Po vánocích se začínají prodlužovat dny. Toto drama mezi sluncem a zemí se odehrává každý rok, tak jako se bez přestání každý měsíc v naší lidské existenci opakují pohyby měsíce. Je to dech roku, odliv a příliv života, týká se nás všech.
Choulostivé datum
Mezi vánočními svátky a zkracováním a prodlužováním našich dnů je přímá souvislost. Byla to skoro provokace, když církevní otcové pro vánoce vyhradili datum, které je nábožensky tak choulostivé: slunovrat, v němž se zanikání proměňuje ve vznikání. Že se dny z hlediska země prodlužují, má pro naši náboženskou zkušenost určující význam. Církev si tu odvážně (nebo troufale?) přiložila vlastní polínko. A taky se zdá, že to dobře ladí s knihou Geneze. Bůh udělal velká světla, aby se v jejich lesku na zemi ukázal odlesk Jeho slávy. Největší světlo bude panovat ve dne, a další velké světlo ovládne noc. Hle, je tu rozdíl mezi světlem a temnotou, svátkem a nesvátkem, časem vhodným a nevhodným!
Není divu, že ve znameních ročních dob lidé snadno spatřovali znamení času, předznamenání Říše, jež bude jedním velikým světlem, znaky svého mesiáše. Můžeme však takto bezprostředně propojit Genezi (stvoření) s Lukášem (evangeliem o Kristu či vánocemi)? Nestane se potom „stvoření“ obyčejným synonymem pro „přírodu“, a evangelium náboženským mýtem?
Ke genezi patří exodus
S Genezí 1 nelze nakládat tak, jako by to byla jakási zpráva – byť i v mytologické řeči a na způsob hymnu – ale přece jen zpráva o tom, co se stalo, referát o vzniku všeho jsoucího. Jak to skutečně probíhalo, to ať zkoumají přírodovědci; nám však bylo dáno zbožné vyprávění, ve kterém čteme o tom, jak „za vším“ je „Bůh“.
Ale ne, takhle ne. Slova stvoření, recitál Geneze 1 již nesmíme číst odděleně od slov smlouvy, od charty Exodu 20. A tam nejde o „nějakou“ zemi, ale o zemi, k níž lidé putují, o zemi novou. V příběhu Exodu (a tedy i v ustanoveních smlouvy) se jedná o dějiny, o budoucnost lidství. V celé souvislosti Písem nezaniká lidské v kosmickém, ale kosmické se sžívá s lidským. Bible nehovoří kosmickým jazykem o člověku, ale lidským jazykem o kosmu. A ono to jde – a o to právě jde! A pokud jde o příchod Adama, o Člověka, jehož příchod je do budoucnosti zárukou a zaslíbením tvůrčího Jména (pro knihu Exodus je právě toto Jméno, JHVH, charakteristickým znakem, odznakem pravosti), pak ani tato událost nesmí být podřízena kosmické harmonii, obecnému stavu věcí, tomu, co od věků bylo tak, jak je. Lukáš nesmí být podřízen Genezi, protože ani samotná Geneze to nechce! Naopak, Geneze chce být pochopena společně s Exodem, a společně s Exodem toužebně spěchá kupředu, k evangeliu. Touží po tom, můžeme-li to tak říci, aby mohla přistoupit k jeslím – jako když se k jeslím postavili Josef a Marie, když poznali, že ten, kdo v nich leží, je větší než oni. Ovšem společně! Geneze 1 a Exodus 20 nejsou na jedné straně znamením stvoření, a na druhé straně znamením smlouvy. Společně znamenají stvoření a smlouvu. …
Exodus a záchrana
Přichází-li v liturgii čas vánoční slavnosti, jedná se o cosi většího, neskonale většího nežli o prodlužující se dny a o světlo vůbec. Jedná se o dny poutníků při exodu. Jedná se o lid víry, lid s posláním, který dostal důvěru, že půjde dál – a s ním i ono poslání. Zdalipak i jejich dny se prodlouží, tak jako v prodloužené řadě našich dnů leží nová země, nebo to skončí krachem?
V tom je význam mesiášského života, Ješuovy humanity, jež je zaměřena do budoucnosti: v jeho jménu zaznívá osvobození. Však také ono hebrejské slovo ješua skutečně znamená osvobození. A Velikonoční muž, jak se mu říkává, nás vysvobodil z koloběhu kosmických zákonů, které nás na konci každého roku tolik zaměstnávají. Jeho bytí s lidmi (bytí vzpřímené!) nás osvobodilo z pokřivených cest a spirál, z močálu, v němž jsme vězeli, z věčného vzniku a zániku. To díky němu máme ponětí o smyslu, směru, cílu, účelu, kursu, trase, cestě, putování odněkud někam. Stručně řečeno o tom, oč se jedná v knize Exodus. Teprve máme-li ponětí o exodu, rodíme se jako lidé, a v tomto kontextu chce být chápána i Geneze. Rodíme se proto, abychom byli dětmi světla. Že se v souvislosti s vánocemi objevuje obrat „děti světla“, asi nikoho nepřekvapí; vždyť slova dítě a světlo mají klíčový význam. Nuže, tímto obratem se nám současně připomíná jak Geneze (1,14–18), tak i Exodus (20,12) – stvoření svítidel, a současně slovo smlouvy o úctě, kterou jsme povinováni těm, kdo nám dali „světlo života“. Otci a matce.
