Text: Jan 8,1–11
Čtení: Jeremiáš 31,31–34
J 8,1–11
Ježíš však odešel na Olivovou horu. Na úsvitě přišel opět do chrámu a všechen lid se k němu shromažďoval. On se posadil a učil je.
Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postavili ji doprostřed a řeknou mu: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat.
Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ A opět se sklonil a psal po zemi.
Když to uslyšeli, zahanbeni ve svém svědomí vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až tam zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. Ježíš se zvedl a řekl jí: „Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“ Ona řekla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš jí řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“
Jsou příběhy, v nichž Ježíš své současníky – a velmi často i nás – provokuje. Dráždí nás podivná logika Božího království. Ale jsou i příběhy, kde se se svým Pánem cítíme být jakoby na jedné lodi. Kde Ježíše dobře chápeme – a kde on – zdá se – stejně tak dobře rozumí nám. Říkáme si: Ano, tak to přesně je, tady vystihl Ježíš cosi podstatného.
Něco podobného asi cítíme, když slyšíme, jak Ježíš velkoryse odpustil hříšnici – a jak to ještě navíc pěkně nandal nadutým a povýšeným farizeům, které jsme si zvykli – i kvůli tomuto podobenství – ztotožňovat s pokrytci. Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem! Tato věta se stala symbolem Ježíšovy lásky, která se staví proti všemu nemilosrdnému souzení a šikanování, proti úzkoprsému moralizování, proti zahleděnosti do vlastní dokonalosti, proti předsudkům, proti mužskému šovinismu – a tak by se dalo pokračovat dál.
Ano, to všechno v našem vyprávění taky najdeme. A proto se v něm dokážeme dobře najít sami. Jen je otázka, na které straně v tom příběhu vlastně stojíme. Kam se zařadíme – k hříšnici odsouzené na smrt, nebo k rozhořčeným znalcům zákona, kteří chtějí dát průchod spravedlnosti? Obě pozice jsou poněkud prekérní. Ale přece jen je nám příjemnější být v roli té hříšnice. Vždyť ta si nakonec navzdory velkému provinění zachrání život a dojde odpuštění u samotného Ježíše. To je jistě příjemnější než nakonec odejít s hanbou pryč.
Role farizeů je nám ale cizí i z jiného důvodu – jde nám proti srsti hrát si na někoho, kdo rozhoduje o osudu druhého člověka – a ještě k tomu v kauze, která rozhodně není tak černobílá, jak se mohla přísným a komisním zákoníkům zdát. Vždyť dobře víme, že na nevěru musejí být vždycky dva – ale o cizoložném muži se tu kupodivu mlčí. On se snad ničeho špatného nedopustil? Tato hra je nějaká podivná. A navíc: kdo ví, jaké okolnosti tu ženu k cizoložství dohnaly. Vždyť lidské vztahy – zvlášť mezi mužem a ženou – jsou často tak zamotané, že odhalit v nich jednoznačného viníka a oběť je téměř nemožné.
Ježíš je nám v této kauze sympatický, protože si nehraje na soudce nad lidskými životy v celé jejich spletitosti. A dokáže přimhouřit oko nad lidskou slabostí. Dokonce může být pro někoho předchůdcem moderního člověka, který z mimomanželských záletů nedělá žádnou vědu. Může být pro mnohé i zastáncem práv žen – proti mužskému sklonu vyvléct se z vlastního podílu viny a svádět vše na ženskou vychytralost a schopnost manipulovat. Ani ty, kdo křesťanství považují za překonaný a svazující pozůstatek středověku, nemusí tento příběh nijak pohoršit – ba dokonce je může i zaujmout. Toto je Ježíš pro současnou společnost, která zpochybňuje a relativizuje vše – tradiční vztahy a hodnoty a nakonec i lidskou vinu.
Jak je to ale ve skutečnosti s Ježíšem v našem příběhu? A jak je to s námi?
Zákoníci a farizeové přivádějí do chrámu, kde Ježíš zrovna učí, ženu přistiženou při cizoložství. O jejich úmyslech se můžeme dohadovat, nicméně slyšíme, že jim v tuto chvíli o ženu a její odsouzení či nápravu zas tak moc nešlo. Souzen a odsouzen tu má být někdo jiný – Ježíš sám. Žena je vlastně jen záminka k tomu, aby Ježíš vyjádřil své stanovisko, přiznal barvu – a tak mohl být chycen za slovo. O té ženě měli zákoníci celkem jasno – dopustila se těžkého hříchu, to je nepochybné. Byla přistižena při činu, není potřeba hledat důkazy. Sama se odsoudila. Podle zákona by ji měl čekat nejvyšší trest.
A Ježíš, známý přítel a dokonce spolustolovník hříšníků, se té hříšnice určitě zastane, čímž zpochybní zákon. Dobře vymyšlená past. Dokonce i kdyby se náhodou Ježíš nad provinilou ženou neslitoval a vydal pokyn ke kamenování – ani tehdy by neunikl obvinění, tentokrát z buřičství: vždyť přece Židé pod římskou nadvládou sami nemají právo někoho popravit. A proto zákoníci a farizeové naléhají: Co říkáš ty, Ježíši? Co s ní máme udělat?
