Kázání v Krupce a jeho souvislosti
V tomto čísle jste nenašli kázání na obvyklé 2. straně, ale v příloze Protestor. Proslovil ho evangelický farář Pavel Šindler na ekumenickém shromáždění v severočeské Krupce, jež svolala iniciativa V Ústí neonacisty nechceme v souvislosti s ohlášeným pochodem neonacistů pod hlavičkou DSSS (nástupkyně rozpuštěné Dělnické strany). Podle svolavatele Miroslava Brože bylo bohoslužebné shromáždění „možností, jak zabránit násilí, radikalizaci, jak dosáhnout smíření a odpuštění. V podobných chvílích (ohrožení lidskosti, hrozící násilí, snad i pogrom) lidé pořádali náboženská shromáždění a bohoslužby vždy v dějinách lidstva.“ Shromáždění představovalo alternativu, na niž přistoupili ti místní občané, kteří se cítili ohroženi povoleným pochodem neonacistů a původně mu chtěli bránit v přístupu do blízkostí svých domovů násilím.
Místo konání shromáždění stálo v cestě pochodu, nikoli ovšem tak, aby se nedalo obejít. Podle svědectví účastníků a organizátorů příslušníci tzv. antikonfliktního týmu (tedy policisté) nejprve shromáždění narušovali a policejní pořádkové síly posléze shromáždění rozehnaly dělobuchy.
Při následných policejních i některých mediálních informacích byla bagatelizována bohoslužebná povaha shromáždění i jeho nekonfrontační zaměření.
Přinášíme tedy v prvé řadě text kázání, dále stručný komentář kazatele, reakci synodního seniora a předsedy Ekumenické rady církví Joela Rumla a jeden rozhlasový komentář. K dalším informacím se dostanete přes internetové odkazy na webové verzi Protestanta.
V komentářích Protestanta jsme opakovaně předkládali námět, aby se neonacistickým a rasistickým manifestacím stavěli do cesty oficiální představitelé církví. Jestliže k tomu nyní došlo, chceme touto přílohou nejen informovat, ale vyjádřit i svou solidaritu s těmi, kteří se toho odvážili.
red.
Kázání Pavla Šindlera 9. 4. v Krupce
1. čtení 3. Mojžíšova 19, 11–18.33–36
2. čtení Matouš 13,24–30
3. čtení 1. Tesalonickým 5,15–18
Mt 13,24–30
Předložil jim jiné podobenství: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo klas, tu ukázal se i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal ten plevel?‘ On jim odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘ Sluhové mu řeknou: ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘ On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“
Milí přátelé, bratři a sestry, každý má nepochybně nějaké ne-přátele, lidi zvlášť nemilované, ty jejichž pozornost rádi oželíte, ty, které snadno můžete postrádat, ty, kterým nedůvěřujete, ty kterými pohrdáte a které nenávidíte a současně z nich máte strach… To je, řekl bych, celkem běžné. V dnešním podobenství je ten nepřítel vykreslen jako plevel mezi pšenicí. Tak prý je to s královstvím nebeským, jako mezi tím plevelem a pšenicí. Pšenici zasel na svém poli Hospodář, plevel mu tam zanesl nějaký ne-přátelsky smýšlející záškodník.
Když teď máme toto vysvětlení, mohli bychom se začít ohlížet po svých sousedech, jestli mezi svými známými nenajdeme také podobné smýšlení, podobnou vlastnost, která může za ten plevel na poli, který jsme nezamýšleli, který je ale víceméně vždycky vedlejším produktem našeho snažení. Nejsou tito sousedi, nepodaření známí našimi skrytými nepřáteli?
To mne vlastně neustále znepokojuje, milé shromáždění, jak je možné, že se vedle dobrého díla daří i zlému? Jak to, že nejrůznější odrůdy černé a bílé, plevele i pšenice, na jednom poli, v jedné malé obci, v jednom státě, na jednom světě, mohou růst nerušeně spolu – až do žní, samozřejmě? Ptám se: Kde se tu vzal plevel?! A jako bych se svého souseda ptal, co tady dělá? Kdo mu dal právo dělat mi tady na světě společnost? Proč spotřebovává kyslík, který já dýchám, a proč zabírá prostor…? Svět přeci není nekonečný. Nevím o tom, že bych se jej o něco podobného prosil. Jenže on je to holt plevel, který si podobný typ otázek nepřipouští. Je spokojený s tím, co je a kde je a co ví. A tak mně ty otázky nejspíš zůstanou nezodpovězeny. Mohu se o to pokusit sám: Ano, za to může nepřítel. Ten jej tady zasel, aby mi uškodil.
