To už se nezmění, je mi líto, že to tak musím říct. Mně hlavně vadí, že je v církvích mnoho pokrytectví. Pravoslavná církev, o tom ani nechci mluvit, jak velkou spoluvinu má na zločinech za války. Ale i katoličtí hodnostáři mě zklamali. Mezi protestanty mám přátele hlavně v Německu, přes IGFM (Mezinárodní společnost pro lidská práva).
Jste předsedkyní chorvatské sekce IGFM. Pracujete v Záhřebu na Úřadu vlády jako vedoucí oddělení pro styk s nevládními organizacemi. Znáte zahraniční organizace, které působily a působí v Chorvatsku. Od války už vás dělí více než deset let, můžete činnost různých organizací bilancovat.
Fáze bezprostřední poválečné pomoci byla nesmírně důležitá. Vlastně ještě za války bylo intervenování zvenčí důležité. Jen kvůli tomu, že organizace v zahraničí začaly křičet, tábor v Omarsce tak najednou zrušili. A humanitární pracovníci pak shodně vypovídali, že by stačil ještě týden dalšího „provozu“ tábora, a zahynuly by stovky, možná tisíce dalších lidí jen na podvýživu a samozřejmě dehydrataci. (Přes den se vězňové tísnili na vyasfaltované ploše, nechránění před sluncem.) Nás ženy odvezli z Omarsky do Trnopolje, kde byly neskonale lepší podmínky, mezi prvními. Tvrdili totiž, že v Omarsce žádné ženy vězněny nejsou, a tak jsme musely zmizet. Několik málo žen, které tam zůstaly, ty zamkli na záchodě, když tam přijeli novináři. Novinářům taky tvrdili, že vězňové spí v postelích, a předvedli 270 postelí, které nechali den předtím přivézt. Taková drzost, ve skutečnosti bylo v Omarsce vždy kolem tisícovky vězňů, průběžně přiváželi další, a průběžně a cílevědomě se také každou noc vraždilo.
Návštěva novinářů je ve filmu také zachycena. Velitel tábora si s nimi povídá a vůbec nevypadá jako zločinec.
Nevypadá.
Ve své knize líčíte, jak jste přesun do tábora Trnopolje prožívala jako návrat do civilizovaného světa. Mohla jste se konečně dosyta najíst, vykoupat, ošetřili vás zdravotníci. Zároveň jste zjistila, že personál tábora vás internované vlastně chrání před místními bosenskými Srby, že nesrbská obydlí jsou široko daleko vypálená, že se sice připravuje vaše propuštění, ale v dokumentech nemá být zmínka o Omarsce, má to vypadat, jako byste celou dobu byla v Trnopolje. Myslela jste už tenkrát na to, že budete energicky svědčit a vyvracet lži?
Tenkrát ano. Ale návrat do Prijedoru k rodičům a synovi byl náročnější, než jsem si dokázala představit. Zdravotně, psychicky. Dalo také mnoho práce dostat se do Chorvatska. (V této věci účinně pomohl norský velvyslanec a osobně pak na hranicích očekával autobus s bosenskými Chorvaty, mezi nimiž byla i Jadranka a její syn.) Trvalo pak tři roky, než jsem se vzchopila k tomu, že svůj příběh přece jen musím zveřejnit. Ptala jste se na organizace, které po válce pomáhaly. Ano, pomáhaly. Roy Gutman píše o gynekoložkách, které vyšetřovaly znásilněné ženy, jakmile to bylo možné, hovořily s nimi, shromáždily neocenitelné záznamy, které představují důkazy o genocidních záměrech. Řada organizací znásilněným ženám pomáhala medicínsky, materiálně i poradensky. Ale nakonec jsme byly spíš zklamané. Materiální pomoc netrvala dlouho, a přitom život mnoha těch žen a celých jejich rodin a jejich dětí byl v troskách. Kdo se o ně dnes stará? Koho zajímá, jak dnes žijí, jaký mají důchod? A co mně připadá zvlášť špatné: To poradenství představovalo pro mnoho lidí ze zahraničí vítanou kariéru. Nechci žádnou organizaci ani psycholožku jmenovat, ale stalo se dost častým jevem, že vznikly úspěšné disertační práce, ale jejich autoři vzápětí zmizeli a o objekty jejich „péče“ se už nikdo dál nestaral. Anebo je někdo zatáhl do dalšího projektu, který těm ženám zase psychicky spíš ublížil než pomohl. Zůstává hořkost z toho, že z našeho neštěstí někdo úspěšně těží. Vy mluvíte tak skromně o vaší organizaci ACAT, a že ji skoro nikdo nezná, ale buďte ráda. Takhle aspoň víte, že kdo se podílí na její práci, dělá to opravdu z upřímného zájmu. Jakmile je něco hodně známé, mluví a píše se o tom v médiích, tam se vždycky objeví zištní lidé. Asi vám připadám cynická, nezlobte se.
Svědčila jste, probíhají soudní řízení. Máte představu o tom, jak by mělo vypadat potrestání viníků?
Podívejte se na Biljanu Plavšič. Víceméně bychom chtěli, aby byla vzorovým případem. Nevyhýbala se vyšetřování, spolupracovala s tribunálem, odpykává si trest. Mně je to tedy k smíchu, protože to její věznění, to je luxusní hotel. Na veřejné útraty si žije ještě lépe, než by si to mohla dovolit z penze u nás. Haagský tribunál mi moc neimponuje. Zdá se mi, že se víc žene za publicitou než za hledáním spravedlnosti. Dnes odpoledne se mě ptali, co si myslím o trestu smrti, a odpověděla jsem, že jako právnička vím, co se v zákonodárství sluší a patří, ale lidsky viděno, jsou mimořádné situace, kdy je potřeba jednat tvrdě. Vím, že to, co se u nás dělo, a Omarska je jenom výsek těch hrůz, nikdo nikdy nemůže odčinit, spravedlivé potrestání není možné. Chci se aspoň plést do cesty těm, kdo dál lžou a lžou a znevažují oběti, dlužím to svým přátelům, kteří nepřežili.
Zmiňovala jste se o tom, že jste nedůvěřivá. Tím víc oceňuji, že jste přijela, i když se známe jen krátce.
Jsem v Praze už podruhé, byla jsem před dvěma lety hostem festivalu Jeden svět a vím, že jsou u vás výborné nevládní organizace a lidé, kteří mají o trpící lidi zájem, chtějí o nich vědět víc, než co vysílá televize, a jsou srdcem s nimi. Na shledanou.
Nashledanou a děkuji. Monika Žárská