Ke genezi Tezí KEBF z r. 1977
Letošní rok je rokem 30. výročí Charty 77 a na ni navazujících disidentských i od disidentů se odvracejících aktivit. Tento pohyb má i svou specificky českobratrskou variantu, tzv. Dopis jedenatřiceti Federálnímu shromáždění a Teze Komenského evangelické fakulty (plný text těchto i souvisejících dokumentů naleznete v Prot. č. 8 a 9/1997). Historik Peter Morée se na základě nově zpřístupněných pramenů vrací k tomu, jak se za nastupující normalizace utvářela argumentace představitelů českobratrské teologie a církve.
V květnu 1977 publikovali učitelé Komenského evangelické bohoslovecké fakulty své stanovisko k aktuálnímu dění v Českobratrské církvi evangelické. Shrnuli svou analýzu do osmi tezí, které se – po úvodním obecnějším textu – vždy skládají ze dvou částí, tj. teze a antiteze. Učitelé v nich reagovali na události z jara r. 1977, především na takzvaný Dopis jednatřiceti, ale celkovým kontextem tezí je atmosféra po vzniku Charty 77, kdy režim rozjel známou kampaň Anticharta zaměřenou na široké odsuzování iniciativy na obhajobu lidských práv. Všude se vydávaly petice a vyjádření proti Chartě jakožto škodlivé, nebezpečné a podvratné aktivitě, církve nevyjímaje. Ve srovnání s ostatními církvemi reagovala ČCE poněkud zdrženlivě, když zdůraznila, že obsah dotyčné petice nezná.
Dopis jednatřiceti
V této rozjitřené situaci vydalo 31 členů ČCE – farářů a laiků – obšírnou analýzu stavu náboženské svobody v Československu, která se především zabývá českobratrskou církví. Popisují tu mechanismy, jak státní orgány omezují prostor pro církve, pro sbory a pro duchovní. Uvádějí nemálo konkrétních příkladů zasahování státních úřadů do církevního života. Dokument podává zajímavý a poměrně kompletní obraz dopadu represivních kroků režimu proti ČCE. Petice, která vznikla pod koordinací faráře bez státního souhlasu Jakuba Trojana, byla odeslána do Federálního shromáždění jako protest proti porušování náboženské svobody.
Učitelé KEBF ve svých tezích odmítali nejen Dopis 31, ale i další snahy obhájit svobodný prostor pro církevní život. Toto úsilí podle nich není „bohoslovecky oprávněné“ a „neguje socialistické společenské a politické podmínky, v nichž žijeme a na jejichž utváření se chceme podílet.“ V jejich očích je „socialistický společenský řád nejpřiměřenější formou, jak je možno se vyrovnávat se základními problémy dějinné cesty lidstva.“ Relativizování tohoto zřízení vede proto k oslabení sebe sama a církevního společenství.
Církev prý nemá kritizovat
Samotné teze vycházejí především z předpokladu, že ti, kdo podepsali petici, chtějí vtáhnout církev do politického boje, kam však církev nepatří. Proto se ohrazují proti tomu, že by se církev měla k režimu vyjadřovat kriticky. Církev navíc nežije v situaci, kdy je potlačena, ale má v zásadě dostatečný prostor k svým aktivitám. Teologický postoj tezí – vlastně jakýsi derivát bratrského pojetí církve – spočívá v tom, že církev není oprávněna se bránit proti zásahům ze strany státu, protože záruka její existence má základ v Kristově zaslíbení a jeho vzkříšení. Z tohoto postoje se vytratila reformační pozice, že vrchnost je povinna konat spravedlnost a že naopak je povinností každého ozvat se proti nespravedlnosti ze strany vrchnosti. V chápání učitelů KEBF je proto každá snaha teologicky reflektovat a popřípadě kritizovat nespravedlivé jednání státních orgánů vždy scestná, protože vtahuje církev do oblasti, kam nepatří.
