Jak se má Evropa chovat k utečencům ze zemí, kde se bojuje? Proč se právně i hospodářsky vyspělá Evropa bojí přílivu těch, pro něž je útěk z rodné země možná jediným východiskem? Mohou evropští žurnalisté a státní úředníci spřádat obranářské teorie, jak pro sebe zachovat výhody bezcelního evropského prostoru, a zároveň se tvářit jako příslušníci kulturně vyspělé a pluralitní společnosti, která si cení lidských práv?\stahni
Možná, že nadchází doba mezinárodní solidarity s těmi, kdo momentálně potřebují pomoc. Nebo jsme domorodci, kteří mají na evropský prostor právo, a musíme nasadit veškerou vynalézavost a sílu, abychom si tento prostor ubránili proti vetřelcům z jihu či východu?
V případě uprchlíků z afrického či asijského kontinentu nejde zásadně až o novodobou civilizační záležitost. Není tomu dávno, co se také v Evropě utíkalo z východního bloku na západ, v 17. a 18. století z Evropy do Ameriky. Jenom z bývalého Československa uteklo od roku 1948 do roku 1989 přes půl milionu obyvatel. A už vůbec nejde o problémy, které naši nedávní nebo i velmi dávní předchůdci neznali.
Ve starověku neznali vízovou povinnost nebo hospodářské restrikce vůči totalitním zemím, ale někteří zákonodárci starověku se s problémem utečenců potýkali. Někteří o tom napsali texty, které čteme dodnes. Biblická kniha Exodus je dostatečným svědectvím o utečencích z egyptské země, jejichž potomci si pravidelně při velikonočních svátcích připomínali, že se stali svobodnými lidmi. Právě mezi těmito lidmi se zrodilo porozumění pro utečence z jiných zemí, kteří se dostávali do jejich blízkosti. A tehdy řešili uprchlictví z hlediska lidské humanity.
Tehdy neargumentovali hospodářskou krizí, že na lidumilná řešení není dost sil a hospodářských prostředků. V starověkém Izraeli v jedné výjimečné a zřejmě i tíživé době – zřejmě na přelomu 8. a 7. století před Kristem – přišli se zajímavým teologickým nápadem vstřícného přístupu k cizincům. Později se ho sice nechtělo všem plnit, měli však odvahu onu nepopulární pravdu vyslovit: „Hostu nebudeš škodit ani ho utlačovat, neboť i vy jste byli hosty v egyptské zemi.“ (Ex 22,20)
Dokonce předpokládali, že cizinec – utečenec může mít svou nezcizitelnou cenu a bohatý inteligenční i emotivní potenciál. A že jeho duše může být ztrápená šikanou domorodců: „Nebudeš utlačovat hosta, víte přece, jak bývá hostu v duši, neboť jste byli hosty v egyptské zemi.“ (Ex 23,9)
Zapsali si tato morální pravidla do svého občanského zákoníku – do Knihy smlouvy. Knize smlouvy nadřadili Desatero, které jako ústava vytyčovala základy správné zbožnosti i morálního života. Desatero vytyčovalo směr a smysl legality. A ozvuky této morální rozvahy se dostaly i do občanského zákoníku – Knihy smlouvy –, který definoval nejen tresty, ale též hodnotu života, hodnotu lidství cizince. Byl to zákoník pro občany, který vedl k rozpomenutí, že nejsou privilegovanými domorodci – občany prvé kategorie. Prožili také zkušenost s marginalizovaným postavením cizince. Věděli, jak bývá hostu v duši, je-li odmítán, diskriminován, segregován, dokonce vyhoštěn. Evropa hovoří o lidských právech, ale už zapomíná, jak je hostu v duši. Zapomíná, jak je tomu, kdo je právně definován jako druhořadý člověk – a to byla zkušenost nesčetných občanů 20. století.
