Když jsem zpracovávala zářijový rozhovor s Olgou Hrubou, litovala jsem, že při autorizaci vyškrtla řadu postřehů a historek o československých církevních představitelích, sloužících komunistickému režimu. Namítla mi, že raději své vzpomínky ještě utřídí, podepře dokumenty, a napíše něco pořádného. Jsem jí vděčná, že redakčnímu kruhu Protestanta vyhověla a poslala první článek. mž
V roce 1991 se mi náhodou dostal do rukou dokument ledabyle psaný na stroji, bez titulu a bez udání autora. Šlo o část výpovědi nejmenovaného sovětského defektora neboli agenta, který odešel do exilu (v červnu 1990). Zřejmě zastával funkci v úřadě, který dozíral na Křesťanskou mírovou konferenci (KMK). Znala jsem její program, cíle i některé její vedoucí, a proto jsem si vypsala poznámky z jeho svědectví.
Co byla KMK
KMK sloužila sovětské propagandě pod záminkou mezinárodního mírového úsilí křesťanských církví. Měla odbočky na obou stranách železné opony, v Africe a Asii a byla zaměřena hlavně na střední stav, teology a pedagogy. V USA měla nevelkou organizaci s ústředím v New Yorku. Jejími členy byli většinou starší lidé, převážně ženy, upřímně věřící, ze přátelské vztahy vůči SSSR budou zárukou trvalého míru, dále to byli narcističtí teologové, kteří se považovali za proroky, a profesoři, kteří se cítili nedostatečně oceňováni doma a kterým lichotila pozornost v státech za železnou oponou. Některé z nich ovlivnil hlavně předseda KMK, bývalý profesor princetonské university dr. J. L. Hromádka. Jeho vztah vůči Východu je ujistil, že KMK má historické oprávnění.
Jednomyslnost KMK porušila v srpnu 1968 invaze Varšavské smlouvy. Protest prof. Hromádky proti porušení československé suverenity otřásl vírou v SSSR jako v baštu svobody, rovnosti a bratrství. Mnozí členové považovali Alexandra Dubčeka za příklad demokratického komunisty, jeho pád je proto donutil hlouběji uvažovat o sovětské hegemonii. Prof. Hromádka musel z předsednictví KMK odejít a s ním i další její představitelé – Ondra, Casalis a Heinz Kloppenburg. Pragmatisté v americké KMK se odštěpili a založili si poněkud liberálnější organizaci zvanou CAREE (Sjednocení křesťanů pro styky s východní Evropou), ale ta nadále úzce spolupracovala s KMK a sdílela její záměry.
Měli jsme přítele, který nás informoval.
Můj muž, Blahoslav Hrubý, který zemřel v říjnu 1990, a já jsme znali program KMK a CAREE a s některými jejich členy jsme se občas setkávali na schůzích a konferencích. Proto se mi svědectví defektora zdálo na první pohled věrohodné, ale chtěla jsem si je ověřit. Náš přítel, kterému jsme říkali Krtek, měl přehled o ekumenických organizacích a „mírových“ hnutích a informace o jejich činnosti. Blaho se s ním spřátelil, protože oba často stáli na stejné straně barikády. Krtek se vyznal v politické situaci i historii, byl prozíravý, znal a podporoval naši práci a vyměňoval si s námi informace. Občas zařídil, abychom se mohli zúčastnit některých schůzi KMK – k nelibosti mnoha jejich členů.
Krtek znal osobně většinu jednotlivců jmenovaných ve výpovědi, mohl tedy potvrdit uvedená data o přesunech a změnách vedení. Nejdůležitější informací pro nás bylo potvrzení naší hypotézy, že KMK vznikla a jednala podle plánů KGB, jehož oddělení D4 (církevní záležitosti) s propojením na D5 (ideologie a disidence) ji kontrolovalo a využívalo pro své účely.
Mezi agenty KGB v KMK panovaly složité vztahy
Dokument jmenoval jako agenty D4 pravoslavné metropolity Nikodyma Rotova z Leningradu a Filareta Denisenka z Kijeva, dále dr. Alexeje Bujevského a biskupa Sergeje Fomina, který tehdy působil v Praze. V D4 zodpovídal jeden funkcionář za KMK a diktoval její politickou linii.
Finanční zajištění pro KMK poskytovala ruská pravoslavná církev a církve v Československu a Maďarsku. Nás překvapilo, že se defektor nezmínil o východním Německu, ačkoli bylo v KMK zastoupeno a uplatňovalo tam svou politiku.
