Co nakonec dává smysl? (Perfect sense)

Číslo

S filmy o konci lidského světa, resp. současné podoby civilizace se v posledních letech roztrhl pytel. Z varovných poselství, jako byla někdejší Planeta opic, se stal žánr, který spolehlivě plní hlediště i kapsy producentů. Divák, který ve své každodennosti může počítat s civilizovaným bezpečím a zajištěností, je vystaven někdy mrazivé, někdy zřetelně chtěné konfrontaci se zhroucením veškerých společenských struktur. Varovná poselství nahradilo bezskrupulózní kupčení s podívanou, co lidi dokážou, když zmizí tenká civilizující slupka a člověku nezbývá než se projevit, jaký (údajně) ve své podstatě je: kainovský násilník. Vnucuje se otázka, nakolik hrozí, že se tato filmová produkce a divácká resonance stanou sebenaplňujícím proroctvím, vemlouvavým obrazem, účinně sugerujícím, že jinudy cesta nevede a čím dřív se podle toho zařídíme, tím líp.

Už kvůli tomu stojí za to všímat si pozorně pokusů uchopit tento žánr méně spektakulárně – a svým způsobem nadějněji. Proto si chci všimnout filmu Perfect Sense (Dokonalý smysl) režiséra Davida Mackenzieho. Apokalypsa tu má podobu vnitřní. Nezamrzá svět, nepřicházejí přívaly vod, ale lidstvo postupně přichází o jednotlivé smysly. S čichem o část vzpomínek, s chutí o možnost požitků, a zdaleka poslední není sluch. Není jasné, zda jde o pandemii, důsledky nevratného poškození životního prostředí či proces degradace mozku, který naznačuje, že lidstvo překročilo pomyslnou mez. Každou ztrátu obvykle uvozuje fáze intenzivní deziluze, deprese či destrukce, jejichž projevy sledujeme v podobě zpravodajských sekvencí. Ústřední příběh filmu je ovšem výrazně komorní – na pozadí onoho ztrácení smyslů (a smyslu?) se rodí vztah epidemioložky a kuchaře z fajnové restaurace, jehož perspektivou celé dění a především dopady jednotlivých ztrát divák sleduje.

Ve srovnání s běžnými snímky žánru i jako čtenáře a vykladače bible a křesťanské tradice (a jejich apokalyptiky) mne na filmu intenzivně zaujalo několik následujících momentů:

Lidé jednotlivé rány prožívají společně – a vždy znovu k sobě nalézají cestu. Přicházející katastrofa negeneruje nadsamce ani osamělé vlky (popř. a příležitostné zastánce spravedlnosti). Město (současný šedivý Glasgow) se sice stává šedivějším a zanedbanějším, ale nemění se v úplnou džungli, kde platí zákon silnějšího. Fungují příslušné instituce, byť s přiměřeně uvěřitelnými obtížemi, probíhá nouzové zásobování atd. Příběh neláme předčasně hůl nad obcí – a výrazem toho je i lokální pospolitost, jež se schází v restauraci, kde vaří (a posléze spíše aranžuje) hlavní hrdina. Ve filmu samém je komorní ztvárnění opětovného společného stolování výrazem toho, že „život jde (nějak) dál.“ Ale není to vůbec málo, neboť to stolování značí, že kvůli fatální nepřízni se lidé neobracejí proti včerejším bližním, ale chtějí se s nimi dál potkávat a sdílet. Asociace na všelijaké další poslední večeře jsou už mou diváckou licencí, nikoli však úplně nepřípadnou.

Silný a smysluplný náboj tu získává lidská sexualita. Nikoli jako prostředek, jak se zmocnit toho, kdo/co mi nepatří, nebo urvat nějakou slast, než nastane konec, ale jako cesta k nalezení druhého člověka. Existencím, které se na počátu příběhu jeví jako „konvenčně“ osamělé, izolované, poznamenané vlastní minulostí a neschopné odolného vztahu, otevírá sexualita šanci. Proti drtivé přesile neodvratného osudu tu nestojí jedinec, trénovaný okolnostmi k čím dál větší otrlosti, ale něha. Možnost a schopnost něžného dotyku a s ním souvisejícího hmatatelného prožitku vztahu. Maně se vybaví nasliněný prst mistra z Nazaretu, dotýkající se hluchého ucha. Že rubem něhy je intenzivní vědomí lidské křehkosti – a tedy i křehkosti civilizačních vztahů – není snad potřeba zeširoka objasňovat. Sám film tu poskytuje materiálu dostatek.

Nevím, je-li sexualitou míněn onen „dokonalý“ či „bezvadný“ smysl z nadpisu filmu. Každopádně je patřičně doceněna. Ve chvíli, kdy smysly prostředkující „požitkářství“ i dosavadní běžnou komunikaci odcházejí, umožňuje hledat smysluplnost žití – a nalézat ji jakožto spolu-lidství. V něze sblížení, odpuštění a znovunalezení.

Záměrem tvůrců Dokonalého smyslu sotva bylo prezentovat témata výslovně teologická. Ale jeden podnět nechci pominout. Pro toho, kdo ve svém životě a při pohledu na svět a stvoření počítá s „bohem“, klade film nepřímo, přesto však po mém soudu naléhavě otázku (tak jako apokalypika vyžaduje po svých příjemcích nějaké pojetí „boha“ docela neúprosně): S jakým Bohem to vlastně počítáš? Zalíbilo se ti v designérovi stvořeného kosmu? Myslíš, že už ho svým počínáním nutíme tenhle design přehodnotit? Aby ukázal lidem červenou kartu? Může se za neúprosností ztráty smyslů skrývat „nebeský režisér“, který rozhodl, že kdysi započatému designu dá smysl skrze někoho či něco jiného? A teď nás demontuje z naší role?

A nebo ses naučil/a počítat s Bohem, který nejdřív ze všeho deklaruje, že je s námi? Který právě ty, jež sevřely osudově degradující a deprimující okolnosti, překvapuje svou (něžnou) blízkostí? Vysvobozuje k lidskosti navzdor okolnostem nelidským a znelidšťujícím?

Apoštol se k takovému Bohu přiznal slovy „Nyní zůstává … jako to největší láska.“ Neinspiruje ke spolulidství – a nepředkládá je jako ten poslední (čistý a svatý, tj. perfect) smysl – zranitelná něha tohoto Boha?

Perfect Sense
Velká Británie / Švédsko / Dánsko / Irsko, 2011, 92 min
Režie: David Mackenzie
Hudba: Max Richter
Hrají: Eva Green, Ewan McGregor a další