Ježíš si s odpovědí dává na čas. Naléhání jako by nevnímal. Ví, že je to léčka. Nechce do ní hned skočit. Ale možná mu tato otázka ani nestojí za odpověď. Vždyť ti, co ji pokládají, už tím dávají najevo, že jsou Ježíši a jeho osvobodivé zvěsti zcela vzdáleni. Proto místo odpovědi mistr píše cosi po kamenné dlažbě chrámu. Nevíme co. Ale z toho, co se poté stane, jasně vysvítá, že právě teď se píše nová stránka v dějinách Božího lidu. Otevírá se nová kapitola v příběhu mezi Bohem a člověkem. To, co Ježíš nyní sděluje – svými slovy i činy – si i my máme vytesat hluboko do srdcí – tak jako zapsal kdysi Mojžíš Hospodinův zákon na desky smlouvy.
Ježíš po delším otálení otázku obrací zpět proti farizeům – a obrací ji i proti nám: kdo z vás je bez hříchu? Kdo z nás může něco takového o sobě tvrdit? Ježíš vyhmátl podstatu toho, co se dnes nazývá – trochu nespravedlivě – farizejství. Chcete žít zbožně podle zákona? A chcete, aby ho naplňovali i všichni ostatní? V pořádku. Tomuto zákonu jste ale stejně vzdáleni jako tato hříšnice. Ten hřích, který vidíte u svých bratrů a sester, hledejte nejprve sami u sebe, volá Ježíš. Sami nejprve vydejte počet ze svého života, než budete odsuzovat druhé. Vždyť tím hříchem může být – a často je – i pocit vlastní nadřazenosti a samospravedlnosti, který umíme příliš dobře dávat najevo právě tehdy, když se setkáme s pokleskem někoho druhého.
Ujasněte si nejprve, jak jste na tom každý z vás před Bohem – říká Ježíš i nám. Vždyť velmi často jsme to my, kdo stejně jako farizeové žádá trest. V rozhořčení nad naprostou zkažeností světa, který si ničeho neváží, ničemu nevěří a všemu se vysmívá. Jsme to také my, křesťané v pohrdlivém odstupu od lidí, kteří třeba místo Hospodina uctívají majetek, moc a slávu nebo povrchní zábavu či únik z reality.
Ježíš nechce zákon zrušit – a už vůbec ne smazat rozdíl mezi dobrem a zlem. Jen nás varuje: dříve, než zákonem ospravedlníme kámen namířený proti našemu bližnímu, který se provinil, musíme se pod tento zákon sami postavit. Ježíš není poslem bezbřehé lhostejnosti vůči lidské špatnosti. Není apoštolem relativizace všech pravidel a zákonů. Naopak nás všechny vyzývá: i ty sám se zařaď mezi obžalované, ne na stranu soudců. Nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. Toto přikázání nám bere z úst každý příliš rychlý odsudek druhého. Bere nám z rukou každý kámen hozený ve jménu věrnosti Boží vůli. A vede k bolestivému zpytování sebe sama.
Na konci příběhu sedí na lavici obžalovaných vedle cizoložné ženy i sami farizeové a zákoníci. Jeden vedle druhého musejí uznat svou hříšnost a potupně odcházejí. A tak zůstává Ježíš s tou ženou sám. Marně bychom ale teď čekali, že konečně začne soudní proces – proces, kde jediným soudcem je ten, kdo je sám bez viny. Ježíš říká: Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!
Stalo se něco nečekaného: jediný pravomocný soudce se vzdává své výsady vynést rozhodující rozsudek. Zříká se soudu – stejně jako ti, kdo se nakonec s vědomím viny odplížili. I on se zařazuje do zástupu hříšníků, sedí tu spolu s nimi – spolu s námi se všemi. Je tu s námi v našem selhání a v našich propastech. Bůh sám v Ježíši Kristu jde okusit úděl hříšníků. Sestupuje k nám – a místo aby nás usvědčoval z viny, sám se stává obžalovaným a odsouzeným.
Kde jsme tedy – tváří v tvář tomuto Bohu – v onom příběhu? A kde je Ježíš? Jsme asi na obou stranách zároveň. Někdy – spolu s cizoložnicí – ztrápení vlastním selháním nad sebou skoro lámeme hůl. A někdy zase – spolu s farizeji – pyšní, že nejsme jako ostatní hříšníci, jako bezbožná společnost kolem nás, která se odcizila Bohu a křesťanským hodnotám. Ale na obou stranách je s námi i Ježíš. Když se nedokážeme vyhrabat z vlastních průšvihů – i když se pro nás Boží zákon stává nástrojem, kterým rozdělujeme svět na „my“ a oni“. V Ježíši Kristu je Bůh stále s námi – ve všech našich životních bojích, v naší povýšenosti a v našem ponížení, výhrách i prohrách. Zde i tam jsme odkázaní na Boží milosrdenství a odpuštění. Bůh totiž neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Tam, kde je nám odpuštěno, můžeme přijmout Ježíšova slova: Jdi – a už nehřeš. Amen.