Nad románem Tomáše Zmeškala Milostný dopis klínovým písmem
Už několik let slýchám, že tu chybí román, který by seriózně obrážel uplynulá léta komunismu. A také to tak cítím, zvlášť když shlédnu selankovité filmy pana Hřebejka pojednávající toto období. Chybí prý nějaký opravdový společenský román. Odpovídám, tady je: Milostný dopis klínovým písmem od Tomáše Zmeškala. Vykazuje řadu předností v kontextu současné české prozaické a především románové tvorby. Je to dílo vpravdě vyhovující kriteriím románu, neboť bohatě rozvíjí děj hlavní i děje vedlejší, pojednává delší časové období, nepostrádá zápletku atd. atd. Román vyjevuje dobu našeho opakovaného temna zevnitř. Pronikání politické démonie do intimity rodinných vztahů. Nenajdeme v něm žádné zbytečné politické komentáře, a přesto pocítíme, co komunismus páchal v duších lidí.
A zároveň nejde o holý popis. V pozadí se objevuje mytologie jako ztvárnění onoho zakládajícího světového souboje dobra se zlem. Tak zejména ústřední postava románu Josef Černý spojuje démonické jednání bývalého přítele Hynka Jánského, který se dal do služeb komunistické tajné policie, s chetitským naprosto necitlivým a krutým bohem Ullikummim. Jánský totiž využil situace Josefova uvěznění a dlouhodobě a zvráceným způsobem se stýkal s Josefovou ženou. Snad s výjimkou tohoto zloducha zaznamenáváme autorův soucit s jednotlivými postavami, smysl pro jejich křehkost a náchylnost ke svodu s ohledem na osudové danosti a tragiku života. Autor obratně popisuje psychické ustrojení a psychický vývoj postav, zvláště co se týče jejich setkání s realitou zla. Styl vyprávění se mění podle toho, z čí pozice je děj popisován. Kupříkladu silná kapitola o návratu Josefa z vězení je psána jakoby dětskýma očima z pohledu desetileté dcery Alice. Velmi výrazné jsou kapitoly, v nichž opouštíme hlavní dějinný rámec 40. až 90. let v Čechách a ocitáme se prostřednictvím vizí rodinného přítele Černých cukráře Marka Svobody v geograficky i časově vzdálených dějích, které ovšem mají v souřadnicích románu své přesné místo a nezastupitelnou funkci. Sám autor v rozhovoru říká: „Vznikalo to souběžně s ústředním dějem, jde o další varianty absurdních partnerských vztahů…“
Začteme-li se do románu Milostný dopis klínovým písmem, narazíme pod povrchem událostí, tu skrytě, tu zjevně na jisté „filosofie“ času, prezentované jednotlivými postavami a příběhy, celé dílo je potom třeba nazírat jako pokus o překročení těchto koncepcí v rámci románové všezahrnující syntézy. Čas se mi jeví jako hlavní filosofické téma románu. To, co dělí jednoho člověka od druhého, je čas; jak praví cukrář Marek Svoboda: „Vidíš bratře, dvě a půl hodiny autem, to je velká vzdálenost, a to my lidé jsme od sebe vzdáleni ještě více.“ Vzdálenost mezi lidmi je tvořena časem. A tato vzdálenost je překonatelná zas jen časem, který ale nikdo nemá v moci. Ba co víc, čas vzdálení bývá lidmi samými a jejich počiny umocňován. Míjení a tragika patří k podstatě lidských vztahů. Mezi Josefem a jeho ženou vyvstává vzdálenost díky jeho mnohaletému věznění v 50. letech a tato vzdálenost je pak prodloužena takříkajíc „až za hrob“ skrze selhání Květy a Josefovo neodpuštění. A ona vzdálenost zůstává jako odkaz a břemeno další generaci. Dcera Alice nese tíhu jejich minulosti, je jí utkána, je jejím produktem, je jí zatížena; vše může jen nevědomě tušit a až s cizí pomocí rozluštit a pochopit. Čas vzdálení a nenaplnění se v románu zmnožuje, promítá se i do dalších eónů, do jiných, vedlejších příběhů nebo do zmíněných cukrářových vizí. Vize o botanikovi Albertovi je příběhem maximálního odcizení, zmaření času, neboť se ukáže, že celý jeho život je jen produktem jistého vědeckého experimentu, jehož součástí byla i jeho domnělá žena. Časoprostorovou vzdálenost mezi východní a západní Evropou přemosťuje ve své osobě bratránek Jiří, který ke konci románu přibyl z Velké Britanie; spoluprožívá rozehrané příběhy s hlavními protagonisty románu a o svých zkušenostech v posttotalitním Československu píše nikoli krátké dopisy sestře do Anglie.
Nicméně postava Josefa pracuje v čase a s časem, postupuje oklikou, v dobrovolném oddělení a samotě, metodou opravování domu a staré vitríny a učení se „klínovému písmu“, až dospívá k okamžiku, kdy je schopen odpuštění a odpouští. Zatímco jeho zvrácený přítel–nepřítel také pracoval s časem: jako neúnavný tenista od zadní čáry, trpělivý zlý demiurg číhající na svou kořist a její chybu. Jediný, kdo dokáže alespoň trochu „nahlédat“ čas z odstupu, je cukrář Svoboda; jednak jsou to jeho cukrářské produkty: trojposchoďový dort prezentující starověký model světa: nebe – země – peklo, anebo dokonalý model –zpřítomnění vlastní ženy, která jej opustila, z cukrkandlu, marcipánu apod.; jednak putuje ve svých vizích časem. Když vypráví, vyžaduje po ošetřujícím lékaři (a zároveň Josefově příteli), aby jej nepřerušoval, ano, potřebuje čas, aby byl vyslechnut. Podobně jako textu, románu či klínopisnému textu musí být věnován patřičný čas, aby byl přečten. V jedné z vizí byl cukrář vystaven „bezčasí pouště“ a „každá poušť je jako obrovité přesýpací hodiny, kde se písek přesýpá z duny na dunu, sem a tam, nahoru a dolů.“ Anebo coby obchodník ve staré Persii je vydán napospas prokletí nesmrtelnosti. Nesmrtelnost tu neznamená naplnění času. Ba právě naopak. „Nechť mi Bůh, jehož majestát je bez konce, odpustí mou pýchu a dovolí mi utrpením smýt mé hříchy. Nechť mi Bůh, jenž je věčný, dopřeje dojít konce mého času.“
Poselství psané klínovým písmem nezastihne svou adresátku, manželku Květu, naživu (sám odesilatel je již mrtev); přece jen v rámci románu je chetitský klínový text rozluštěn a čas je takto naplněn. Jakkoli vyznívají osudy hlavních protagonistů tragicky, a vskutku tragické jsou, začínáme tušit, že tragické vnímání času je předpokladem či snad dokonce negativním otiskem věčnosti pojímané jako „plnost časů“.
Tomáš Zmeškal, Milostný dopis klínovým písmem
348 stran, Torst Praha 2008