Huckleberry Finn si byl jistý, že zná několik ověřených prostředků k odstranění bradavic. Magické léčitelské postupy měl od zaručených autorit místního městyse, od starších kamarádů a známých, dalších podivných existencí, jako byl on sám a jeho otec. Stačí pár slov, mrtvá kočka, správně přiložená půlka fazole, popř. kurážná voda ve shnilém pařezu a samozřejmě správné zaklínadlo, vyslovené o půlnoci s tváří odvrácenou od pařezu a zpečetěné mlčením po dobu chůze domů. Připomíná, že ti, kteří jsou samá bradavice, jsou prostě důkazem, že nedodrželi stanovený postup, gesto nebo posvátný čas. Kdo vše dodrží, má vyhráno. Bradavice zaručeně zmizí. Je jen zapotřebí proces nastartovat správnými slovy: „Indián, Indián, večeře, jitrnice, kurážná vodo spolkni ty bradavice“.
V dětství, před čtyřiceti či padesáti lety jsme se Huckleberrymu smáli, ale básničku jsme si zapamatovali. Udivovalo nás, jakým pověrám lidé ještě v polovině 19. století podléhali. Básnička uvízla v paměti, ale teprve novým nahlédnutím do knihy Dobrodružství Toma Sawyera jsem zjistil, co jsem zapomněl a co jsem tehdy příliš nevnímal, že po odříkání formule musí člověk udělat jedenáct kroků se zavřenýma očima, třikrát se otočit a odejít domů a s nikým nemluvit. Ani já, ani druzí jsme tehdy nečetli popisy rituálů a zaklínací formule očima hledačů posvátna a tajemství rituálů, hledačů posvátného grálu. Netrápily nás teorie o sekularizaci, nebo dokonce o tom, že 19. století by mohlo být zlatým věkem náboženského života (Dillon, Nešpor). Možná někdo přitaká, pokud za směrodatný uzná popis vesnické zbožnosti Boženy Němcové v Babičce.
Čteme-li si znovu zaříkávačky Huckleberry Finna optikou poučených religionistů a sociologů, možná nás napadne, zda se Mark Twain (1835–1910), vzpomínající na své dětství, nestal obětí doznívajícího osvícenského ducha, který prý vysušil člověka a naučil moderního konzumenta výsměchu všemu svatému a posvátnému. Mark Twain (Samuel Langhorne Clemens) napsal knihu na počátku 20. století (1903) a jeho pohled na religiozitu i instituční církve jistě není výjimečný. Tehdy i jiní zdůrazňovali etické a racionální rysy náboženství, odmítali pověry a magii, zároveň odmítali náboženský formalismus a vážili si reverence k Hospodinu (např. T. G. Masaryk), tož v tomto ohledu T. G. M. pozitivista nebyl.
Je ovšem také zřejmé, že Mark Twain by se nedal zlákat dnešními religionisty a sociology, aby zkoumal religiozitu současného člověka a dokazoval, že religiozita je přece jen stále živá, navzdory všem předpovědím. Twain patří k těm mnohým, kteří religiozitu (deprivatizované náboženství a magii) považovali za zbytečnou a vysmáli se jí. Twain takovou religiozitu odkázal mezi hodnoty hodné pozornosti pubertálních a prepubertálních dětí. Neoznačuje religiozitu za opium, to by mu bylo málo. Odmítá pokleslé náboženské jevy (magii) jako nefunkční, jako cosi, co nemá nic společného s tím typem transcendence, která s člověkem vede dialog.
Nechci se přít o duchovní rozměry světoznámého autora, pouze upozorňuji na jeho hodnocení magických praktik. Je zřejmé, že magie přebírá z náboženství určité termíny, motivy a metafory a používá je instrumentálním způsobem. A některým lidem se jeví jako nástroj na vyřešení praktických problémů, včetně léčení nemocí, či dokonce mezilidských vztahů.
Stejně kritický je ovšem Mark Twain vůči církevním společenstvím, která dnešní sociologové také zkoumají. Vidí jejich statistický úbytek, ale též nové trendy, nové koketování církevních společenství s religiozitou, do níž náleží právě magie, vnímání a vstřebávání energie, prožívání soukromých zážitků. Mark Twain zcela oprávněně ukázal na nefunkčnost a směšnost tzv. náboženské výchovy v nedělních školách prvé poloviny 19. století, kde stačilo mechanicky odříkat z bible pár veršíčků a byli jste odměněni přísnou paní učitelkou či ještě přísnějším panem učitelem. Biblická zvěst se stala formální záležitostí, s níž se dá výhodně manipulovat i obchodovat. Náboženské instituce, včetně nedělní školy, se staly opakem náboženské inspirace pro duchovní a etický život dítěte i dospělých. Twain nehoruje pro náboženskou výchovu, jak ji znal a viděl kolem sebe, spíše kritizuje náboženskost (religiozitu) i církve a objevuje sekulární rozměr života, který v této společnosti již žil.
