Opravdové zpytování ještě nebylo

Rozhovor s Miloslavem Vašinou

V rozhovoru s farářem Miloslavem Vašinou navazujeme na událost, která je popsána v minulém čísle Protestanta (2/08, str. 8, Podvečerní hovor nejen o Zpytování).

T: Máme před sebou tzv. osm tezí Komenského evangelické bohoslovecké fakulty. Co je na tomto dokumentu tak špatného? Cožpak můžeme např. nesouhlasit s tvrzením, že máme podíl na obecné církvi Kristově?

To je pohled mladší generace. Chápu to do jisté míry jako problém teologické výchovy, která pokračovala na fakultě. Autoři osmi tezí se dle mého názoru snažili asociovat Barmenské teze z roku 1934 (také osm tezí).

Autoři Barmenských tezí však byli ochotni jít na popraviště a také mnozí z nich skončili jako mučedníci. Barmenské teze si neobjednala nacistická moc, ale autoři tezí sami – vycházejíce z nároku Evangelia, byli zásadně proti tomu, když se v Německu začaly porušovat Kristovy zákony.

Fakultní teze si objednala komunistická moc a autoři jí vyšli vstříc naprosto devótně. Teze jsou teologicky zrůdné, podívejte se jen na preambuli: Máme za to, že socialistické…

Musíme si uvědomit, co to byl tehdejší socialismus, k němuž se vyjadřovali… Že jsme žili v bolševické totalitě. A profesoři teologie k tomu říkají, že socialistický společenský řád je nejpřiměřenější formou, jak je možno se vyrovnávat se základními problémy dějinné cesty lidstva. Na základě své víry a také z uvedených důvodů pokládáme tuto socialistickou společnost za prostor, v němž máme konat svou práci bez postranních úmyslů. Každá myšlenka, že je možno počítat s provizorností socialistického zřízení, nás oslabuje duchovně a podvazuje naši tvořivou činnost. To je rouhání. Eschatologicky jsme přece byli vyučováni tak, že vše v tomto světě je předposlední. Vztahujeme se k budoucnosti, která nám byla zaslíbena, a autoři tezí tady napíšou, že není možno počítat s provizorností socialistického zřízení… jako by tady bylo na věky, a my s tím nemohli a nechtěli nic dělat.

T: Odkud se vzal tento způsob uvažování? Autoři těchto tezí navazovali na J. L. Hromádku?

Do jisté míry ano. Je to situace po Chartě 77 a vedení fakulty se má k Chartě 77 nějak vyjádřit, aby státní správa byla ideologicky uspokojena. Tehdejší synodní senior Dr. Václav Kejř dokonce musel své prohlášení k Chartě zopakovat, protože s prvním zněním nebylo ministerstvo kultury spokojeno. Druhé jeho prohlášení už bylo dostatečně „košer“ – zašel v něm ovšem až tak daleko, že se v něm přihlásil ke známému provolání uměleckých svazů v národním divadle (známá anticharta). Myslím si, že vždy, když se člověk snaží o to, aby se vlk nažral a koza zůstala celá – zaplete se do polopravd a nesmyslů. Velkým problémem pro mě je to, že prof. Pokorný se k tzv. osmi tezím hlásí dodnes a při tom dál učí teologii na naší fakultě.

Ž: Obávám se, že teze jsou formulované tak chytře, že dnes mladé lidi neznalé kontextu ani nepobouří. Čteme tam, že jsme poddáni Kristu, prostě pěkná slova, správné věty.

Je to jako když ďábel pokoušel Pána Ježíše na poušti, také citoval Písmo. Uhlazenost je o to horší, že je to celé nepravdivé od A až do Z. Je to psáno na objednávku a je to pokračování vlivu teologické linie J. L. Hromádky, ze které se stále více vytrácela potřeba zdůrazňovat také prorockou úlohu církve. Moje přesvědčení je, že dodnes jsme se s tím nevyrovnali a že stopy této falešné teologie se objevují dál a dál.

FAKULTA VYNÁŠÍ ROZSUDKY

T: Na farářském kurzu jste hovořil o frustraci z postoje tehdejšího vedení fakulty. Mohl byste více přiblížit tehdejší situaci?

O každém z nás po skončení studia šly kádrové materiály, které se nám nikdy neměly dostat do ruky. Šly ve dvojí rovině. Jedna byla po linii StB a druhá rovina byla obecně oficiální. V době mého studia byla naše Komenského fakulta považována za reakcionářskou a tak asi od roku 1973 měl na přání ministerstva každý ročník svého odpovědného třídního učitele (jako na střední škole). Naším „třídním“ se tehdy stal Milan Opočenský. Posudek na mě pravděpodobně koncipoval on a podepsal ho tehdejší tajemník fakulty ThDr. Dušan Čapek.