Přistihl jsem se přitom: Snad každý, koho jsem potkal a považuje se za slušného člověka – a já mu to rád dosvědčím –, cítí se být postaven před otázku: Co s tím plevelem? A já mu jeho vlastními slovy přitakávám: Co s tím? Neměli bychom jít a vyškubat ho? A raduji se, že jsme našli společnou řeč, ne jako tehdy ti naši babylónští předci… (Znáte je. Stavěli věž až do nebe, jenže si najednou přestali rozumět a taky materiál začal se bouřit – kámen nechtěl mít nic společného s cihlou, malta se bránila, že o takovou spolupráci nestojí… no zmatek nad zmatek!) A tak se raduji, že jsem spolu s dalšími nalezl společnou řeč – je to docela vzácnost, která utužuje naše přátelství. Já spravedlivý – ty spravedlivý, tak to má být, tentokrát se to povede, postavíme věž až do nebe…Jenže, co ten plevel, co ten škůdce? Nebude nám překážet? Jistěže! Vrhneme se na něj a do večera jsme s tím hotovi. A pak si budeme moci donekonečna opakovat, co tak pěkně začíná slovy: Já spravedlivý – ty spravedlivý…
Tak to, myslím, dopadá, když člověku začne překážet zlá setba. Vydá se do světa ozbrojen motykou, aby konečně přinesl mír, nastolil Ráj. Znovu staví věž, jejíž vrchol má se skrývat v oblacích.
Ve chvíli, kdy člověk sám sebe dosadí do role Hospodáře – soudce, tak potom už neslyší naději, která se v tom podobenství skrývá. Ten, kdo chce napravovat svět i sebe sama, ten má mnoho, mnoho práce na celý život, ale jestli má také mnoho, mnoho naděje pro celý svůj život a životy těch s nimiž zachází, to jistě nevím, o tom pochybuji.
Nejspíš proto mne děsí všechny koncepce nápravy světa a proto se raduji, že my obyčejně o nápravu světa nijak zavile neusilujeme, protože to bychom se také jednoho krásného dne mohli probudit a s úděsem zjistit, kam nás naše horlivost přivedla a že jsme vrazi a hned dne příštího pro změnu samovrazi… Takové rozuzlení má ale daleko k ideálu a dokonalosti.
Když domýšlím tyto konce, vyloženě mne blaží představa zla, zlé setby, která roste společně s dobrou. Až do žní samozřejmě, ale déle snad ani náš život netrvá, a nad tou žní my nemáme žádnou moc. O to se stará vítr, slunce, země, déšť…
Svět bez oběti si představit neumím a nechci. Svět bez zbytečných obětí, ten se naopak snažím vykreslit co nejpodrobněji, vší silou. Vypadá to jako bych až doteď mluvil v nějakých jinotajích, slovních šifrách, tak abychom zase na chvíli mluvil rozumně: Slyšeli jsme podobenství o pleveli mezi pšenicí – a člověk není ani jedno, ani druhé! Je snadné nechat růst pšenici a je snadné vytrhnout plevel. Rozlišit jedno od druhého u člověka je naopak docela nesnadné. Nemůžete jej jen tak nechat růst, jako by to byla pšenice, a nemůžete jej jen tak vytrhnout, jako by to byl plevel. Tady hranice podobenství končí. Bůh má naději pro lidi (!) dobré i ty zlé, vůbec netuším jakou má naději pro pšenici nebo plevel…
Závěrem: Snad není hloupé Boha se bát a bát se též posledního soudu. Ne proto, abychom se báli ještě víc než dosud, jako by bylo málo toho, z čeho máme strach. Ne proto, aby se rozmnožila naše hrůza a otrávenost životem. Ale když se budeme správně bát Boha, říkám si, možná se pak méně budeme bát něčeho jiného, třeba toho zlého. Když se budeme Boha bát, pak možná budeme mít dost naděje. Pro sebe i pro druhé…
Milý Pane a Bože, už je to tak, že zrovna ty lidi, o kterých myslíme, že je nejvíce milujeme, nejčastěji zraňujeme a podvádíme. Litujeme toho. Prosíme pomoz nám být jim přáteli, nechovat se k nim jako k nejhoršímu nepříteli, vždyť za to docela nemohou, že bydlí s námi. Otče nebeský, vlastního Syna jsi neušetřil, abys nám mohl být přítelem. Chceme proto i my být druhým přáteli, v našem snažení nás prosím podporuj, i kdybychom přitom měli přijít o kus své horlivosti pro nápravu světa. Společně k tobě voláme slovy modlitby Páně: Otče náš… Amen
Pavel Šindler odpovídá
Přinutili mně (organizátoři). Zkoušel jsem to na ně všelijak – psychologicky, logicky, citově…, všechno to zvážili a neustoupili. Pak si pustím počítač a z monitoru na mně hledí Martin Luther King. Asi nějaké jeho výročí a Google je slaví nebo co. Taková hloupá náhoda.
