Díky za reakce na rozhovor s Mílou Vašinou, které poslali mladší kolegové Marek Zikmund (Dejme našemu zpytování spirituální rozměr, Pt 4/08) a Ondřej Macek (viz předchozí článek).
Ukazují, že se o 70. a 80. léta v církvi (a její vztah ke společnosti) začíná zajímat generace, které už na onu dobu chybějí osobní vzpomínky. I Tureckého dotazy z kritizovaného interview – pro pamětníka či historika provokativně naivní, neinformované – svědčí o tom, že se svět zkušeností současných mladých tazatelů diametrálně liší např. od generace, která v té době studovala a začínala pracovat ve sborech. Nedokážou si už sami „přeložit“ jazyk někdejších proklamací ani obhajob. Z opačné strany to dokládá i reakce studentky neteoložky: „Velmi mě zaujal Protestant (3/08) s osmi tezemi a rozhovorem o nich… Jsem už z té generace, která by je bez komentáře nebrala jako takovou servilnost…“
Nastupující generace se má svých rodičů a učitelů ptát, a vůbec nevadí, znějí-li ty otázky udiveně nebo nepoučeně. Oni ti starší si totiž při výchově i výuce umějí dát pozor, aby zbytečně nevzbuzovali otázky po tématech jim nepříjemných. Pokud ovšem jako teolog a historik kritizuji tázání a odpovědi druhých, měl bych se vyvarovat toho, abych přebíral deformovaný způsob vyjadřování a pojmenovávání.
Postoj jako politikum
Začíná to už na konci prvního odstavce Mackova textu. Napsat „byli vyloučeni (z KEBF) kvůli svým politickým postojům a činům“ znamená označit vyloučené slovníkem těch, kdo se od nich distancovali. K povaze totalitního režimu patří, že jakýkoli postoj – nekonformní i konformní! – nabývá politického rozměru. Politikem se stávala kritika nedostatku hygienických potřeb i přímluvná modlitba za vězněného bratra. Politikem se ovšem zrovna tak stávala obhajoba režimního dusna – ať už šlo o kádrováka, který za údajnou „neuvědomělost“ umravňoval členky brigády socialistické práce, nespokojené s výše zmíněným nedostatkem – nebo o teologickou fakultu, jež vyprodukovala elaborát odsuzující členy církve, že využili svých ústavních práv a poukázali na perzekuci církve. Samotné označení „politický“ (čin či aktivita) užívali v církvi právě ti, kdo měli faktický informační monopol. Nálepka vyjádřila pocit nepatřičnosti (veřejně projevit svůj názor je divné), označila škůdce církve (narušuje „dobré vztahy se státní správou“) a úřadům dotyčného či dotyčnou předhodila jako protisocialistického živla (distancujeme se od něj).
Informační monopol
Postoj ke křivdám a vinám má v očích obou kritiků individuálně-terapeutický rozměr. O. Macek mluví o hnisajících ranách a příbězích jednotlivců, jako řešení vidí Zikmund zpověď, Macek individuální rozhovor, zachycení osobních vzpomínek. Oba však pomíjejí skutečnost, že desolidarizace v církvi měla především institučně mocenský rozměr. Vyhlašovatelé fakultních tezí (nadpis „teze“ jim mimochodem dali autoři sami – viz http://web.etf.cuni.cz/ETF-151.html) je spolu s dalšími texty rozesílali do sborů (prostřednictvím oficiálních Aktualit) i ekumeně, aniž by zprostředkovali informaci o postojích těch, které kritizují. Jejich tón imituje dokumenty starocírkevních koncilů – preambuli uzavírá tvrzení, že „církev by měla zaujmout jednoznačný postoj“, třikrát tu začíná věta “vyznáváme“ či „věříme“ (ozve se i „Bůh chce“), sedmkrát “odmítáme“. Jejich vyhlášení zapadalo do celospolečenské štvanice na ty, kdo se přihlásili k obraně lidských práv. Těžko hledat náznak, že šlo o příspěvek do diskuse, kde si sedám s protivníkem ke stolu za vzájemného respektu, neřkuli rovných podmínek. A i když po nástupu nových členů SR na podzim r. 1977 rozhovory mezi církevním vedením a umlčenými teology probíhaly, případné výstupy byly církevní veřejnosti zpřístupněny zas jen z pohledu církevního vedení.
