Orhan Pamuk, Istanbul

Jak se autenticky dívat na „islámský svět“, poradí českému čtenáři jen několik osobností. Jistě mezi ně náleží Širín Ebadíová (60), Orhan Pamuk (54), ale též americký historik Bernard Lewis (nar. 1916) a několik dalších. Dovolují nám nahlédnout do každodenních problémů lidí, žijících ve světě, kterému my zjednodušeně říkáme „islámský“. Většinou si ani neuvědomujeme, že jde o rozsáhlý komplex zemí afrických, východoasijských, maloasijských a balkánských a nástupnických států po rozpadu Sovětského svazu – Ruska, popř. o ostrůvkové komunity uprostřed měst západní Evropy, včetně Anglie. Islámský svět je stejně rozmanitý a členitý jako křesťanský, kam nepatří jen euroamerická oblast, ale např. latinskoamerická a další. K rozpoznání jeho charakteristických rysů nám může napomoci setkání s těmi, kteří se pokoušejí v tomto složitém světě, kde islámské náboženství většinou hraje hlavní roli, nikoli však jedinou, autenticky žít.

Bernard Lewis (Princeton, USA) nám nabízí historický vhled do společného spolužití a potýkání evropské a islámské a později též osmanské kultury. Právnička Širím Ebadíová (Írán) přijela v těchto dnech do Prahy, kde se účastní Fora 2000. Spisovatel Orhan Pamuk (Turecko) pravděpodobně zůstane v rodném Istanbulu, což je jistě škoda. Nicméně jeho vhled do určité části východního světa nám nabízí látku k přemýšlení i rozhovoru. České časopisy již přinesly několik jeho medailonů a rozhovorů s ním. V českém překladu již vyšlo několik jeho románů a též kniha „Istanbul – vzpomínky na město“.

Pamuk sám patří spíše k sekularizovanému proudu turecké společnosti. Zná americkou i evropskou kulturu, velmi dobře má pročtené euroamerické spisovatele. Přesto pociťuje sounáležitost s doznívající kulturou osmanské říše, zná její starší autory i ty, kteří mapují rozpad tohoto starého světa. Prožívá s nimi doznívání této kultury. Uvědomuje si, že jeho generace má nakročeno z této staré kultury ven, a přesto ještě pociťuje nostalgii po odcházejícím světě. Mapuje město Istanbul a své vzpomínky, na to co skutečně mizí, dokresluje bohatou fotografickou dokumentací. Včlenil se tak do intelektuální tradice, kterou v 19. století založili francouzští romantičtí spisovatelé zvučných jmen, kteří obdivovali a pomáhali vytvářet onu zvláštní melancholii (hüzün) rozpadu hodnot.

Pamukova kniha je svědectvím o tom, že jako obyvatelé evropského kontinentu vlastně pořádně nevíme, o čem mluvíme, vyhlašujeme-li úpadek Evropy. Jen s pathosem velkých zjednodušovatelů lze hovořit o podobnosti našeho období s dozníváním a rozpadem hodnot starověké říše římské. Pathos rozpadu evropských kulturních hodnot, nad nímž hořce pláčou někteří evropští intelektuálové, vyznívá v zrcadle úvah Orhana Pamuka jako zavádějící a zjednodušující. Evropa je jistě po určité stránce a v některých oblastech morálně rozmělněná, ale v některých oblastech je zase velmi dobře pozemská a v tomto ohledu dobře sekularizovaná, což neznamená, že ztratila porozumění pro náboženský rozměr života. Někteří teologové přece vědí o starověkém osvícenství a sekularizaci, které přiznalo člověku důstojnost. Současný pláč nad morální zkažeností Západu nebere v potaz, že euroamerická společnost svými kořeny stále tkví v hodnotách, které nakonec ve svém úhrnu dovolují uskutečňovat pracovní solidaritu; práce je stále viděna jako dobrá hodnota nikoli jako záležitost otroků a lidí méněcenných; stále je za životní kladnou hodnotu považována inovace a podnikavost, mobilita. To vše jistě nezaručuje trvalou prosperitu, nicméně zmíněné úsilí může přinést určitý druh prosperity, určitý druh požehnání, a to nejen v hospodářství, ale i ve sféře kultury. Ve sféře náboženství se tato prosperita projevuje jako snaha o ekumenicitu a toleranci.