Je zřejmě zbytečné diagnostikovat, zda prožíváme sekularizaci nebo nástup nových religiozit. Religiozita zde v nějaké formě byla vždy. Za socialismu se přísahalo na holý pupek, nosily se na zápěstí kovové náramky proti bolesti hlavy, jedla se zaručená jídla pro psychickou vyváženost, na kanál se nikdy nemělo vstoupit, nešťastná třináctka byla pro někoho děsivá záležitost, obzvlášť připadla-li na pátek – což sociologové dnes většinou neregistrují a z tehdejších statistik o úbytku členů církví to nevyčtou. Předsudečnost byla rozšířená, tak jako dnes. Stále je tomu tak, že jedni podléhají přesvědčení, že lze využít zaříkávání, popř. i magie k léčení bradavic a kosmetických vad různého druhu a že své zdraví ochráníme energií stromů, kamenů či hvězd. Magie ovšem po metodologické stránce je a byla vždycky stínem náboženství, může žít pouze v blahodárném stínu vedle náboženských institucí nebo i uvnitř, jako deprivatizovaná struktura. Od institucí si vypůjčuje slovník i rámec představ o posvátnu a božských silách.
Druhý typ předsudků se vyskytuje právě mezi těmi, kteří spoléhají na racionalitu a kalkul, ale neprohlédnou triky reklamy, popř. jiných sofistikovaných strategií a nechají se najmout nějakým chytřejším Tomem Sawyerem do práce, kterou by jinak sami od sebe jistě nedělali, a už vůbec ne s takovým potěšením a finanční ztrátou.
Není ani tak zarážející, že v léčení nemocí se někde nepostoupilo někam dál za ony dvě rozpůlené fazole, kurážnou vodu nebo chcíplou kočku o půlnoci vrženou do hrobu. Daleko podivnější je, že mezilidské vztahy opět mají být léčeny magií. Opět se magickou formulí radí, jak se vypořádat se svým soupeřem v rodině nebo mimo rodinu. Je skutečně komické, že pražský literárně kulturní časopis A2 doporučuje magické postupy k vnímání transcendence a léčení mezilidských vztahů. Zřejmě čteme málo Marka Twaina, když ani redakce ani referující nechápou řešení mezilidských vztahů pomocí magie jako naivně pubertální, ale naopak jako konstruktivní využití posvátna pomocí předmětů, jako je kuchyňská chňapka na uchopení horkého nádobí a hrnců:
Chňapko, ty chňapko do kuchyně,
ať je ta druhá má otrokyně!“
Tak zoufale zaříkávala a prosila bengálská žena. Nevěděla si již rady. Byla sociálně i sexuálně opomíjená. Nebylo lehké být druhou či třetí ženou jednoho muže a být odstrkovaná. Právně se žena nemohla domoci ničeho. Byla v moci muže – pána podle zákona a zvyklostí. Polygamní rodina prostě nezaručuje velký prostor pro důstojnost kterékoli ženy v rodině. Je těžké být jednou z mnoha. Dovedeme si velmi dobře představit touhu a frustraci opomíjené ženy. Přece ani žádná evropská žena se nechce dělit o přízeň partnera s druhou ženou. Chce mít svého milence či manžela jen pro sebe. To není sobeckost, to je normální respekt vůči sobě samému, vůči sobě samé, milovaní druhého jako sebe samého, jak říká křesťanské dvojpřikázání lásky, které toto pojetí legitimizuje božím přáním – milováním Hospodina.
„Sběračko, sběračko, zatraceně,
sněz hlavu té mojí spoluženě.“
Magií se lidské problémy vyřešit nedají. Nanejvýš lze magií a intrikou nějak nalomit sílu sokyně, ale magií žena ani muž nedokáže vzbudit lásku a důvěru toho druhého. Starověké egyptské i středověké magické texty svědčí o marných pokusech tohoto typu. Tak jako se k důvěře nedá přinutit násilím, tak to nejde ani pomocí magie. Násilím mohu druhého člověka přinutit, aby se přetvařoval, a pak to stejně zkrachuje. Důvěra a partnerství vyrůstají pouze pomocí vzájemného a trvalého porozumění, čehož se v polygamním manželství dosáhnout nedá, v monogamním jsou větší šance. Konečně, disfunkčnost polygamních rodin je popsána již v bibli bezpočtukrát – počínaje Abrahamem, Jákobem či Davidem.
Sociologové mohou a mají zkoumat religiozitu i struktury institucí – na to mají právo. Pouze je nutné upozornit věřící i nevěřící na to, že deprivatizovaná religiozita magického charakteru je kontraproduktivní pro vytváření náboženských institucí a společné paměti církví, protože magie a religiozita vedou k atomizaci společenství a nevedou k milování druhého. To jistě není vinou sociologů, to je pouze připomínka, že tomu tak bylo vždy a je tomu tak i dnes, jak ukazují právě sociologické výzkumy. Jde tedy o upozornění pro filosofy a teology, ale i právníky, pedagogy, politiky a další – máme vidět náboženskou sféru diferencovaně a rozpoznávat, jaké náboženské jevy a společenství (instituce) vedou k demokratizaci společnosti, k názorové toleranci, k vytváření atmosféry pomoci v mezilidských vztazích a který druh religiozity je naivní a vede do slepé uličky frustrací, a to děti i dospělé. Religiozita prostě není automaticky člověku pomocí, tak jako ostatně všechny další projevy lidské kultury.