Po absolvování fakulty jsem byl 15 let bez souhlasu. Mezitím jsem byl zaměstnán na různých místech. A když jsem jednou přecházel z kotelny do kamenolomu, kádrovačka mě usadila ke stolu, otevřela celou moji složku a odešla z kanceláře. Mě tam nechala samotného. Pochopil jsem to jako vstřícný krok. Složka byla otevřená tak, že nahoře ležel papír s hlavičkou Komenského evangelické bohoslovecké fakulty, a tak jsem si přečetl svůj posudek, který na mne napsala Alma mater. Nevěřil jsem vlastním očím. Jako kdyby to napsali v Bartolomějské na StB: absolutně diskvalifikující posudek. Ale bohužel to nenapsali estébáci, ale teologové.

T: Když byl režim tak nepřátelský, nebylo by pak pro fakultu lepší rovnou odejít do ilegality?

Já tehdejší rozhodování takto nevidím. Můj osobní názor je, že kdyby se profesoři fakulty v mezních situacích vymezili víc teologicky proti moci, která je tlačila k ústupkům, tak by režim fakultu nezavřel. Církev by do ilegality – ve smyslu prvokřesťanském – jít jistě nemusela. A i kdyby k tomu došlo, bylo by to správnější, než rozmělňovat Evangelium do polopravd a nepravd.

Německá vyznávající církev musela odejít do ilegality a byla konfrontována s otázkami života a smrti a často za to platila nejvyšší cenu. A přesto dokázali říct: zavrhujeme falešné učení.

V dobách komunismu bylo falešné učení v mnoha ohledech podobné. Z fakulty mělo zaznít alespoň nějaké osvobodivé slovo. Když popravovali Miladu Horákovou, církev mlčela. Když vyhazovali Honzu Tydlitáta, církev mlčela.

Vyloučit někoho ze studia bohosloví za modlitbu byl vrchol destrukce teologického myšlení. Chápu, že v případě politicko-teologických konfrontací mohl být někdo radikálnější a ne za vše se mohla fakulta postavit. Ale jestliže se student modlil za svého kolegu ve vězení, uposlechl výzvu Písma, aby se modlil za vězněného, jeho učitelé se za něj nejen nepostavili, oni ho vyloučili… Děkan i profesoři by určitě modlitbu před státem obhájili, možná by na to ani nijak nedoplatili. Ale nebyli ochotni udělat ani to.

Jediné, co jsme stále slyšeli od profesorů, od vedení církve, od seniorů bylo: neprovokujte a buďte pasivní. Musíte se snažit, abyste dostali státní souhlas, abyste mohli sloužit v církvi. Čili naprosto účelová politika. Naprostá pasivita, vedoucí k jedinému cíli – dostat státní souhlas. Dodnes přemýšlím, co je k těmto postojům vedlo? Snad to byl diktát strachu, falešná odpovědnost za církev? Kdybych tyto účelové podmínky tehdy přijal, vůbec si nedovedu představit, jak bych potom mohl zvěstovat osvobodivé Evangelium v některém sboru naší církve – byť s potřebným státním souhlasem.

ZODOVĚDNOST

T: Našel se někdo ze studentů, kdo by jim navrhl rezignaci?

Bylo to těsně před skončením našich studií, v období před udělováním státních souhlasů. Když jsme tu noc celý náš pátý ročník seděli a diskutovali o vyloučení Jendy Tydlitáta, atmosféra byla velice revoluční. Odhodlání něco udělat bylo veliké. S jedním kolegou jsme se domluvili, že vypracujeme text jako protest našeho ročníku a postavíme se za svého kolegu. Pracovali jsme na tom zbytek noci až do rána. Druhý den, když jsme se znovu sešli, jsme to podepsali právě jen my dva. Můj dojem je ten, že onu dlouhou noc mnozí využili k tomu, aby se poradili. Tlak na to, abychom dostali souhlasy, byl v normalizační době tak velký, že jakékoli vychýlení z řady mohlo znamenat zůstat bez souhlasu, bez zaměstnání. Tento existenční tlak měl zřejmě vliv na to, že jsme ráno zůstali dva.

T: Učitelé neměli odvahu, ale studenti ji také neměli – proč to tolik vytýkat právě učitelům?