Otec a matka
Ale pozor. Otec a matka, o nichž hovoří páté slovo smlouvy, to není prostě jen muž, který mě zplodil, a žena, která mě zrodila. Kdybych chtěl páté přikázání zredukovat na takové „prostě“, rozrostlo by se mi pod rukama na představu nebeského boha a veliké matky, Jupitera a Démétér, kosmokracie věčnosti. Ne, tady se jedná o Bohem ustavená veliká světla mého života, o ty, kteří pro mě oddělili světlo a temnotu. Jedná se o otce, který mě vedl, a matku, která mě nosila: ne jako štěně, ale jako člověka. Jedná se o ty, kteří mi dali jméno, a to jméno vnořili do velikého Jména. Bible je věcná, realistická až do morku kostí, nikdy v ní nejde jen o jakési čiré světlo života, světlo dne, slunce či měsíc. Jde o Slunce spravedlnosti (Sol iustitiae), nikoli o Slunce nepřemožitelné (Sol invictus). Jde o měsíc paschy, nikoli o měsíc Ištařin. Jde o světlo, které je jiskřičkou naděje, jiskrou z hořícího keře, odleskem ohně na Sinaji.
Danost a tradice
Ale to světlo tu není „jen tak“, není „samozřejmé“, musí se střežit, pěstovat a předávat dále, jako když se stále znovu zapaluje křestní svíčka. Právě to, co se předává z generace na generaci, dělá z matek „matky v Izraeli“. Ta veliká světla tu nejsou jako dané skutečnosti, ale musí být předávána dále, aby mohla opravdu oddělovat temnotu a světlo. Kdyby tomu tak nebylo, byla by řeč Geneze pouhou kosmogonií – řečí, která už nemá co říci. Jenže Geneze nemluví v jediné koleji. Mluví jako poezie: spojuje skutečnosti tak, aby se spolu s nimi sama stala pravou skutečností. Nesmíme tedy světla dne a noci, slunce a měsíc, „redukovat“ na „obyčejná“ nebeská tělesa, „převádět“ jejich světlo na fyzikální vibrace a myslet si, že jsme prohlédli, co znamená „stvoření“. Jistě, už dříve jsme pochopili, že si je nesmíme zbožšťovat. Nesmíme je však ani vyprazdňovat. Je třeba uvést je v souvislost se smlouvou. A pakliže to odmítneme učinit, vznikne ve světě tak veliké a nebezpečné vakuum, že mýtus nezadržitelně prolomí všechny hráze logiky a zaplaví nás. Proto se nám ze slunce a měsíce nesmějí stát pouhé svítící koule v planetárním řádu – stejně jako se z otce a matky nesmějí stát pouzí roditelé, předměty sociologického a biologického popisu. Otec a matka jsou skutečně tím, čím byli v Josefových snech (Gn 37,9–10) – slunce a měsíc, jež z nás vyhánějí temnotu, aby v nás mohlo vzejít světlo, a právě tímto jednáním se stávají lidmi, totiž obrazem Boha Stvořitele, podobni Bohu, který se zavázal smlouvou s poutníky. …
Pokusme se naslouchat, jak spolu v liturgii souznějí vrchní tóny Geneze 1 a vrchní tóny Exodu 20! Potom pochopíme i to, že vedle mateřství žen plodných existuje ještě jiné mateřství, totiž mateřství ve stvoření, „zázračné“ mateřství. Potom se dozvíme o ženách s uzavřeným klínem a otevřeným srdcem. Uzavřeme-li však Genezi do „geneze“ a Exodus do „exodu“, zůstanou i ony uzavřené, neplodné! Vnímejme stvoření stejným způsobem jako dějiny smlouvy, vnímejme dějiny stejným způsobem jako slova stvoření! Potom se dozvíme i o Abrahamovi a Sáře, o čekání na prvorozeného, o radosti neplodné ženy, o Annině chvalozpěvu, o Mariině magnifikat. Ta pověst a chvalozpěvy se obracejí proti jalovosti obecné religiozity, stejně jako Geneze prolamuje mříže obecné kosmologie a Exodus nemůže být redukován na obecnou historii. …
Z nizozemského originálu (W. Barnard, Bezig met Genesis van hoofde aan, Baarn 1983, str. 105–110) zkrátil a přeložil Jan A. Dus.