Bernard Cuau, Slova a smrt
Jeden svět – festival dokumentárních filmů o lidských právech uvedl snímek „Slova a smrt“ francouzského režiséra Bernarda Cuaua, který před dokončením filmu zemřel. Dílo dokončil jeho spolupracovník a blízký přítel Claudie Lanzmann, tvůrce filmu Šoa.
Přivítací slovo moderátorů večera se muselo trochu natáhnout, než s dvacetiminutovým zpožděním přichvátal i Claudie Lanzmann. Upozornil nás, že průvodní slova o tmě a smrti, která uslyšíme během nově natočených záběrů valící se vody temné Vltavy a bezútěšných vězeňských kotců ruzyňské věznice, vypráví zesnulý režisér Cuau. Autorova slova i nové záběry napomáhají pochopit dobové snímky české dokumentaristiky padesátých let, včetně hysterie, pokrytectví, cynismu a dalších ponurých rysů české společnosti. Ta ostentativně pláče nad smrtí Stalina a pak i Gottwalda. Dobové záběry nabízejí shromáždění na velkých pražských náměstích. Davy volají, že nikdy nezapomenou. Film právem nese podtitul Praha ve Stalinově éře. Atmosféra temné doby je připomenuta záběry šedé tekoucí masy Vltavy u pražských splavů a následně i panoramatem Prahy. Praha je jistě krásná, ale má svá temná období hrůzy, strachu, přetvářky a manipulace. Vláda strany, která si s jinými diktaturami nemá co vyčítat.
Monumentální město, které má také svá místa soudních přelíčení, ponurých vězeňských cel i posledních cest až na místo popravčí. Dlouhou sekvenci putování pankráckým podzemím provází Cuau čtením posledního dopisu Milady Horákové a také posledními vzkazy Rudolfa Slánského, který se loučil o několik měsíců později. Dva různé odkazy se setkávají v bezprostřední blízkosti a vyjevují se jejich rozdíly. I to náleží k mistrovství Cuauova dokumentu. Rozdíly jsou znatelné též v uvedených soudních přelíčeních Záviše Kalandry a Milady Horákové a potom v záběrech z pozdějšího přelíčení s Rudolfem Slánským, kterým předchází krátká sekvence z nedávného slavnostního shromáždění komunistické strany, kde Slánský bilancuje úspěchy své strany.
Přednost dokumentu spočívá jistě v tom, že do velké míry zachytí atmosféru určité chvíle a také tón a odhodlání hlasu. U přelíčení s Miladou Horákovou je zřejmé, že přiznává pouze svou politickou porážku, a své dceři to také tak vyřizuje. Nedoporučuje jí jít stejnou cestou, ledaže by chtěla zemřít jako ona sama. Milada Horáková své dceři nedoporučuje úplný ústup a rezignaci. V tom se naopak dosti fatálně mýlí někteří dnešní interpreti jejích slov. Horáková nevybízí ke sklonění hlavy. Nežádá hrdinství za každou cenu, ale ono hrdinství nabízí jako výhled úzkou štěrbinou, jako nejzazší možnost. Moralisticky nepředepisuje dceři, co má dělat, a že tedy má trpět. Nic nepředepisuje, natož aby jí doporučovala rezignaci. Horáková i ve chvíli krajního rozhodování vzkazuje závažnou zvěst a neznásilňuje přitom druhého, a také nepřitakává vítězům. Obstála před tehdejším tribunálem, a měla by obstát i před dnešním tribunálem komentátorů. Zachovala dceři možnost rozhodnutí s veškerou tíží a odpovědností, i s nadějí a rozpoznáním, že ona prohrála jen v boji politickém, nikoli v mravním.
Film končí záběry na černé vládní auto, – tehdy luxusní tatrovku, která odvezla popel jedenácti popravených obětí, včetně popelu Rudolfa Slánského. Nesměli být řádně pohřbeni. Jejich popel byl použit na posyp silnice. Vypravěč dopoví cynický vtip řidiče tatrovky o údělu popravených, a pak už jdou jen titulky. Zcela protikladná pozice vítězů dějin je vyjádřena cynickým vtipem, že tolik lidí ještě v jednom autě nevezl. Tento vtip se také tradoval a někoho k něčemu povzbuzoval. Také legitimizoval určitý přístup ke světu a k lidem, a ne že ne. Vtipkující řidič jistě nepředstavuje většinu národa, ale nelze říci, že takoví lidé a celé struktury tady nebyly. Byly. Cizinci nám občas mohou připomenout, že naše vidění světa je dosti černobílé, a že bychom svou vlastní minulost měli vidět bez příkras. To se jistě Cuaovi i Lanzmannovi povedlo.