Snažit se pracovat a nemachrovat

Rozhovor s Pavlem Rumlem

Rozhovor s kaplanem Armády ČR majorem Mgr. Pavlem Rumlem vznikal na poslední chvíli po internetu. Na redakční časovou tíseň zareagoval víc než pružně, ač musel odpovídat uprostřed neobvyklých podmínek – nachází se služebně v Tunisku, většinu času tráví v poušti a když je v hotelu, ne pokaždé funguje internet.

Co že to teď děláš v Tunisu?

Režisér Václav Marhoul natáčí film o bitvě u Tobruku. Mezi sponzory tohoto díla je i Armáda ČR, která jej podporuje nejen finančně a materiálně, ale i personálně. Takže jsme byli s filmovým štábem vysláni dva důstojníci, abychom filmařům pomohli – kvůli svým povoláním a zkušenostem z pouště. Jsme teď v polovině pobytu a musím konstatovat, že tento svět, do kterého teď velmi zblízka nahlížím, je zase něco naprosto jiného, než jsem dosud viděl, či dělal.

O armádě

Od chvíle, kdy přestala povinná vojenská služba, se armáda dostala mimo témata, která společnost „řeší“, a je veřejností vnímaná hodně jako svět sám pro sebe. Potkals jako osoba pověřená duchovní službou také něco jako „duši armády“? Čím se tu žije?

Nevím, jak odpovědět na dotaz o „duši armády“. Ale vím, čím armáda žije – kromě veškerých možných aktivit navenek se uvnitř asi dost trápí neustálými opravami a úpravami tzv. reformy armády. Znovu a znovu se mění už schválená a odsouhlasená rozhodnutí, a to se často velmi vlamuje do konkrétních životních osudů jednotlivých lidí. Když se někdo rozhodne, že si vezme hypotéku a koupí byt v místě posádky, protože tam posádka má zůstat, je samozřejmě velmi nemile zaskočen, pokud se pár měsíců či roků nato posádka zruší a odstěhuje někam úplně jinam, často velmi daleko…

V souvislosti s 28. říjnem se ptám, hrají v armádě ČR nějakou roli prvorepublikové tradice?

S tradicemi vůbec se vojáci setkávají ve dvojí podobě – buď ten dotyk souvisí s názvem útvaru, jeho historií a praporem; nebo se velmi často diskutují válečné operace a boje – ty ovšem již více přesahují do období druhé světové války.

Sám patříš k nejdéle sloužícím kaplanům naší armády. Funkce v sobě spojuje tabulkové místo, relativně slušný příjem a duchovní pozici. Nedochází přece jen k určitému „zflanďáčtění“?

Chtěl jsem si v dotazu udělat jasno a z internetu jsem zjistil, že dle definice jednoho katolického kněze je slovo flanďák synonymem pro katolického kněze. Takže takto pojato, mohu odpovědně prohlásit, že jsem navzdory délce mé služby a výši mého příjmu „nezflanďáčtěl“.

A pokud dotaz mířil jinam – tedy, co se mnou dělá délka pobytu v armádě a vyšší příjem než mají kazatelé na sborech – pak odpovídám stejně. Že se se mnou, myslím, nic mimořádného „neděje“. Byl jsem na dvou zahraničních misích, o každé z nich jsem měl na sedmdesát přednášek pro veřejnost a rád jsem při nich konstatoval, že se mi zdá, že jsem na každé té misi nějak „zněžněl“. Víte, když kolem sebe dennodenně vidíte následky války nebo když mažete v plynové masce do bunkru při raketovém útoku, tak si pak některých samozřejmostí doma nesmírně vážíte a začnete je mít za nesamozřejmé.

Délku mé služby ovlivnila již zmíněná reforma armády a vznik našich nových tabulkových míst. A tak jsem byl celkově vyslán na tři pracoviště – z brigády rychlého nasazení přes Velitelství společných sil do ÚVN. A podmínkou ze strany nadřízených bylo, abych na novém místě vždy setrval déle, než byl původně plánován můj závazek. Protože když nastoupíte někam jen na chvilku, pak i podvědomě vás to nutí dělat práci „jen jako“… přežít to. Můj závazek v armádě končí v r. 2010.

Přece jen se zeptám, co ti brání, aby to nebylo „jen jako“?

