Aktuální situace v otázce registrovaného partnerství osob stejného pohlaví vedla v posledních týdnech k nové vlně rozhovorů a zamyšlení nad vztahem křesťanských církví k homosexuální menšině. Z emocionálních reakcí některých církevních kruhů i nejrůznějších gay organizací lze vyčíst význam, který schválenému zákonu všichni zainteresovaní přikládají. Neočekávejme ovšem žádná velká překvapení. Česká biskupská konference, Církev bratrská či Apoštolská církev ve svých oficiálních prohlášeních zcela předvídatelně vyjadřují své zděšení nad vývojem událostí. Zastánci registrovaného partnerství naopak oslavují a nešetří ironií na adresu „prudérních křesťanů“. Jiné hlasy se v mediálním prostoru zatím příliš neobjevují.
V dané situaci mě napadají dvě otázky. První se týká argumentace, o kterou se církve opírají ve svých vyjádřeních. Kupodivu zde nenalézáme ani stín pokusu o biblicky zakotvenou úvahu. Hlavním arzenálem jsou tradiční evropské hodnoty, společenský význam rodiny a především klesající populační křivka. Není s podivem, že se církve vyhýbají jasnější konfrontaci s biblickým textem a uchylují se k čistě sekularizované argumentaci? Mají taková prohlášení jinou hodnotu, než jako pouhé ilustrace žalostné bezradnosti českých křesťanů „utopených“ ve většinové společnosti? A nevychází nakonec ono opomenutí bible z tušení, že bychom museli její zvěst znásilnit, aby nám v dané problematice posloužila?
Druhá otázka směřuje k určité jednosměrnosti mediálního obrazu takzvaných „křesťanských postojů“, který v návaznosti na nový zákon vzniká. Nepoučený divák a čtenář může snadno nabýt dojmu, že radikální odmítnutí homosexuálů je jednotným postojem všech křesťanů. Takto zploštělý náhled je jistě velmi pohodlný, přesto však také velmi zavádějící. Především staví na přesvědčení, že je nezbytně nutné, abychom nad otázkou homosexuality pronesli jasné „ano či ne“. Takové očekávání ovšem pomíjí, že není zcela jasné, co by toto „ano či ne“ mělo znamenat. K čemu se vlastně církve vyjadřují? Je to homosexualita jako společenská, kulturní a medicínská danost, nebo je to homosexuální jednání? Pokud řekneme „ne“, odmítáme tím orientaci, její projev, nebo jejího nositele? Je více než zřejmé, že s takto zjednodušeným přístupem nevystačíme.
Existují také solidnější pokusy o uchopení celé problematiky. Pravda, jejich mediální ohlas je zanedbatelný. Pravděpodobně také proto, že nepřinášejí snadná, jednoslovná řešení.
O jeden z mála seriózních náhledů se pokusila komise jmenovaná synodem ČCE. Problematikou homosexuálních vztahů se zabývali ve světle biblických textů starozákoník Martin Prudký a novozákoník Jan Roskovec. Ve své zprávě se pokusili především o důkladnější výklad těch částí Písma, které jsou obvykle interpretovány jako argumenty proti homosexualitě. Připojena je také rozsáhlá zpráva odborníků z medicínského okruhu. Prostudování tohoto materiálu vyžaduje určité množství času a také ochotu naslouchat biblickým textům pokorně a s vědomím vlastního předporozumění. Tak je tomu ostatně také se samotným vztahem křesťanů k homosexuální menšině – neměla by v něm chybět slušnost, pokora a respekt.