Psal jsem na to nedávno kázání. Přišlo mi pro tu příležitost v Krupce vhodné. Líbí se mi, jak otevřeně a radikálně dokáže pojmenovávat dobro a zlo, co je dobrá setba a co zlá, … jenže, když se pak někdo jejich role pokusí obsadit živými lidmi, tak to najednou nefunguje. A to je překrásné. Co je dobré a co zlé, pochopení obojího je ukryto uvnitř toho podobenství, tam si žije vlastním životem, podle jeho pravidel (pravidel podobenství). A je to tak kolikrát dobře, protože, myslím, nechtělo být návodem, odpovědí na moji – tvoji otázku. Samo si klade vlastní otázky, na které ty musíš odpovědět jemu. To podobenství možná chrání dobré stejně jako zlé, chrání je ale před zneužitím. Člověk se nemůže k životu druhých stavět jako ten hospodář, nesmí ani tak mluvit: „Pšenici shromáždím do své sýpky, plevel spálím…“
Vlastně ani nevím. Někdo myslí, že je to hanba, jiný říká, že prý jsem teď „star“, ale co je tou hanbou a co to znamená být tou „star“, to nevím, rozeznat jedno od druhého jsem se ještě nenaučil.
Ne, jen jsme si později volali. A to je taky moc pěkné, zjistil jsem, že je z Humpolce, že tady má barák… No prostě osudové setkání, doufám tedy. Povídali jsme si tam v Ustí o společných známých. Do té doby jsme se nikdy předtím neviděli.
Z vyjádření synodního seniora ČCE k událostem v Krupce
Praha 11. dubna 2011
… Na shromáždění v Krupce jsem nebyl, byli tam však bratři a sestry z některých církví české ekumény. Považuji za správné, že zorganizovali modlitební shromáždění na ochranu práv menšin a za pokojné soužití v naší republice.
Byl jsem překvapen, že Policie ČR proti tomuto shromáždění zasáhla a podporuji všechny ty, kdo žádají posouzení jejího zásahu nejen z hlediska zákonů České republiky, ale též vhodnosti zásahu proti pokojnému náboženskému shromáždění.
Extremismus a neonacismus zlověstně ovlivňují život společnosti také tím, na jakých principech utváří vztahy k menšinám, imigrantům i vůči postiženým. Tyto zlé a nebezpečné trendy mají svůj prostor také proto, že značná část společnosti zůstává lhostejná a její pasivita v odporu vůči tomuto zlu je dobrým podhoubím pro jejich zhoubný vliv.
Událost v Krupce povzbuzuje každého z nás, abychom netolerovali všechno to, co nemá místa ve společnosti, pokud chce být dobrým domovem pro všechny a nikoliv jen pro vybrané. Takovým domovem však naše společnost nebude, pokud jeho základy budou stát na nenávisti a lživém myšlení.
Uvědomuji si, že soužití s lidmi jiných kultur a jiných pohledů na život není snadné, jeho budování však je právě tou půdou, ze které má vzejít něco nového. Ponižování, diskreditace a bezpráví vůči druhým takovou půdou není a nikdy nebude.
Orgány státní a veřejné správy žádám, aby se nezříkaly toho nést přijatou odpovědnost v okamžiku, kdy je třeba naplnit elementární principy jejich poslání – chránit všechny, kdo slouží dobru, a stavět se do cesty těm, kdo slouží zlu.
Českobratrská církev evangelická stejně jako velká část křesťanů z ekumenického společenství církví pomáhá různou formou budovat dobré soužití mezi lidmi a nevyhýbá se hledání pomoci pro dobré soužití s Romy a k ochraně života menšin. Nedílnou součástí služby církví je výchova k osobní odpovědnosti a statečnosti právě tehdy, kdy jde o ochranu toho, co dobrého nám Pán Bůh v druhých lidech dává.
Doufám, že se politováníhodná událost v Krupce ze závěru minulého týdne stane výzvou všem uvážlivým a soudným lidem k tomu, aby nedovolili budovat tuto společnost na ponižování a sociálním vylučování a naopak intenzivněji rozvíjeli to, co můžeme sdílet s druhými k našemu společnému užitku a prospěchu.
Každého, koho nárůst extremismu v zemi děsí a koho zneklidnil zákrok policie v Krupce, prosím, aby se nenechal dohnat k úvahám o bezmoci nebo odplatě. Existují ještě další cesty, jak proměnit myšlení i nitro druhých. Takovou cestou je také modlitba. Jsem rád, že na její význam a roli upozornili ti, kdo se v sobotu postavili do cesty extrémistům a kdo se, žel Bohu, setkali s takovou podobou odmítnutí ze strany státní moci.