Počátek normalizace
Fakulta ve svých tezích odmítla teologický postoj, který nejvíce spojovala s Novou orientací. Podobné vymezení se objevilo nejen v r. 1977, ale už od okamžiku nástupu normalizace do ČCE a na KEBF, zhruba od počátku r. 1972. Od té doby každá větší krize na fakultě představovala pro učitele jisté soupeření s touto organizačně nevyhraněnou skupinou v ČCE. Podobný obraz podávají zápisy tehdejší Fakultní rady (v ní seděli učitelé, církevní představitelé, jeden zástupce studentů, na jednání chodili i zástupci Sekretariátu pro věci církevní) a další dokumenty. Dokumenty se zachovaly v archivu Sekretariátu pro věci církevní, který je dnes uložen v Národním archivu.
K první velké krizi došlo v letním semestru školního roku 1971–72. Bylo to zhruba rok po vyloučení studenta Kozlíka, který 25. února 1971 odstranil československou a sovětskou vlajky z průčelí fakultní budovy. Začátkem roku 1972 byl pak vyloučen z fakulty i student Aleš Březina, který se Kozlíka otevřeně zastal a žádal jeho návrat na fakultu. V té době byl vyloučen i student Dvořáček pro porušení disciplinárního řádu v Husově bohosloveckém semináři (HBS). Všechny tyto případy vedení fakulty řešilo jednotlivě a bez zapojení studentské veřejnosti.
Nevhodná píseň
Jinak tomu bylo po 17. lednu 1972. Toho dne večer vystoupil v HBS Spirituál kvintet, a měl to být uzavřený koncert pro obyvatele HBS. Vystoupení zprostředkoval Mirek Čejka, pozvání ale podepsal prefekt staršovstva HBS Pavel Černý. Spirituál kvintet se dostavil pozdě, a proto před zahájením zahrál Bohdan Mikolášek. Mikolášek nebydlel na HBS ani nebyl posluchačem KEBF, ale chodil se studentkou Janou Koláčnou, která ubytovaná na HBS byla. Mikolášek tehdy spolu se sourozenci vystupoval pravidelně na koncertních pódiích a jeho tvorba byla slyšet i v rozhlase.
Uprostřed programu Mikolášek vystoupil ještě jednou, tentokrát na pozvání Spirituál kvintetu, a zahrál novou píseň na téma oběť. Text písničky s názvem Ticho jasně odkazoval na sebeupálení Jana Palacha, od něhož tehdy uplynuly právě tři roky. Záhy po večeru se celá věc dostala na stůl Sekretariátu pro věci církevní (SPVC), který postupoval v součinnosti s odborem kultury Národního výboru v Praze, s hudebním oddělením Ministerstva kultury, s ÚV KSČ a posléze i s ministrem kultury ČSR. SPVC viděl v událostech vhodnou příležitost k tvrdému nátlaku na fakultu, podobně jako ve stejném období postupoval vůči ČCE. Tam se to týkalo procesu s Jaromírem Dusem a dalšími kvůli letákům, které v předvolebních dnech upozorňovaly na to, že podle zákona účast ve volbách není povinná.
SPVC vypracoval strategii, jak situaci řešit podle pokynů ministra; ten měl k dispozici záznam vystoupení, který si pro sebe udělal Čejka. V příslušných dokumentech se objevují návrhy na tvrdý postih dotyčných studentů, ředitele HBS Vencovského, mírnější i pro děkana fakulty Dobiáše a pro ostatní učitele. Dokonce je zmíněn návrh, že by se obě nekatolické fakulty měly spojit, aby státní správa měla možnost najít vhodné pedagogy, kteří by vychovávali studenty odpovědněji než doposud.