Spoluzodpovědnost za pokání
O. Macek se odvolává na činnost rehabilitační komise a symposium konané na ETF na počátku 90. let. O výstupech z tohoto symposia však byla církev a veřejnost informována s nesrovnatelně menší intenzitou, než s jakou probíhala masáž v normalizačních letech. Ročenka ETF navíc není k nalezení ani na fakultním webu, kde naopak najdeme obnovenou edici sborníků Studia a texty (včetně číslování), jejíž první číslo z r. 1977 právě osm tezí a spřízněné články obsahuje (viz odkaz výše).
Konkrétním výrazem pokání se už přitom mohlo (a stále může) stát právě dohledání a zpracování textů, kterými v samizdatu reagovali napadaní autoři, a jejich zpřístupnění – pro začátek třebas na stránkách fakulty. Texty jako Děti kajícníků, Dopis Miloše Rejchrta učitelům KEBF, Dificile est… B. Komárkové nebo reakce nizozemského profesora J. Hasselaara (viz např. Protestant 8 a 9/1997) i další související samizdatová produkce je i po 30 letech osvěžující čtení – pro současnost rozhodně podnětnější, než tehdejší oficiální elaboráty. A každopádně staví někdejší difamované „teologické lehkooděnce“ do poněkud jiného světla. Jen tak přestanou mít ony osobní příběhy svědků Kristových, vymazávaných oficiálními představiteli církve a její teologie z paměti, odér neskladných jedinců, jejichž zásluhy se sice dnes hodí vystavit, ale jejichž zápasy nás ostatní k žádné seberevizi nevyzývají.
Jak dopadá teologie v církvi
O. Macek odmítá učitelskou autoritu fakulty v církvi jako nereformační. Připomíná, že jde o pravomoc episkopátu. Už tehdejší kritikové tezí i kroků církevního vedení ovšem upozornili, že v ČCE dochází k nereformačnímu zbytnění učitelských a řídících pravomocí, tedy faktické episkopalizaci. Není i tady důvod vyznat, že docházelo k „zneužití pravomocí veřejných církevních činitelů“?
Dlouhodobý dopad tehdejšího teologického zdůvodňování konformity s persekuční socialistickou politikou vidím ovšem jinde. Pokud něco zhoubně zbytnělo, tedy malformovalo, pak přesvědčení laiků, že teologickými argumenty lze podle momentální potřeby vyztužit cokoli. Tady vidím jeden z důvodů, proč má v současné době teologická argumentace tak malou odezvu – i v samotné církvi. Bohoslovecké učiliště, které na konkrétních příkladech nepojmenuje svou nevěrohodnost a zneužívání teologie, bude vždycky hůře čelit podezření, že nehledá pravdu, ale je ochotno účelovými výklady podpořit různé zájmové skupiny či jednostranně výhodné postoje. Ozvalo se to např. i jako reakce na jinak pečlivě připravený dokument synodu o homosexualitě z r. 2006, který připravovali fakultní učitelé právě z mladší a nejmladší generace.
Nemusíme se ospravedlňovat
O. Macek připomíná příspěvek prof. J. Smolíka pronesený na fakultním symposiu v první půli 90. let. Pozdější vzpomínkový seriál prof. Smolíka v ET-KJ, určený církevní veřejnosti, však vyzněl jako sebeobhajoba člověka, který přiznává, že jednal pod tlakem a ve strachu, nicméně manipuluje s faktickým řazením událostí a sem tam upustí jed v podobě výroku, kolik to vlastně těm disidentům neslo. Spoluodpovědnost tu ovšem nese redakce ET, která evokaci normalizace završila tím, že odmítla v průběhu nekončícího seriálu tisknout reakce na jednotlivé díly. To je rozhovor?
Nechci se však soustředit jen na jednoho člena profesorského sboru a odmítám, aby ze sebe dělal obětního beránka (nebo se tak musel cítit). Viny za všechny si může naložit jen beránek bez vady. Díky němu nemusíme sebe ani druhé ospravedlňovat – ani před dějinami, před druhými či před sebou. Žít tuto milost znamená pak i ochotu k otevřenému rozhovoru, v němž naslouchám těm, kdo se ptají, i těm, kdo se pokoušejí nazvat věci pravým jménem.