Já jsem na nejisté armádní půdě vystavován neustále novým výzvám, novým situacím a každodennímu setkávání i utkávání s českým pohanstvím. Fakt si moc klidu neužiju.

A ještě k těm flanďákům. Velmi složitě do naší služby sháníme a vybíráme nové kolegy z far. I představitelé církví konstatovali, že se jim zdá, že se generace současných farářů fary nerada vzdává, navzdory všem obtížím, které pobyt na faře a práce ve farnosti přinášejí. Že prý se jim zdá, že faráře obchází jistý pocit „spokojenosti a jistoty“; jistého zázemí. To své máme „sichr“. Ani vyšší příjem v armádě není dostatečnou motivací. Není to zflanďáčtění?

O nemocničním kaplanství

Už druhým rokem působíš jako nemocniční kaplan Ústřední vojenské nemocnice (ÚVN) ve Střešovicích. Myslíš, že ve vojenské nemocnici šlo takové místo zřídit jednodušeji než v civilní?

Ano, protože jako vojáka z povolání mě platí ministerstvo obrany a nikoli zdravotnictví. Vzniku místa také napomohla mezinárodní akreditace o poskytování péče, kterou ÚVN – jako první zdravotnické zařízení u nás – získala. A úplně nejvíc se o vznik tohoto – u nás zatím unikátního místa – zasloužili někteří skvělí lidé z ÚVN.

Většina kaplanů je ovšem římsko-katolického vyznání. Jak to, že se nemocničním kaplanem stal protestant?

Přál si to bývalý hlavní kaplan (římský katolík) a shodou okolností – když jsme hledali pro to místo osobu – ukázal jsem se jako nejvíc po ruce, tedy nejvhodnější. Museli jsme v té době v naší službě řešit obsazení a přesuny v rámci tří až pěti kaplanských míst.

V čem tvoje služba spočívá?

Jsem k dispozici pacientům i personálu. Všichni společně se učíme přítomnost duchovního nabízet i přijímat. Začínal jsem „od nuly“. V únoru 2006 jsem navštívil 11 pacientů, v listopadu téměř 60. Za celý rok 2006 jsem navštívil asi 350 lidí, za 1. pololetí r. 2007 380. Tato statistika je dokladem o tom, že o službu duchovního je zájem, a že má i co nabídnout a poskytnout.

Jsi v nemocnici jen pro pacienty?

Pro pacienty a personál a jejich rodiny. Měl jsem již i několik pacientů „ambulantně“, tzn. nebyli v nemocnici hospitalizováni a docházeli za mnou.

Personálu jsem zatím posloužil jen výjimečně, ale zkušenosti i ze zahraničí potvrzují, že k tomu je třeba víc času. I tato služba pro personál začne fungovat víc a bude moc platná.

S čím jsi zatím udělal negativní zkušenosti?

Moc negativních zkušeností v ÚVN nemám. Nejsložitější bylo zvykat si na nové prostředí a zdravotnický svět. Nové termíny, zkratky, neskutečné kvantum nových tváří a jmen. Ty negativní věci vyplouvat teprve začínají a začnou, až se více zorientuji a lidé mě více poznají. Pracovní svět je svět velmi složitých vztahů a různých napětí a nebezpečí; ve zdravotnictví o to víc – je tam mnoho i neviditelných nebezpečí. Před odjezdem do Tuniska jsem absolvoval kurz „mytí rukou“; ale nejen neviditelné bakterie jsou nebezpečné; třeba „neviditelné“ úplatky také škodí. A výlučné až „zbožštělé“ postavení lékařů v naší společnosti také není bez hrozeb. A když se kaplan stane přirozenou součástí tohoto světa – pak mnoho těch „problémů“ jde přes něj.

Nemocniční kaplanství je tedy pastorační službou v nemocničním – sekulárním – prostoru. Jak překonat bariéru mezilidských vztahů? Máš na to nějaký mechanismus? Můžeš si ve svém – jakoby oficiálním – statutu získat důvěru?