Děkan Dobiáš svolal schůzi studentů fakulty, kde učitelé vysvětlovali studentům, proč tato událost představuje velké ohrožení pro KEBF. Podle zprávy o schůzi, která se konala 17. února, „zdůraznil vážnou situaci v HBS i nebezpečí uzavření semináře. Na základě opakované nekázně: protistátní postoj, aféra s vlajkami, nevhodná píseň během večera 17. ledna t. r., zneužívání pobožnosti některými studenty, nevhodné výroky. Nadřízené úřady nebudou takové postoje tolerovat, nejen ony, ale i vedení fakulty sáhne k důrazným opatřením, až i k vyloučení některých studentů. Dále zmínil i vážnost situace v církvi: protistátní postoj některých duchovních, předvolební akce, nevhodné návrhy a výroky na synodu, emigrace prof. Lochmana aj. Nelze se divit, že v této situaci nedostali někteří absolventi fakulty státní souhlas k duchovenské činnosti, jiní ztratili státní souhlas a někteří jsou dokonce ve vyšetřovací vazbě.“ Dobiáš se podle zprávy osobně přiznal k socialismu, protože „nechceme návrat kapitalismu, který jsme my staří poznali na své kůži.“ K jeho slovům se připojil i synodní senior Václav Kejř, který „vyzval studenty, aby se odpovědně připravovali k pozitivní službě v církvi v duchu pokrokových tradic našich reformačních otců.“ Tajemník Dušan Čapek, který zprávu vypracoval, motivoval studenty k aktivitám, které by představily pozitivní přínos pro socialistickou společnost, např. brigády, dárcovství krve. Prof. Amedeo Molnár připojil obecnější teologickou poznámku, když „promluvil o krisi moderního člověka, o revolučním náboji theologie a o služebné funkci církve.“
Studenti, kteří nesli odpovědnost, byli nuceni se distancovat od Mikoláška a jeho vystoupení. To se týkalo i jeho přítelkyně Jany Koláčné, která napsala do prohlášení: „Sděluji, že jsem Bohdana Mikoláška nepozvala na večer 17. 1. 1972 za účelem jeho vystoupení. Poslední píseň, kterou zazpíval, byla (…) zcela jiná, než ostatní program, který byl rázu veselého a nenáročného. Distancuji se však od jejího eventuelního politického zneužití.“
Celá aféra vyústila v několik trestů pro zúčastněné: Mikolášek dostal obecný zákaz vystupování, Spirituál kvintetu byla omezena místa vystupování, ředitel HBS Vencovský dostal výpověď, děkan Dobiáš důtku, a Čejka a Koláčná museli přerušit studium.
Státní správa využila vystoupení Mikoláška k tomu, aby upevnila svou kontrolu nad KEBF. Tím definitivně skončilo období po r. 1968 a začala normalizace i na fakultě. Vedení fakulty interpretovalo tuto skutečnost stejným způsobem jako vedení ČCE, že totiž aktivity, které vyjadřují svým způsobem občanskou odpovědnost, jsou v daném kontextu ohrožením pro církev nebo fakultu, a proto musí být odsouzeny. V důsledku toho se pak vedení ČCE a KEBF muselo dostat do sporu s těmi v církvi, kteří měli na orientaci církve jiný názor. Identifikovalo je jako své protivníky, kterým je popřípadě zapotřebí zakázat kontakt se studenty. Toto rozdělení muselo Sekretariát pro věci církevní velice potěšit. Tak se také mohlo stát, že při různých životních jubileích dostali oslavenci z řad vedení ČCE nebo KEBF pozvání na slavnostní oběd s ředitelem nebo referentem SPVC, zatímco s určitými teology a faráři z vlastní církve žádný rozhovor neprobíhal.
Studenti píší státní správě
Tato fáze rozdělování dosáhla na KEBF svého prvního vrcholu v r. 1974. 28. února 1974 vyšla petice studentů. Vyjádřili v ní svou podporu a solidaritu dvěma farářům, kteří přišli o státní souhlas, a jedné absolventce fakulty, která státní souhlas nedostala. „V poslední době jsme stále více zneklidňováni narůstajícím počtem zásahů státní správy do života sborů a farářů českobratrské církve evangelické. Myslíme především na ThDr. Ing. Jakuba Trojana, faráře českobratrské církve evangelické v Libiši, a ing. Alfreda Kocába, faráře téže církve v Mladé Boleslavi, kterým v těchto dnech bylo státní správou znemožněno pracovat ve svých sborech. (…) Samozřejmě máme na mysli i případ naší kolegyně Jany Zlatohlávkové. (…) Jsme studenty Komenského evangelické bohoslovecké fakulty, kteří se připravují pro farářskou službu v českobratrské církvi evangelické. Ani během svého studia se nemůžeme nezajímat o dění v církvi, nemůžeme jen lhostejně a bez účasti přihlížet. A proto apelujeme na Vás. (…). Jako budoucí faráři českobratrské církve evangelické chceme totiž mít pro výkon svého povolání pocit právní jistoty. Chceme, aby naše jednání nemohlo být motivováno nejistotou a strachem z postihu, ale především odpovědností pravdě samé.“
