O recenzi loni vydané knihy Přemysla Pittra jsme požádali ještě ředitele Diakonie ČCE – střediska ve Vsetíně. Během přípravy knihy k vydání úvahy o tom, do jaké míry Pittrovy romány pro mládež zastaraly a jakého čtenáře dnes mohou oslovit, počítaly spíše s čtenářem – pamětníkem nebo s čtenářem – dítětem nebo dospívajícím. Názor, že jsou vhodné právě pro nás padesátníky, mě potěšil. mž
Dvojsvazek knihy Přemysla Pittra Dobrodružná ruka a Vahú jsem otevíral již s jistým předporozuměním. Autor mi nebyl neznámý, leccos jsem zaslechl z editorské dílny, a dokonce i spatřil: měl jsem možnost porovnat v několika grafických variantách přebal s atmosférou rozeklaných skal, zřejmě symbolizující nástrahy života a současně milované Švýcarsko. Byl jsem připraven na setkání s Přemyslem Pittrem v jeho nejvlastnější poloze, angažovaném zápase o životy mladých lidí. Na slovu angažovaný ulpívá odér komunisticky totalitního slovníku, a přitom je to velmi výstižný výraz.
Rozeklané skály přebalu, název knihy Dobrodružná ruka, nadpis první kapitoly Atentát. Akčnost ihned v prvních dotecích, v prvním kontaktu s knihou. Pitter věděl, co na mládež platí. Mámli touhu mladým něco hlubšího sdělit, nutně je nejdříve musím zaujmout. Až poté, příležitostně, bude prostor pro náznak: …několika slovy poděkoval Bohu (str. 76), ….moc důslednosti a tichého příkladu (str. 278), …krásné povolání (str. 285), pro směrovky: …Sami uvažujte, jak rozhodovat co nejspravedlivěji a nejlépe (str. 43), …Všechen svůj život jsem věřil v člověka a učil této víře. Teď na sklonku života musím poznat, že má víra byla klamná (str. 272), …Nikdo není sám sobě živ, sám sobě neumírá (str. 248), pro modely: …Buď každé slovo křišťálem (str. 224), ….Učte se nahrávat (str. 244) ….Z lásky k mládeži jsem se stal učitelem (str. 276). Až na závěr přicházejí Pittrovy životní axiomy: …Lidé musí vidět skutky Boží, jinak v Boha neuvěří (str. 276), …dokonalý jako Kristus (str. 279), ….Pochopil jsem, že dějinné poslání našeho národa je duchovní a náboženské (str. 280) …a vše završující poslední slova dvojsvazku: Všude jsou dobří lidé.
Podobně jako ve své osobní praxi, i v knize sází Pitter na moc dobrého osobního příkladu. Verba movent, avšak exempla trahunt. V dospívání jsem patřil k obdivovatelům díla J. Foglara. Při četbě dvojsvazku se mi připomínaly Rychlé šípy (také skupinka pěti hochů jako v Prstech jedné ruky), Hoši od Bobří řeky, Chata v jezerní kotlině a řada dalších titulů. U obou autorů pozitivně vnímám zaujetí pro skauting a jeho zásady. Zdá se mi však, že Pitter díky své „duchovní výbavě“ může jít ještě o něco dál než Foglar. Nebojí se zdůraznit nutnost, zásadní potřebu dozrávání mladého člověka pod osobním vlivem kvalitního dospělého soudruha (soudruh je další slovo, které je asi už natrvalo „obsazeno“ pokřiveným významem). Je to model, který se z života dnešních mladých vytrácí. Jsme svědky dorůstání generace, která byla masivně „odkojena“ svými vrstevníky. Je přirozené, že mladí preferují kontakt s vrstevníky, chyba je však, když jsou na něj odkázáni, a to i v situacích, kdy jim schází rada a vedení. Vytrácí se tak velmi potřebná úcta před stářím a životní zkušeností. Model charismatický dospělý organizátor věnující se skupince mladých lidí (často ze sociálně ohrožených skupin) je nosnou kostrou, na níž Pitter vystavěl příběh. Z vlastní mnohaleté praxe z práce s mladými lidmi mohu dosvědčit, jakou významnou předností pro práci s mládeží je přirozená autorita související s vyšším věkem a životní prověřeností. To vidím jako jednu (a ne jedinou) z doposud fungujících inspirací pro naši střední generaci, kterou kniha přináší. Dovolím si zde parafrázovat názor autora knihy „Nebojte se věnovat mladým“ J. Burnse, který zastává totéž stanovisko. Tvrdí, že nejlepší pracovníci s mládeží jsou právě ti po čtyřicátém roce života.
Ještě než jsem knihu otevřel, těšil jsem se na slova a slovní spojení, kterých si čtenář současné literatury či tiskovin mnoho neužije a jež mám s autorem neodmyslitelně spojeny: …máme ho všichni rádi… jsou ke mně velmi hodní… vlast… nadšeně souhlasili… srdečně se pozdravili…. srdečné přátelství. Jak rádi ba vděčně slyšíme podobné výrazy z úst lidí kolem sebe. Podobně je osvěžující setkat se s nimi čas od času v nějakém textu.
Autor nezklamal ještě jedno moje očekávání. Při tvorbě příběhu cíleně vyhradil místo pro poznání něčeho, co je pro většinu čtenářů nové. Díky tomuto záměru na postavu Heinricha Pestalozziho, pravděpodobně jednoho z Pitterových životních inspirátorů, jen tak nezapomenu. Dovolím si tvrdit, že metoda „kudy chodím, tudy se učím“ je pro Pittrův rukopis typická a nelze než ji doporučit jako inspiraci pro dnešní výchovné modely. Současně je nutno přiznat, že výše uvedené inspirativní metody působily v samotné výstavbě příběhu autorovi nejednou obtíže nad rámec jeho literárních možností. Za sebe však mohu slíbit, že v nejbližší době využiji na setkání místního dorostu inspiraci ze strany 274. Cože mě tam tolik zaujalo? Křesťanská pomsta. A cože to je ona křesťanská pomsta? No, o tom je snad celá kniha.
Přemysl Pitter, Dobrodružná ruka/Vahú
Pedagogické muzeum J. A. Komenského Praha 2005