Turecký spisovatel Orhan Pamuk nám předestírá svět hodnot, které byly po staletí základem osmanské tradiční morálky: pokora a absolutní poslušnost, odevzdané přijímání chudoby, strádání a bolesti (s. 116); schopnost co nejlépe a s vděčností využít toho mála, co je člověku dáno; súfijský asketismus (s. 376); nadřazenost muže ženě (s. 176); právo na polygamii; právo na fyzické trestání poddaných (s. 274). Pamuk konstatuje, že tato tradiční morálka s jeho generací zřejmě odchází, doprovázená kulturním rozpadem a melancholickým dozníváním starých hodnot. Rozpad dokresluje atmosféra rozpadajících se domů, harému, starých správních budov uprostřed nově vznikajícího města.

Pamuk nepopisuje nejnovější každodenní problémy lidí začátku třetího tisíciletí. Vzpomíná, a hledá kořeny dnešní melancholie, podlomení vůle (s. 117). Dokumentuje pomalý rozpad staré kultury a velmi pomalý nástup nové civilizace, která svým způsobem tíhne k demokracii a docenění pozemských hodnot. Tento pohyb je stále znovu narušována onou melancholií, nostalgií. Zároveň je zřejmé, že tuto novou kulturu nezastaví ani současné vzedmutí náboženských vln, ani neporozumění evropských obyvatel vývoji v Turecku. Pamuk vidí civilizační vliv západního stylu života, hodnotí jeho klady i zápory. Ví, že Istanbul nepůjde mílovými kroky kupředu. Kvůli oné nostalgii (hüzün) bude postupovat pomalu, ale postupovat bude. Proto chce Pamuk žít v Istanbulu a netouží utéci do Evropy. Je přesvědčen, že ví-li člověk, co chce dělat, vede bohatý život (s. 330) i uprostřed města, v němž vládne bída, nepořádek a svého druhu úpadek (s. 332). Tento úpadek má totiž zvláštní nádech odchodu civilizace, který nelze zastavit.

Výše zmínění autoři tvrdí, že v dnešním světě nutně nejde o masivní konflikt civilizací (ohlašovaný S. P. Huntingtonem) a je stále možné usilovat o vzájemné respektování rozdílných kultur. I Pamuk očekává, že v Istanbulu se pomalu začnou prosazovat demokratické poměry, které budou příbuzné se západně demokratickými. Kulturně budou zabarvené jinak, budou svébytné, nicméně příbuzné. Horizont vstřícnosti ještě stále není pohřbený, ještě je stále možné dorozumění.

Orhan Pamuk upozorňuje na ty životní hodnoty, které ze setrvačnosti stále působí, a kvůli nimž se demokracie vytváří velmi těžce. Také Širín Ebadíová vidí cestu k demokratizaci íránské společnosti stále otevřenou. Upozorňuje na to, že všechny muslimské státy nejsou nutně militantní. Některé demokratické principy respektují (Malajsie, Indonésie), některé zase bohužel nemají ani parlament (Saúdská Arábie). Případným způsobem připomíná, že holocaust a Gulag jsou plody evropských ideologií a že také v našich poměrech došlo ke zlomu teprve nedávno.

T. G. Masaryk se zasazoval o demokratické principy uprostřed společnosti, která jim v 19. století přicházela na chuť jen velmi pozvolna. Narážel na myšlenkovou setrvačnost, která do značné míry souznívá s některými tradičními osmanskými hodnotami, které analyzuje Orhan Pamuk. Masaryk byl přesvědčen, že ona setrvačnost snad může být překonána během dvou tří generací. Usiloval o změnu společenské atmosféry. Proto odmítal některé společenské nešvary svých rodičů a jejich současníků. Proto se ozýval proti morálce nezodpovědné podlézavosti vůči výše postaveným, kdy se uznává jen jeden vztah: moudrý pán – nevědomý poddaný. Odmítal lokajství, které si neuvědomuje, že cílem života je partnerství. Pouze v partnerském ovzduší je možné rozvíjet společenský vztah: já pán – ty pán. Nemyslel tím na nějakou samolibou povýšenost, ale směřoval k vědomé odpovědnosti. Byl přesvědčen, že každému na světě (kdekoli, a nejen v tzv. centru dění) je svěřen určitý prostor, v němž má osvědčit svou iniciativnost, svou vládu, pomoc druhým a odpovědnost za druhé. Nejde o to, sypat si popel na hlavu a říkat, že jsme stejně všichni tak trochu Dánové či Švédové a že to snad jinak, než vyrábět karikatury, nedovedeme. Tváří v tvář lidem jako Pamuk a Ebadíová nelze než přijmout rozhovor, který započali. Jim tváří v tvář prostě nelze vytvářet nové ideologie, které si dovolují tvrdit, že trocha zdravé xenofobie je tou nejlepší obranou Evropy, jak tvrdí někteří naší konzervativní spoluobčané, ale bohužel i mnozí další, a daleko agresivněji.