Solidarizační dopis, který byl poslán SPVC, podepsalo celkem 22 studentů z 1. až 5. ročníku (na fakultě tehdy studovalo 78 studentů, z toho 38 za ČCE): M. Linnemannová, E. Vejnar, J. Tydlitát, J. Mamula, A. Nedbal, M. Vašina, J. Ruml, F. Šilar, P. Dvořáček, P. Sikora, L. Šilarová, J. Raich, V. Matulová, J. Fér, L. Mamulová, F. Matula, J. Burešová, J. Páleníková, M. Otřísal, P. Keřkovský, J. Mikolášková (Koláčná), M. Zlatohlávek. Dopis samozřejmě působil na SPVC jako červený hadr, a tím i na vedení fakulty. Během jednoho měsíce se sešla šestkrát Fakultní rada, aby řešila vzniklou situaci. Jmenovala zvláštní komisi ve složení učitelů Brože, Pokorného, Opočenského a Filipiho (z titulu funkce se jednání zúčastnili i děkan fakulty Molnár a tajemník Čapek), která měla věc prozkoumat a navrhnout opatření. Jako motivace k rázným krokům se opět ozývá strach: SPVC má dojem, „že pedagogicko-výchovná stránka fakultní činnosti se nejeví jako uspokojivá. Buď profesoři na svůj úkol plně nestačí, nebo stále působí nepříznivé vlivy zvnějška. Přijali jsme studenty, o nichž st. správa měla pochybnosti, a kteří se nyní ukázali jako živel zneklidňující.“ Na první mimořádné schůzi Fakultní rady, kde zaznívala tato slova, referoval doc. Opočenský o rozhovoru, který měl o celé záležitosti s ředitelem SPVC Karlem Hrůzou. „Kdo ztratil souhlas k výkonu duchovenské činnosti, nedodržoval podmínky, určené zákony z r. 1949, vzbudil k sobě politickou nedůvěru, a to je dostatečným důvodem k odnětí st. souhlasu. Státní správa nedopustí, aby se opakovala léta 1968–9…“, řekl podle zápisu Opočenský.
Komise vedla pohovory se signatáři dopisu a přiměla 17 z nich k tomu, aby stáhli svůj podpis. Ve zprávách komise pro Fakultní radu se objevuje argumentace, že studenti svým solidarizačním dopisem s postiženými faráři prokázali nedostatek solidarity s profesory, že se ve složité situaci v církvi neorientovali a že byli zmanipulováni představiteli Nové orientace. Pět studentů (J. Mamula, F. Matula, V. Matulová, F. Šilar a M. Zlatohlávek) se odmítlo od petice distancovat. Čekalo je vyloučení nebo přerušení studia. Komise dále navrhla takzvaný pedagogický postup k řešení, protože „skuteční viníci“ se nenacházeli mezi studenty, ale v řadách Nové orientace, která je „nátlaková skupina“ a studenty k svým cílům zneužila.
Fakultní rada závěry komise přijala, ale chtěla je doplnit o teologické stanovisko jako odpověď na teologické postoje Nové orientace. Toto uskupení má v úmyslu církev vést do otevřeného konfliktu se státem. Zápis Fakultní rady uvádí řeč děkana Molnára: „St. správa nemůže pokládat nikoho, kdo toto stanovisko [Nové orientace] zastává, za někoho, komu by mohl být udělen souhlas k výkonu st. souhlas k výkonu duch. služby [sic]. Je povinností fakulty vyložit studentům, že se její učitel. sbor s protistát. zaměřením teologie NO neztotožňuje a že jeho výchovná a výuková činnost vychází z jiných teol. principů. (…) Neznají-li [studenti] stanovisko NO, jak někteří tvrdí, nechť jsou seznámeni s její protisocialistickou a protistátní tendencí i se stanoviskem FR, a od NO se distancují. Kdo tento postoj nezaujme, měl by sám z toho vyvodit důsledky. Právní jistotu lze zaručit jen těm posluchačům fakulty, kteří opravňují k naději, že se nebudou vylučovat z celkového pro církev závazného programu, přijatého posledním synodem.“
Z těchto řádků vychází najevo, že fakulta odmítá teologická stanoviska Nové orientace proto, že představují jiný vztah ke státní správě. Fakulta zde přejímá názor SPVC, že Nová orientace je protistátní uskupení. Nové v této argumentaci je, že pro své odlišné názory protivníci (ale ani posluchači fakulty!) nemají právo na právní jistotu, tzn. v daném kontextu právo na státní souhlas k duchovenské činnosti. Jinak řečeno, teologičtí protivníci jsou vystaveni postihům státní správy legitimně.