Už jsem zmínil, že jsem mnohokrát začínal v neznámém prostředí. Vždy znovu prožívám nesmírnou nedůvěru vůči našemu povolání, víře, poslání; jsme opředeni obrovskými předsudky. Setkávám se s napjatým očekáváním. Vždy znovu se mi osvědčilo jediné – že pro mě pracuje čas; že na začátku musím „držet hubu“ a hlavně nemachrovat a snažit se hodně pracovat. Na práci lidé slyší – zvlášť když jim moje práce nějak pomůže. A myslím, že nejdůležitější je mít ty lidi – své nové spolupracovníky i „klienty“ rád.

Ptala se mě nedávno jedna „nevěřící“ sestřička, co budu dělat až skončím v ÚVN a armádě. Já odpověděl, že půjdu zase zpátky na sbor a na faru. A ona překvapeně: „A nebudete se potom bát, když tam budete v tom kostele úplně sám? Tady jste mezi námi a máte nás…“ Co k tomu dodat? Já se cítil moc krásně přijat.

Jakou cítíš sounáležitost s českobratrskou církví? Cítíš od ní podporu ke své práci?

Ano. Pravidelně, tak jednou za měsíc kážu a vypomáhám, žiji ve sboru, účastním se pastorálek, farářského kurzu a nadřízený – tj. brácha (synodní senior Joel Ruml - pozn. red) – má na starost mj. také vojenské kaplany. Stará se dobře!

Jsi v kontaktu s jinými nemocničními kaplany?

Zatím pouze sporadicky a písemně. V nemocnici jsem krátkou dobu, pozici jsem vytvářel od základu a bylo to moc náročné a potřeboval jsem být jen tam. Byl jsem na třídenní stáži u kaplanky ve vojenské nemocnici v Německu.

Na ETF nyní probíhá celoroční kurz pro nemocniční kaplany – máš nějaké podněty?

Jedna část kaplanů bude absolvovat dva týdny praxe u nás v nemocnici. Připravoval jsem pro ně částečně půdu. Jinak byl kurz připravován beze mě a jde mimo mě.

Zajímal se už o výsledky tvého nemocničního působení někdo ze státního či soukromého zdravotnického sektoru?

Jsem v kontaktu s ekumenickou komisí pro duchovní službu ve zdravotnictví a přes její zástupce se moje výsledky i zkušenosti dostávají „dál“. Snad i na jednání na ministerstvu zdravotnictví.

My a oni

V září čeští vojenští kaplani zorganizovali mezinárodní konferenci mladých kaplanů v Lulči u Vyškova. Co bylo tématem?

V měsíci září a říjnu jsem služebně v Tunisku. Konference jsem se tedy neúčastnil a o jejím průběhu vím pouze z internetu. Prosím, aby také čtenáři Protestantu občas věnovali pozornost oficiálním stránkám AČR – http://www.acr.cz Jsou na nich mj. i články k různým tématům souvisejícím s armádou, jeden z nich se též týká zmíněné konference.

Jak se jeví naše ekumenická duchovenská služba ve srovnání se zavedenými kaplanskými modely jiných armád?

Všichni nám ji závidí. My, kteří v takto utvořené službě pracujeme, to považujeme za mimořádnou Boží milost. A v dlouhodobém horizontu bude náš model pravděpodobně příkladem pro další armády NATO.

Čeho si na českém prostředí jako kaplan považuješ?

Asi nejvíc toho, že pracujeme v atheistické společnosti. Tzn., že nic v tomto pohybu po hranici mezi církevním prostředím a prostředím sekulárním, či více na území „atheistů“, nemám zadarmo. Nikdo vám nic neodpustí, neexistuje jediné „svaté slovo“, které vám projde jen tak, že se to tak prostě v církvi říká…

Cítím se privilegován tím, kde jsem se během své služby všude jako farář ocitl. Po r. 1989 jsme začali dlouhodobě spolupracovat s domovem pro postiženou mládež. Pak jsem několik roků občas docházel do továrny, kde jsem pak také strávil své 3 měsíční „sabatikon“. Pak přišla armáda s již zmíněnými dvěma misemi – poválečnou a válečnou. Pak jsem se v rámci armády ocitl zpět na hranici civilního světa, tj. v nemocnici. A teď – na dva měsíce – jsem kaplanem filmovému štábu. Kdyby mi to někdo kdysi řekl, co mohu jako farář zažít, tak…

Otázky kladli Tomáš Trusina a Pavel Keřkovský