Po srpnu 1968 a po odchodu prof. Hromádky KGB zřejmě přestalo důvěřovat československým zástupcům a fedrovalo Maďary. Biskup Tibor Görög, agent maďarské tajné policie, se stal vedoucím sekce. Od roku 1985 působil ve Světové radě církví v Ženevě. Vlivným představitelem v záležitostech zahraničních styků byl plukovník KGB Albert Nikanorovič Surmin alias Alexej Nikolajevič Stojan, zástupce evangelické jednoty baptistů. Stojan udělal bleskovou barieru – po krátkém kurzu teologie byl ordinován a v roce 1962 pověřen zastupováním sovětských baptistů (a dozorem nad svými spolubratry) při první výměně návštěv církevních představitelů mezi USA a SSSR. Při té příležitosti jsme se s ním setkali. Počínal si mnohem svobodněji než ostatní členové sovětské delegace. Mluvil dost dobře anglicky, takže nepotřeboval překladatele, i vzezřením a způsoby se lišil od ostatních. Jeho baptističtí kolegové mu nedůvěřovali, báli se ho a soukromě nám řekli, ze jeho teologickým znalostem a náboženskému přesvědčení nepřikládají žádnou váhu.
V roce 1971 se předsedou KMK stal leningradský metropolita Nikodim, náš známý od roku 1962. Dostával naši publikaci RCDA a neměl proti ní žádné výhrady, naopak mezi čtyřma očima Blahovi za ni děkoval. Říkal, ze ji užívá jako argumentu při jednáních s „vyššími mocnostmi“ a že se mu tak podařilo získat některé ústupky, hlavně když hrozilo uzavření leningradské duchovní akademie. Nikodim totiž tvrdil, že o plánované likvidaci vysokého církevního učiliště už RCDA psalo, že o tom v USA „všichni vědí“ (což byla odvážná nadsázka) a že se ho na to v Americe budou ptát. Akademii nezavřeli, dokonce ji rozšířili. Nikodimovi záleželo na tom, aby se v zahraničí vědělo, že hájí zájmy církve. Nepochybovali jsme o tom, ze spolupracuje s KGB, a nepřekvapilo nás, že to defektor potvrdil, ale měli jsme dojem, že jeho případ byl mnohem složitější. Své tajemství si odnesl do hrobu – zemřel náhle ve Vatikánu při návštěvě u nově zvoleného papeže Jana Pavla I.
Budapešťský biskup Karoly Tóth, který byl generálním sekretářem KMK, se po Nikodimově smrti stal předsedou KMK. Generálním sekretářem se stal Lubomír Miřejovský (defektor mu říkal Mirek, ale ve výpovědi je omylem uvedeno „Mirg“). O vzájemných vztazích mezi Tóthem a Miřejovským se nedá říci, ze byly bratrské nebo přátelské. Tóth se k Miřejovskému choval jako gróf k posluhovi, peskoval ho před ostatními a všemožně podrýval jeho autoritu. Z výpovědi jsme se dozvěděli, ze KGB jejich nevraživost podněcovalo a využívalo ji jako záruky, že Tóth a Miřejovský, oba příslušníci národů podezřelých z nedostatečně oddanosti vůči SSSR, se spolu nedohodnou a neohrozí sovětské záměry.
Blaho a já jsme byli svědky jejich nesnášenlivosti na shromáždění Světové rady církví. Tóth tak ponižoval Miřejovského před lidmi, ze Miřejovskému skoro povolily nervy. Přišel tehdy za námi, protože se potřeboval někomu svěřit s tím, co se dověděl o plánech Tóthovy kliky: že se ho chtějí zbavit a že chystají intriky i proti Krtkovi. Zeptala jsem se ho, jestli chce, abychom Krtka, našeho společného známého, varovali. Se svolením Miřejovského jsem mu po návratu do New Yorku vzkaz vyřídila a on pak mohl chystaný puč s předstihem odvrátit. Poměry v KMK se tím zdánlivě urovnaly, ovšem Krtek, který dost často jezdil za železnou oponu, začal být zvlášť opatrný. V té době totiž zemřelo několik známých za nevysvětlitelných okolností a Krtek si nedělal iluze: i jeho by mohla potkat náhlá smrt, kdyby se stal pro KGB podezřelým nebo nepohodlným. Důvěřoval nám, ze v případě bezprostředního ohrožení bychom pro něj intervenovali u našich vlivných přátel ve Washingtonu.
Výpověď uváděla jména dalších vysokých důstojníků KGB, kteří figurovali v KMK. Byl to předně šéf D4 Nikolaj Nikolajevič Romanov a pak jeho nástupce Valentin Ivanovič Timoševský, který se zasazoval o to, aby se předešlo jakékoli kritice sovětské politiky. V tom s ním spolupracoval Alexej Bujevskij, předseda vydavatelské komise. Tóth zas měl soustřeďovat pozornost na „třetí svět“, Afriku, Asii a Jižní Ameriku, a šířit propagandu proti západním demokraciím. V té době získala KMK v těchto oblastech členy, mnohé z nich lákaly možnosti cestování za její finanční podpory.
V říjnu 1980 se šéf D4 Romanov a pověřenec pro KMK (plukovnik Demidov?) účastnili ve východoněmeckém Eisenachu dvoudenního jednání se Stasi o společném programu, především o výměně informací mezi KGB a GDR, a o etnických Němcích ze SSSR, baptistech, kteří tehdy začali emigrovat do Německa.
