V evangelických sborech i církevních časopisech čas od času vzplane diskuse o kříži. Popudem bývá, že je tento symbol vnesen v nějaké formě do bohoslužeb nebo se objeví v návrhu výzdoby či označení sborových prostor či přímo ve znaku celé církve. Zastánci kříže, které toto znamení obvykle oslovilo v nějaké jiné tradici (nejen římskokatolické či některé ze zahraničních evangelických tradic, ale také třeba naší Církve bratrské) argumentují tím, že kříž je ústředním křesťanským znamením. Domnívám se, že tento názor je zásadní chybou, která je příčinou následných sporů mezi zastánci a odpůrci kříže. Křesťanství si klade univerzální nároky, vztahující se na všechny kultury, a z toho vyplývá, že ve všech věcech, kromě těch nejpodstatnějších, musí být schopno se přizpůsobit různým kulturám.
To, co je v křesťanství ústřední a spojující, nejsou symboly a znamení, nýbrž určité základní duchovní impulsy a hodnoty, vycházející ze zkušenosti Izraele s Hospodinem a z příběhu Ježíše Krista. Tyto základní impulsy vyjadřují křesťané různými symboly. Nejstarší ryba odkazuje svým řeckým jménem ICHTHYS na vyznavačskou formuli Ježíš Kristus, Boží syn, Spasitel. Jiné pocházejí z pastýřského života i z řecké mytologie – beránek, symbolizující Kristovo utrpení, figurální znázornění Krista jako dobrého pastýře, nesoucího na ramenou ovci. Oběť Kristovu znázorňuje pelikán krmící svá mláďata vlastní krví. Některé znaky jsou pozdější – kalich, který se stal symbolem utrakvistů, nebo hořící keř, kterým se označují někteří metodisté.
Kam do této široké rodiny zařadit kříž, který se snaží vyjádřit některé podstatné křesťanské skutečnosti, popisované slovy o kříži na různých místech Nového zákona? V řadě symbolů, užívaných v různých dobách a na různých místech v křesťanské církvi, má nepochybě významné místo. Slova o kříži se začala vyjadřovat různými vnějšími podobami. Bylo to jednak gesty – křižováním sebe i druhých. Potom různým znázorněním tohoto znaku – malířským i sochařským, s tělem Kristovým i bez něj. Často v dějinách stál také „kříž proti kříži“. Při dobytí Cařihradu křižáckými vojsky r. 1204 stál latinský kříž proti pravoslavnému. Pravoslavné křižování zprava doleva zas mělo odlišit souvěrce od zrcadlově se křižujících katolíků.
Do širokého spektra různých tradic křesťanských církví patří více symbolů, a žádný z nich nemá roli jediného znamení, které by spojovalo křesťany všech tradic a dob. Neexistuje ani žádná jednotící podoba znamení kříže. Jak je to možné? Domnívám se, že to vyplývá přímo z podstaty evangelia. V příběhu o seslání Ducha svatého v 2. kapitole Skutků apoštolských mluví ti, na které Duch sestoupil, jazyky všech přítomných. Zřejmě to znamená, že evangelium promlouvá všemi jazyky a do všech kultur, že je tedy schopno se přizpůsobit situaci, do níž promlouvá. Když pak evangelium mluví skrze symboly, znamená to, že jich bude používat více, i když jimi bude vyjadřovat to samé, právě proto, že v různých kulturách se stejným symbolům rozumí různým způsobem.
Určité doby a místa vnímaly kříž jako jedinečný symbol, vyjadřující podstatu křesťanství, a užívaly ho tak často, že různá znázornění kříže doprovázela křesťana celým jeho životem.
Z tohoto symbolického nadužívání se pak začaly rozvíjet různé pověry, kdy docházelo k zaměňování duchovní skutečnosti s jejím symbolickým znázorněním. Jako by ono znázornění mělo stejnou sílu jako skutečnost, na kterou odkazuje. Tak se kříž stal posléze i talismanem a začal se používat i v magii – a to i v protikřesťanské (satanistický kříž). Pozůstatkem tohoto magického pojetí kříže je např. pořekadlo: „Bojí se toho jako čert kříže“. Když se nad ním zamyslíme, není to vůbec pravda – ďábel se přece symbolu kříže nijak nebojí. Naopak se z něj může i radovat a může ho využívat. Při mnoha aktivitách, které se konaly ve jménu křesťanství a pod znamením kříže, přestože s Kristem měly málo společného, byl ďábel jistě při díle.
Leckde pak díky různým historickým zkušenostem kříž nesymbolizuje Krista, ale utrpení, které někteří křesťané působili, ať již jiným křesťanům, nebo nekřesťanům – v Karibiku, stejně jako Blízkém Východě, ať již v Izraeli, nebo arabských zemích. Ostatně, když onehdy navštívila večerní bohoslužby u Martina ve zdi skupina švýcarských mládežníků z Curychu, liboval si jejich farář, jak se cítí v martinském prostoru dobře – také proto, že tam nikde není kříž, který ani reformovaná církev v Curychu nepoužívá…
Autor článku se opakovaně setkal s tím, že v českobratrském evangelickém prostředí kříž vyvolává rozkol. Rozdílné chápání tohoto symbolu v evangelickém prostředí vyrůstá podle mého názoru jak z historie, tak také ze současného pochopení víry. V gestu požehnání používá znamení kříže v našem prostředí především římskokatolická církev. Kněz v ní žehná křížem „shromážděnému lidu“. Kříž tak symbolizuje Boží požehnání, prostředkované lidu skrze přítomného kněze (jehož role je být prostředníkem mezi člověkem a Bohem). V evangelickém prostředí je zvykem provádět požehnání prostřednictvím formule požehnání, kterou pronáší farář s pozdviženýma rukama, jež symbolizují modlitbu (jak se prováděla ve starověku). Toto gesto lze chápat tak, že slova požehnání slyšíme od faráře sboru (k tomu si ho také sbor povolal, aby kázáním budoval sbor). O Boží požehnání i farář jménem sboru prosí a očekává na něj spolu se svým sborem. Když použije farář českobratrské tradice znamení kříže, působí to na posluchače dojmem, že vstupuje do výše naznačené role kněze – prostředníka a přítomné tím snižuje, jako by potřebovali ve vztahu k Bohu ještě jiného prostředníka, nežli Ježíše Krista. Nelze se pak divit, že to působí napětí.