Jako rodič má větší zodpovědnost než dítě, tak i učitel na jakékoli škole má daleko větší zodpovědnost ve smyslu pedagogickém i etickém, protože on je ten, kdo vede. On je ten, kdo nás přímluvnou modlitbu za vězněné učil. Má daleko větší zodpovědnost než ti, kteří sedí v lavicích. Jistě mají studenti zodpovědnost také, jsou to dospělé osobnosti. Učitelé ale mají jít studentům příkladem a vzorem.

T: Sám jsem farář. Vím o svých chybách. Něco kážu z kazatelny, ale vím, že spoustu toho nejsem schopen činit. Kde je hranice, že už bych to povolání nemohl dělat? Každý máme někde slabinu…

To je pokus o relativizaci morálního selhání profesorů. Jsou prohřešky, které mohou někomu více, někomu méně vadit. Když jsem farář na sboru, mám pochopitelně své lidské prohřešky, dovedu je třeba i vyznat… Ale když kážu o Pánu Ježíši Kristu a vedu lidi k vyznávání víry, vysluhuju Večeři Páně, a přitom ublížím bratrovi nebo sestře proto, že si to někdo přál, na objednávku, to je pak úplně jiná kategorie.

I Petr měl s Ježíšem různé konflikty během svého učednictví. Ale pouze na jednom místě uslyšel od Pána Ježíše tvrdá slova o satanu. A přitom ho chvíli před tím Ježíš pochválil, když Petr vyznal, že je Ježíš Mesiáš. Ale to pokoušení bylo v očích Ježíše natolik závažné, že mu musel tato tvrdá slova povědět. To neznamená, že Petr neměl svůj další vývoj. Církev po převratu odmítla přijmout na synodu lustrace. Postavila se pyšně nad celek této společnosti. Jako by tím chtěla říct: u nás tyto problémy nebyly, my jsme žádné estébáky a agenty v církvi neměli. A přitom víme, kolik jich bylo. Laciným způsobem jsme odmítli hloubkovou sebereflexi minulosti ve vlastní církvi. Církev tímto pyšným postojem vyslala negativní signál do společnosti. A při tom nejsme lepší a nebyli jsme lepší.

OPRAVDOVÉ ZPYTOVÁNÍ

T: Možná jeden z důvodů řeči o minulosti je, abychom si uvědomili, že nejsme lepší než ti druzí.

Pro mě zpytovat minulost znamená zpytovat všechno, nic nevynechávat. Obzvlášť mezní situace. Někteří lidé chtějí udělat tlustou čáru a už se tím nezabývat. Proto jsem na farářském kurzu vystoupil s kritickou poznámkou. Vyděsilo mě, že prof. Pokorný, který je považován za velkou teologickou autoritu, se stále hlásí k obsahu osmi tezí. To mě zneklidňuje. Mám obavy o výuku bohosloveckého dorostu. Svým způsobem je pro mne takový přístup nepochopitelný.

T: Dnes může být teolog vynikající ve svém oboru a ve svém životě jít proti tomu, co učí nebo o čem píše… Asi to možné je… Studenti přijdou na přednášku proto, aby si poslechli něco o teologii apoštola Pavla, a nezajímá je, jestli přednášející osobně selhal…

Ale nezapomeňte, že profesoři, o kterých mluvím, byli všichni také ordinováni. Jsou to celocírkevní kazatelé. To bych nerozpojoval, zvlášť na teologické fakultě odtrhovat vědeckou práci od jiného působení nelze. Studenti snad smějí očekávat, že lidé, kteří je učí metodě a jsou vykladači Evangelia, jsou i svědky, nemyslíte? Alespoň já jsem to očekával. Slyšel jsem je kázat ve sborech, přednášet po celé církvi. Nemyslím si, že je možné rozdělit život člověka takovou schizofrenií. Něco jiného hlásat, něco jiného žít.

Církev na to nakonec vždy doplácela, když ji vedli falešní proroci k falešným vodám. A ne k pramenům vod živých.

Je přece běžné i ve sportu, že užije-li někdo nepovolených metod, je diskvalifikován, třeba na jeden rok. Užije-li jich znovu, je diskvalifikován napořád. Narážím obecně na nepochopení, když se snažím vysvětlit svůj vztah ke komunismu. Komunistická strana by měla být zakázaná, protože komunisté užívali zakázaných prostředků. Ne jednou, ale stále. Měli být z demokratické soutěže naprosto jasně vyloučeni.

Pokud to eufemizujeme, zahlazujeme, tak si připravujeme špatnou budoucnost. Tyto věci se nám budou znovu a znovu vracet.