V roce 1981 v Kijevě jednalo KGB o obvinění šéfa D4 Romanova proti Pjotru Vlasovičovi Makarcevovi, zástupci předsedy Komitétu pro církevní záležitosti a odborníku na ruskou pravoslavnou církev, kvůli přijímání nezákonných darů a výhod. Markarcevovým nástupcem jmenovali Vladimira Stupaka, tajného agenta D5 z Oděsy, ten ale byl příliš nesnášenlivý a KGB ho muselo odvolat. Na jeho místo se dostal Vladimir Fedorovič Komarev, vedoucí D4 z Ukrajiny. Ten prý byl dobrým šéfem. Po něm nastoupil Viktor Podobny, šéf první sekce. Po jeho přeložení v roce 1987 se v dubnu 1988 stal šéfem D4 Alexander Michailovič Spiridonov. Ten řídil D4 a KMK v době rozpadu SSSR a následného skomírání KMK.
Státní bezpečnost koordinuje shromáždění KMK
Svědectví ještě udává, že v roce 1985 se konalo v Praze 6. shromáždění KMK. Koordinovali je Josef Češelský, šéf Státní bezpečnosti, a Jevgenij Popov z KGB pověřený dohledem nad StB. Šéf D4 Valentin Timoševský rozhodoval o kandidátech přijatelných pro Sověty. D4 zastupovalo několik agentů, jejichž jména výpověď neuvádí, ale stručně uvádí účastníky z druhé strany železné opony: jsou to Brian Cooper za Británii, Mochalski a (Hartmuth Dreier?) za NSR, Andre Lazarus za Francii a pak dvě neztotožněné skupiny z Japonska, které KMK štědře podporovaly. Překvapilo nás ale, že o zástupcích z NDR nebylo ani zmínky, ačkoli ji v KMK velmi agresivně zastupoval W. Christoph Schmauch, Krtkův úhlavní nepřítel.
Agent pracující pro NDR
Schmauch se v USA oženil a usadil se ve státě New Hampshire. Nevím, jestli si zažádal o americké občanství, každopádně však zastával nadevše zájmy své rodné socialistické země a USA neměl v lásce. Jeho otec, farář slezské protestantské církve Werner Schmauch, byl snad známým prof. Hromádky. Rodina Schmauchova měla tak přátelské spojení s komunistickým vedením NDR, že Christoph Schmauch se mohl na Honeckera obrátit o intervenci například v docela běžné bytové záležitosti svého bratra. Honecker ho pak osobním dopisem informoval, že jeho žádost promptně vyřídil.
V lese u městečka North Conway v New Hampshire vedl Schmauch v letech 1975–2000 letní tábor, kde pořádal kurzy propagující NDR. Organizoval potěmkinské zájezdy po stopách reformace ve východním Německu. Jeho činnost nebyla po chuti obyvatelům v North Conway a protesty proti jeho politice se pravidelně objevovaly v místním tisku, ale protože v USA dominuje svoboda projevu, Schmauch mohl bez zábrany šířit svou marxistickou a protiamerickou ideologii. Jeho program byl propojen s několika dalšími „mírovými“ organizacemi, například s křesťansko-marxistickým dialogem. V CAREE a KMK zastával funkci sekretáře pro mezinárodní vztahy.
Osobně byl nesnášenlivý, arogantní, neschopný debatovat o něčem, co se neshodovalo s jeho názory. To se ukázalo zvlášť za Pražského jara a pak po vydání Charty 77. Na Československo se díval s despektem. Nás nenáviděl. Když Krtek zařídil, abychom byli pozváni na některé schůze KMK nebo CAREE, Schmauch nijak neskrýval svůj nesouhlas, a když jsme si dovolili promluvit v debatě, ostentativně odešel ze sálu. Nás to nijak nezkrušilo, škodit nám nemohl, zato Krtkovi a Miřejovskému mohl Schmauch způsobit hodně nepříjemností a také se o to pokoušel.
Je ironické – a charakteristické – pro církev za normalizace, že tohoto exponenta marxismu a obhájce komunistického despotismu poctila Husova fakulta čestným doktorátem.
O údajích sovětského defektora jsem mluvila jedině s přítelem Krtkem, jinak jsem nepovažovala za potřebné se o nich sířit. V roce 1991 už byla KMK v posledním tažení a nikoho nezajímala. I dnes mám pochyby o tom, je-li vůbec vhodné vracet se zpět. Je na každém, aby sám posoudil, zda je třeba otevřít Pandořinu skříňku. Na druhé straně myslím, že tyto informace mohou objasnit okolnosti, ve kterých se lidé dostávali do začarovaného kruhu a stali se oběťmi nebo i ochotnými loutkami KGB, organizace, která se dnes bohužel vrací k moci.
New York © OSH 2008