Recenze Prostoru, společensko-kulturní revue, č. 79, Praha 2008
Devětasedmdesáté číslo revue PROSTOR je věnováno tématu: „Výbuch informatické bomby. A co dál?“ Je plné vskutku podnětných až znepokojivých článků k tomuto tématu. Takřka jednohlasně jsme informováni o – ať už skutečných, ať už hypotetických – konečných stádiích přirozeného světa a světových dějin, do nichž se nezadržitelně řítíme, o informatické revoluci, jež převrací vše naruby, přičemž ještě není jasné, jak toto „naruby“ bude ve finále vypadat.
Pozoruhodné je, jak ti, kteří se snaží problém reflektovat a uchopit, tu více, tu méně zacházejí s náboženskými pojmy, obrazy a představami jako: věčnost, démoni, andělé, bozi, Bůh, apokalypsa, konec časů, poslední soud, bližní, fundamentalismus, mnišství, půst, rituály atd. atd.
Nechci referovat o celém sborníku, alebrž chci se zastavit u několika těchto pojmů a obrazů. Konečně mi jde o otázku, proč k tomuto oživení dochází. Zda jen proto, že se jedná o nejschůdnější možnost, jak popsat situaci, v níž se nalézáme: v podstatě tedy jde jen o slovník, který představuje jakéhosi společného jmenovatele, na nějž lze základní problémy převést a takto dosáhnout nejvyšší míry sdělitelnosti, přičemž ale jakoby v posledním ohlédnutí dochází k definitivnímu vyprázdnění tohoto slovníku a tím i ke ztrátě tajemství. Anebo zda naopak se potvrzují staré pravdy: nejde tedy jen o slovník, neboť slovník je spjat s věčně platnými (božími) skutečnostmi, zachycenými v biblickém židovském a křesťanském učení.
Hned na začátku sborníku se nachází frontispice s tyčící se nedostavěnou babylonskou věží v koláži od J. Jiráska a předznamenávající tak vlajkově klíčové téma sborníku. Babylonská věž, spojená se zmatením jazyků a stavebním nezdarem, je všeobecně známým obrazem. Představuje prazkušenost lidstva, která se v obměnách znovu a znovu vynořuje, abychom si zase řekli: nic nového pod sluncem. Dodejme však, že teď se jedná opravdu o „celou zemi“, jež se účastní na velestavbě. Jde o globální jev. A potom: stavba a jazyk nyní jedno jsou. Stavba spočívá na informacích, stavba je utkána, uhnětena, sestrojena z informací. (Genesis 11,1. var.: „Celá zem byla jenom řeč a jenom slova.“) Není nic než jazyk, žijeme ve virtuálním světě, v umělém světě, v němž informace o tomto světě předcházejí skutečnost. Informační dálnice zaplňují krajinu našeho osvětí natolik, že toto osvětí přestává existovat.
Pokusy o útěk, či zabednění a půst od informací, jak naznačuje příspěvek Blumfeldův, se nezdají být plně uskutečnitelné: „Psychologická globalizační mise masmédií jako by nás připravovala na nevyhnutelný osud celé planetární civilizace.“ „Stali jsme se rukojmími masových médií i jejich interpretace našich pocitů, našich životů, našeho světa… Masová média se postupem doby stala Autoritou – jediným důvěryhodným Arbitrem sdílené reality.“
Jsme zahlceni množstvím informací, žvástem, inflací slov, stáváme se obětmi mediální manipulace. „Z hlediska médií je obvykle pravdivé to, co je platné, jinými slovy, co se nejčastěji objeví jako tvrzení v nejvlivnějších médiích.“ (Jan Štern).
Jazyk je deformován. Proměnil se v horizontální tok informací. To podstatné, vertikální vztah k pravdě, se vytrácí. Což toto nepovede nakonec k rozkladu jazyka a k nedokončení samotné stavby, která kdysi snad usilovala o vertikalitu? Tu se za biblickým obrazem – pokud nejde, jak svrchuřečeno, jen o obraz a není-li to jen utopie a pohádka – skrývá naděje: stavba je odsouzena k prokletí a zániku. Člověk-divoch se venkoncem snad zbaví svého čipu pod kůží, jímž je vetkán do globální sítě, a tak se osvobodí, jak naznačuje fejeton V. Stibora.
Jazyk je redukován na informace zasahující povýtce první signální soustavu (J. Štern), s tím souvisí fakt, že informace či „informační démoni“ (E. P. Martin) nabývají hlavně ikonického charakteru; je to proud obrazů, jež zavaluje člověka a skládá se jako v kaleidoskopu v měnící se a vždy právě platný obraz světa. Nejnovější vývoj směřuje pode Virilia ke konfuzi skutečnosti a jejího obrazu… „Zobrazení událostí je silnější než prezentace faktů…“ (Virilio)
Obraz světa se představuje před svět sám o sobě. Samozřejmě bez obrazů se naše myšlení neobejde, úkolem však navozeným již v Písmu je: nepovažovat obraz ze skutečnost samu. Sem (dle mého mínění) míří zápověď týkající se zobrazování v druhém bodě Desatera a zakazující klanět se hotovým obrazům.
Viriliův citát pokračuje: „Zobrazení událostí je silnější než prezentace faktů, přenáší obraz k objektu, čas do prostoru.“ A není to jen čas, vnímání času, ale podle některých sama věčnost, jíž člověk domněle opanovává: „A v tom planetárním věku, který skrze nové technologie a tajemství zkráceného času nastal na Zemi a který je náhle člověku k dispozici hned u vstupu do 21. století, se setřel rozdíl mezi minulostí a přítomností, samozřejmě i budoucností, jen lidské vnímání je v tomto ohledu omezeno. Nastalo pouhé teď. Přihodila se věčnost.“ (Romana Křenková Pavrovská).
Objevuje se tu náboženský termín věčnosti, spíše však jde o konečnost multiplikovanou až k nekonečnosti. K onomu dosahování věčnosti jako atributu božství se druží další božské atributy: vševědoucnost, neviditelnost, všudypřítomnost atd., jak ukazují i jiní myslitelé ve sborníku zastoupení: „Z interakce a integrace všech čipů se samovolně zrodí jakási nová, zvláštní všudypřítomná superbytost, Velké Světové Vědomí“ (Ivan M. Havel). A opět Virilio: „Myslím, že jsme dospěli na jakousi pomyslnou hranici, kdy zrychlující se čas světa je ve skutečnosti koncem času, abych neřekl přímo koncem všech časů (nechci použít slovo apokalypsa).“
Apokalypsa je doslova odvozena od slova odhalovat. I toto právo, i tento atribut Boha si planetární věk osobuje: vše odhalit a zprostředkovat v jediném (i když nekončícím) finálním okamžiku. V běžném smyslu pak apokalypsu jako konec světa zažíváme subjektivně a zatím jen dílčím způsobem již v této naší přítomnosti (Blumfeld).
Nicméně snad ještě nebyly zcela vymýceny a zaváty ty důležité informace, či spíše myšlenky, sdělení a úvahy, které by mohly být klíči k utřídění množství informací a které by vedly ke smyslu. Tak třeba E. P. Martin uzavírá svůj příspěvek odkazem k „Pánu času, všeho času, Pánu všech informací…“