T: Jak to řešit v církvi? Systémově? Kdybychom tedy eufemizovali a řekli, že vlastně každý hřeší, mohli bychom pak vlastně na kazatelnu postavit ďábla a bylo by to jedno… Jsme tolerantní církev přece…

Ideální by tehdy bylo, kdyby se lidé ve sborech dozvěděli, co se stalo (vyloučení Honzy Tydlitáta), a povstalo by silné církevní, mezisborové hnutí, které by zahrnulo fakultu a synodní radu a vedení církve dopisy, delegacemi, které by protestovaly proti takovým falešným učitelům.

Ž: Málo zdůrazňujeme nutnost „dozvědět se“: neinformovanost byla a je veliká.

Pochopitelně, církev se o tom třeba ani nedozvěděla, v církvi bylo velké množství spolupracovníků StB. Mnozí senioři byli pod patronací StB a tyto věci zatajovali. Často se naopak přidali k profesorům fakulty a říkali: víte, oni to mají těžké, studenti provokují, podívejte, kolik je neobsazených sborů, oni si tím zamezují udělení státního souhlasu, nemají rádi církev. To se přece říkalo o všech sestrách a bratřích, kteří podepsali Chartu. Byli označeni za škůdce církve. Na synodní radě se během patnácti let, kdy jsem neměl souhlas, se mnou nikdo nebavil. Že mě hodila přes palubu fakulta, to je jasné z posudku, o kterém jsem vyprávěl.

CÍRKEV VIDITELNÁ A NEVIDITELNÁ

T: Kdybychom měli v novodobých dějinách osobnost typu Jana Husa, možná by se církev mobilizovala…

Falešná teologie po roce 48, kterou svým způsobem nastartoval J. L. Hromádka, vedla k selhávání církve v mezních situacích. Mně pomohlo, když jsem si uvědomil, že nemohu svou víru a postoje vázat na lidské autority. Jsem vděčný Pánu Bohu za to, že jsem nakonec mohl jít po patnácti letech na sbor. Ale trápí mne ty věci dodnes. Otevírá se to znovu při různých výročích. Myslím, že je dobré se vracet a hledat kořeny selhání. Pro církev to má očistný charakter.

T: Nejsou v církvi dva tábory? Jedni si tyto věci připomínají a druzí o nich nechtějí slyšet. Lze vytvořit nějakou platformu, kde by se ty dva tábory setkaly?

To bude těžké. Tendence zakrývat minulost se ukázala hned těsně po revoluci. Tehdejší synodní senior byl pozván do vlády, stal se místopředsedou vlády, získal podíl na exekutivní moci, výkonné moci mečové (řečeno s Chelčickým), a zůstal ve funkci synodního seniora. Vzpomínám si na frenetické nadšení velké části onoho synodu, která doprovázela Josefa Hromádku do vlády, aniž by si uvědomila, že má vystoupit z církevní funkce. Nadšení evangelíků bylo bezbřehé a tam jsem si uvědomil, jak církev nemá pevný teologický základ a že v mezních situacích si neví rady. Když se potom ukázalo, jak to bylo falešné a že byl Josef Hromádka dvojnásobným agentem StB, tak radost trošku pominula. A přesto ho v jednom moravském seniorátu zvolili znovu seniorem. Přesto, že to byl člověk nevěrohodný a vydíratelný. Zlehčovalo se to. A ti, kdo na to upozorňovali, zase byli nepřátelé církve. Církev má zvláštní tendenci nevěřit věcem, které jsou zcela zjevné, a potlačovat pravdu. To je dle mého názoru výsledek falešné teologie, která tady byla od J. L. Hromádky.

T: Chybí tedy silná osobnost. Může jednotlivci, který jde po pravdě, pomoci větší soustředění na církev neviditelnou, která i v naší církvi je?

Během času jsem dospěl k tomu, že církev je jenom jedna. Tvrdit, že církev je viditelná a neviditelná, je alibismus. To je podobné jako Lutherovo učení o dvou říších. To je velmi svůdné. Když Pán Ježíš církev zakládal, i prvotní církev sebe samu viděla od počátku jako církev jednotící, viditelnou. Církev má přece hlásat Evangelium i ze střech. O nějaké neviditelnosti nemůže být řeč. Církev se může dostat do ilegality, katakomb, pro své vyznavačské činy, ale to je věc jiná. Že by sama sebe církev klasifikovala jako církev rozdělenou na viditelnou a neviditelnou, to je velice alibistické. Jako křesťané máme být vidět. Máme si na tom dávat záležet. Ne vždy to zvládneme, nejsme dokonalí. Máme ale jít společně k cíli. Na cestě jsme nedokonalí. Jsme jako ten Petr: selhává, zapírá, ale i on po svém zapření nakonec hořce zaplakal.

