V Protestantu 2/07, v němž Petr P. Payne kritizuje překlad „svévolník“ s tím, že tento překlad vyhovuje „mnohým církevníkům“, kterým „vyhovuje moralistická nota, která nedovoluje mít svou vůli, svůj názor, svou cestu“. Sám autor volí pro překlad hebrejského slova raša slovo „zvrácený“.
Přiznám se, že jsem překlad „svévolník“ vždy považoval za mimořádně zdařilý. Podobně jako kralický překlad, jenž zvolil slovo „bezbožník“. Jistě, jak slovo „svévolník“, tak slovo „bezbožník“ mají vůči originálu tu nevýhodu, že se jedná o složeninu dvou slov („bez“ a odvozeninu slova „Bůh“, potažmo „svůj“ a odvozeninu slova „vůle“). Překlad Písma je ovšem věc nesnadná a ošidná. Ke skutečnému pochopení pojmu někdy nestačí jen najít nejvhodnější český ekvivalent – až dobrá znalost Písma jako celku nám umožní pochopit, co je vlastně míněno. Pokud studujeme Bibli jak v kralickém, tak v ekumenickém překladu, pak, soudím, velmi dobře vynikne, co se oním hebrejským slovem míní.
Svévolník (bezbožník) je člověk, který žije bez Boha. Tečka. Je to člověk, který má zato, že Bůh „nevidí“ nebo je vůči lidem v tomto světě lhostejný. Neuvažuje o Bohu, když činí svá životní rozhodnutí. Nebojí se Božího soudu, protože přece po smrti nic není.
Kdo takto žije bez Boha, ten – z definice – žije pouze ze své vůle. Vůle Boží ho nezajímá. Nemusí to být nutně člověk nenáboženský – o různé náboženské „techniky“ může dokonce jevit velmi živý zájem – zvláště pokud se domnívá, že by jich mohl nějak využít prosazení své vůle.
Na rozdíl od autora se nedomnívám, že tento „biblický svévolník“ se dopouští pouze zla, které je jeho „volním projevem“, jak píše autor, tedy že je to člověk, který zlo vědomě chce. Naopak si myslím, že Bůh vidí jako svévolníky lidi, kteří si subjektivně myslí, že vlastně chtějí dobro; ovšem dobro, které chtějí, je to dobro, které si sami vymysleli, které poměřují svými vlastními normami, aniž se jakkoli zaměstnávají otázkou, co chce Bůh nebo jak to Bůh vidí. Jsou to lidé, kteří často říkají „ale já si myslím“, jako kdyby to, co si myslím já, bylo to nejdůležitější.
Myslím, že autor překladatelům ekumenického překladu zbytečně a neprávem podsouvá snahu potlačovat v lidech vlastní názor. Jistě, ekumenický překlad patří ještě době moderní, nikoli době postmoderní. Moderní doba – při všech svých nešvarech, kterých také měla požehnaně – ještě nepovažovala nějaký názor za cennější jen proto, že je to názor „můj“ (případně „tvůj“). Důležitější bylo, zda je ten názor pravdivý. To až v době postmoderní je nějaký názor dobrý už tím, že je neotřelý, svébytný, nezvyklý. Je to ovšem podobný blud, jako když komunisté považovali nějaký názor za lepší, jen protože je „vědecký“. „Vědecký světový názor“ musel být lepší ne proto, že byl pravdivý, ale proto, že byl vědecký.
Bylo by zajímavé vědět, jak si autor představuje ony „církevníky“, kteří nedovolují mít „svou vůli, svůj názor, svou cestu“. Já si myslím, že takový druh už – přinejmenším v klasických církvích – vymřel. Postmoderním problémem není, že by lidé nemohli mít vlastní názory. Stačí zajít do hospody a tam „vlastních názorů“ uslyšíte, kolik chcete. Ostatně, nemusíte chodit ani do hospody. Stačí jít do sboru. Názorů habaděj! Problémem postmoderní doby je, že ji nezajímá, který názor je pravdivý.
Autorovu volbu slova „zvrácený“ nepovažuji za nejšťastnější. Vyvolává totiž představu člověka, který se běžné morálce a běžnému životu vymyká – představu pedofila, sadisty či někoho takového. Jsem si téměř jist, že nejsem „zvrácený“, přiznám se ale, že se denně ptám, zda nejsem svévolník, tj. zda své chtění nenadřazuji chtění Božímu. A mám zato, že právě k něčemu takovému mne Písmo povzbuzuje. Slovo „zvrácený“ mne ale v tomto ohledu nechává chladným.
(red. kráceno)