Starověcí soudci žili dosti podobnými starostmi
jako právníci a političtí funkcionáři dneška, když dávají dohromady nový občanský zákoník, který definuje, mnohá práva a povinnosti občana. Oni tehdy řešili problém, jak nasměrovat společenství k spravedlivé humanitě a spravedlivé zbožnosti. Nechtěli utonout v náboženské i civilizační soběstřednosti. Proto nabídli otevřený model společnosti a universálně pojaté lidství. Lid si volí soudce. Lid, a nikoli král uzavírá smlouvu. Vyvolení chápali jako úkol služby druhým, nikoli jako privilegium pro elitu. Tento závazek otevřenosti si zapsali do svého občanského zákoníku. Některé generace tuto úmluvu nedodržovaly, některé se k ní vracely. Izraelci nebyli v dějinách výjimkou, mnohé jejich generace podskakovaly tuto nastavenou laťku.
Nešlo o zákoník vyhlášený vládou jednoho muže nebo úřednickou vládou, popř. jednou stranou, podpořenou stranickými milicemi. Šlo o Knihu smlouvy, v níž jsou zapsány zákony a morální pravidla, která vyučovala humanitě. Morální pravidla vedla k zamyšlení a změně sebeporozumění. Vybízela k zamyšlení nad smyslem práva a ukazovala k významu práva a zákonů – k vytváření identity společenství a uznání důstojnosti bližního. Tato vyučující pravidla stála v těsné blízkosti taxativních nařízení, která se dotýkala trestně právní sféry života. Obojí tehdy nabízel takový zákoník, předznamenaný Desaterem, které garantuje smysl zákonů.
Morální pravidla nebyla a ani dnes nejsou právně vynutitelná. Např. 10. přikázání Desatera „Nebudeš závidět!“ připomíná čtenáři morální úkol, který je nevynutitelný zbraněmi či trestním zákoníkem. Jde o výzvu, pravidlo. Zařazením do legislativní látky „Knihy smlouvy“ je naznačeno, jakou formální váhu má taková výzva mít.
Tehdy ještě neměli ústavní soud. Soudci tvorbou morálních pravidel ukazovali k lidské důstojnosti a humanitě. Ukazovali tak k smyslu jurisdikce a dodržování práva. Tehdy to dělali tímto způsobem. Chtějí-li se dnes političtí experti podívat na zoubek ústavnímu soudu a vyčítají-li mu, že zasahuje do politiky, což prý nemá, pak by měli slyšet, že v každé dobré společnosti existují soudci, kteří vždy znovu prověřují smysl zákonů a upozorňují na politický rozměr a dopad právních výnosů. Promýšlení dopadu zákonů do politické sféry je jejich úkolem a v tomto ohledu mají právo mluvit politikům do jejich způsobů – do toho, jak zacházejí s mocí a právem. Bez této soudcovské funkce se slušná politika neobejde, má-li se udržet demokratický princip sebeomezení politické moci pomocí moci zákonodárné, výkonné a soudní.
Bez ústavního soudu se obešel komunistický režim, prostě ho zrušil. Ústavou byla možnost přezkumu spravedlnosti zákonů nadekretována předsednictvu zákonodárného shromáždění, což je samozřejmě nesmysl, který vkládá veškerou moc zákonodárnému sboru a hlas soudu ponechává zcela stranou. Prakticky to znamenalo, že strana, která měla v předsednictví vždy rozhodující hlas, přesně vždy určovala, co spravedlivé je a co nikoli. To byl výsměch právní tradici několika staletí.
Výzva k milosrdnému zacházení s cizinci náleží mezi požadavky, které se nedají právně vynutit, v tom se morální pravidla liší od nálezů ústavního soudu. Pohybujeme se v morální, nikoli legální rovině. Zde skutečně je respektována odluka církve a státu. Nejde o právní výnos, ale o morální pravidlo. Křesťané by s takovými pravidly měli jít na trh idejí, který se v naší pluralitní společnosti otevírá již více než dvacet let. Máme jistě právo politikům vyčítat ledacos, ale aby naše kritika byla věrohodná, měli by křesťané všech konfesí a denominací otevírat diskusi a také prakticky uskutečňovat rovinu morální odpovědnosti. Zavazují nás k tomu naši předchůdci ve víře.