A já jsem hořké zaplakání nikdy v církvi nevycítil. Naopak mám pocit, že církev chce do budoucnosti proklouznout nejlacinějším způsobem.

Ž: Tak na tohle jsi myslel, když jsi na farářském kurzu „zkazil večer“ těm, co si pochvalovali novou knížku?

Ano, a alespoň část příštího farářského kurzu by se těmto otázkám měla věnovat. Návrh, aby se uskutečnil rozhovor s profesory fakulty, je dobrý. Aby se profesoři k těm osmi tezím znovu teologicky vyjádřili. Bude to poučné, zvláště pro mladou generaci. Tento kritický dialog by se v církvi měl stále vést – na základě reformačního hesla: SEMPER REFORMANDA.

Falešná solidarita

Ž:Bylo by vůbec možné vyrovnání těsně po revoluci?

Vzpomínám si na bouřlivé diskuse okolo Římanům 13. S prof. Opočenským jsme ten text rozebírali. Apoštol se vyrovnává s mocí, pod kterou je postaven. Je to symptomatický test, který nás vede celými dějinami a ukazuje, jak se má církev a křesťan vyrovnat s mocí, s císařem, králem. Pavel jasně říká, že moc uznává, jsme pod ní, ALE moc je legitimní a podřizovat se jí máme tehdy, když dobré odměňuje dobrým a zlé zlým. Když moc jedná kontraproduktivně, obráceně (a všechny totality jednají obráceně), mohu se této moci legitimně vzepřít. Ne násilím, ale v pokoře i pravdivě říci: „ZAVRHUJI FALEŠNÉ UČENÍ“.

T: Osobně mám strach něco proti někomu říci, protože se bojím, že mě bude hřát u srdce, že jsem lepší než oni. Řeknu si: oni neobstáli, já jsem obstál… Možná se z tohoto důvodu do nějakého procesu s těmito lidmi i církvi obecně jít nechce. Je to asi alibismus, strach…

Myslím si, že velkou roli (zažili jsme to na mnoha setkáních v církvi, na fakultě) zde hraje skutečnost, že vedoucí představitelé církve a pedagogové podvědomě cítili, že by tehdy měli určité věci říkat jinak, měli by být pravdivější. Ale existovala tady naprosto falešná solidarita. Omlouvalo se to vzájemnou bratrskou láskou. Zneužití slova bratrství je jedna z nejhorších věcí, co se v církvi stala. Představitelé církve i fakulty tvrdili, že jejich kritici jsou nebratrští.

Když jsem byl bez souhlasu, poznal jsem mnohé kraje, mnohé senioráty, ale my jsme byli vyloučeni i z těch seniorátních společenství. Nemohli jsme např. jezdit na pastorálky. Bratře Vašino, nejezděte tam, budou tam tři tajemníci… Pochopitelně, když jsem toto slyšel, tak jsem tam nejel, bylo mi to celkově trapné, abych vystavoval v nebezpečí svého bratra seniora, který tu situaci nedokázal unést.

Byly ovšem sbory, které to nepřijaly jako závaznou teologii, byli kazatelé, kteří byli stateční. Nechtěl bych generalizovat.

Na závěr tohoto rozhovoru bych rád vyznal, že vše k církvi i k fakultě kriticky vyslovené je pouhým pokusem pojmenovat malou výseč mých zkušeností z období okolo Charty 77. Činím tak s vědomím vlastní nedostatečnosti a nedokonalosti – s vědomím svých vlastních hříchů. Ne vždy jsem měl odvahu udělat to, co jsem viděl jako potřebné opravdu udělat. Ne vždy jsem dostál nároku evangelia. Nesoudím, ale pojmenovávám a připomínám. I ve mně je částečka zapírajícího Petra, ale těším se na to, že i v ČCE se někdy sejdeme na kolenou a budeme hořce plakat nad mnohými skutky z minulosti. Vždy nad námi kromě našeho Pána bude nějaká MOC. Vždy budeme vystavováni mnohým pokušením. Promýšlejme teologicky i eticky dnes aktuální Solženicynovo připomenutí: „dříve nás pálili žhavým železem, dnes chladnou mincí“.

Otázky kladli Petr Turecký a Monika Žárská