Pět fakultních artikulů
Jako poslední krok fakultní vedení svolalo schůzi všech studentů, aby je seznámilo s názory profesorů na teologii, kterou představuje Nová orientace. K tomuto účelu formulovala Fakultní rada vyjádření o celkem pěti bodech, které má být jakýmsi náčrtem programu vyrovnávajícího se s Novou orientací. Dokument z 25. března 1974 je předzvěstí fakultních tezí z r. 1977, byť je teologicky daleko hrubší.
1. Víme, že evangelium a existence církve není svázána s kterýmkoli společenským zřízením. Není legitimní z evangelia zdůvodňovat společenské zřízení a jeho oprávněnost teologicky.
2. Žijeme uvědoměle v socialistické společnosti, z níž nechceme emigrovat vnějšně, ale ani vnitřně. Chceme být plnoprávnými občany naší socialistické republiky. To znamená, že nechceme pro sebe reklamovat jenom práva, nýbrž plnit i povinnosti. V tom smyslu chceme respektovat zákony ČSSR a podporovat tak aktivně princip socialistické zákonnosti.
3. Náš zápas o postoj církve v socialistické společnosti je spojen s celkovou světovou situací. Odmítáme podílet se na akcích, které by mohly být zmanipulovány k brzdění procesu zmírňování napětí.
4. Nechceme se distancovat od žádných osob, ale odmítáme všechny programy, jež by chtěly ohrožovat socialistickou zákonnost, nerespektovat platné zákony nebo by dokonce chtěly církev zneužívat k vytváření nátlakové skupiny v politickém smyslu.
5. Jsme přesvědčeni, že rozhovor s představiteli státní správy je i v nejkritičtějších a nejkontroverznějších otázkách jedinou formou, kterou církevní instituce může dnes volit. Podporujeme proto kroky, které se v tomto smyslu s cílem vzájemného dohovoru konají.
SPVC rozdělil a panoval
Fakulta cestu teologické legitimizace svého konformního vztahu ke státní správě představila jako součást pedagogického působení na studenty místo jejich tvrdšího disciplinárního postihu. Osvojila si tedy výklad událostí SPVC a jaksi ho zalila teologickou omáčkou, aby předešla tvrdšímu dopadu represivních kroků režimu.
Je otázkou, nakolik byla tato strategie úspěšná. Na podzim roku 1976 – tedy ještě před Chartou a Dopisem 31 – nutil SPVC fakultní vedení, aby nasadilo na studenty větší kontrolu a manipulační mechanismy. Vznikl Poradní sbor Fakultní rady, který psal na každého studenta dvakrát během jeho studia posudek, což byl v zásadě kádrovací dokument předurčující další osud dotyčného. Učitelé rozjeli prázdninové pobyty v Chotěboři, aby studenty co nejpozitivněji ovlivňovali (shodou okolnosti se na první Chotěboři rozebíraly fakultní teze z r. 1977). A studenti ČCE museli po vzoru studentů z jiných církví na prázdninovou praxi do vybraných sborů, aby poznali skutečný život na sboru a zapomněli na blouznivé myšlenky typu solidarizačních dopisů.
Strategie SPVC ovšem úspěšná byla. Jí se podařilo přimět fakultu k souboji s Novou orientací, ve které KEBF pak viděla největší ohrožení své teologické a pedagogické pozice. Po r. 1977 byla ČCE do morku kosti rozdělená kolem otázky vztahu ke státní správě. Pozice církevního vedení se prakticky kryla s postojem učitelů KEBF, kteří nejen akceptovali mocenské zásahy režimu do církevního prostoru, ale také je dovnitř církve ospravedlňovali teologickými argumenty.
Autor přednáší na katedře církevních dějin ETF UK