Joel Ruml
synodní senior Českobratrské církve evangelické
a předseda Ekumenické rady církví v ČR
Pár slov k „jarním pochodům“
Nový Bydžov, Krupka na Teplicku, jaro je tady, a spolu se sluncem vylézají také nejrůznější bytosti a přinášejí sebou neradostné věci. To ony takhle v dubnu dělají. V dubnu se totiž narodil führer, což je důvod vypravit se pěkně do města, nejlépe tam, kde žije romská menšina, promenovat se v sevřeném šiku pod okny měšťanů, zařvat si něco v tom smyslu, že Čechy patří Čechům. A vůbec nejlepší je, podaří-li se při „spořádaném odchodu“ zmlátit aspoň tři Romy.
Pokud jste člen nebo příznivec radikální pravice, její pochody, kterých se v dubnu koná fůra, vám jistě nevadí a dělat proti nim nemusíte nic. Pokud působíte na radnici, snažte se, prosím, dohodnout jinou než navrhovanou trasu. Nejlépe takovou, aby vám neonacisté a jejich příznivci nedefilovali přes celé město. Jestli jsou občané ve vašem městě jen trochu normální, budou se totiž snažit dát jasně najevo, že se jim pochod nelíbí, policie se pak odhodlá k zásahu – a kdo by se chtěl koukat třeba na hlavním náměstí na krev pětasedmdesátiletého řeckokatolického kněze, že?
Pokusy o změny trasy hned při povolování pochodů však většinou nevyjdou, jak se o tom přesvědčili třeba teď v Krupce. Nicméně věřím, že paní sekretářce z radnice se teď lépe komunikuje s veřejností a občany, když může říkat: pochod jsme zakázali, a když ho krajský soud povolil, pokusili jsme se alespoň změnit trasu, nechtěli jsme, aby šli přes sídliště, tedy tudy, kudy jim to policie umožnila, kde je ochraňovala, kde jim vyklidila pole, kde jim nachystala prostor…
Pokud patříte k bezpečnostním složkám státu, pak vám opravdu nezávidím. Dřív to bylo všechno takové jasnější. Když pochod ohlásili levicoví radikálové, bylo od začátku zřejmé, že bude binec. Zato pravicoví radikálové spořádaně prošli předem ohlášenou trasu, a pak jste je jen doprovodili k vlaku. Relativně pohoda.
Jenže poslední dobou se všude pletou nějací civilové. V Krupce protestovaly i rodiny s dětmi. Lidové noviny sice psaly pouze o Romech a levicových radikálech, ale ono to bylo trochu jinak, přišli i vysokoškolští pedagogové a probíhala bohoslužba. ČTK informovala o „údajném náboženském shromáždění“, jenže to „údajné“ nebylo, nýbrž opravdové, stejně jako ty rány obuškem potom.
Pokud jste právníci, můžete si teď mnout ruce. Jednak pochody Dělnické strany a jejích příznivců občas narazí na odvážné radní, kteří prostě akci neschválí. Třeba proto, že by mohla působit dopravní komplikace jako teď v Krupce. Pan Vandas se samozřejmě proti podobně zdůvodněným zákazům pochodů odvolává. Pro právníky je to příležitost, stejně jako správní žaloba na policii, kterou podala občanská iniciativa V Ústí neonacisty nechceme. Pak je tu policejní zdůvodnění, že povolovaná akce stojí nad tou, která se povolovat nemusí. Zajímavá právní interpretace.
A je tu ještě jeden aspekt. Předchůdkyně současné Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS), tedy obyčejná DS, byla rozpuštěná mimo jiné proto, že uměle vytvářela pocity ohrožení – například u Romů nebo imigrantů. Nemají pochody pravicových radikálů sociálně vyloučenými lokalitami právě tento účel: tedy vyvolávat pocity ohrožení?
A nakonec: pokud patříte mezi ty, kdo nesouhlasí s pochody přívrženců extrémní pravice, mám pro vás špatnou zprávu – poslední dva pokusy o znemožnění podobných akcí ztroskotaly. V Bydžově byla většina protestujících proti neonacistům domluvená, že při třetím policejním „Rozejděte se!“ vyklidí pole. Jenže to nestihli, ještě dřív, než výzva dozněla, do nich najeli policisté na koních, a dopadlo to vlastně dobře, na zemi zůstal po zásahu ležet jen jeden člověk. Ono se vstává dost špatně, když máte zlomenou stehenní kost.
V Krupce se zase ukázalo, že svoje limity má i ekumenická bohoslužba. Náboženské shromáždění totiž u policistů vyvolá tak silnou potřebu být „při tom“, že používají taktické dělobuchy, obušky, speciální jednotky včetně obrněné jízdní policie a také vrtulník. Jestli takhle vypadá ten zákaznický princip, na kterém má podle nového policejního prezidenta policie fungovat, pak teda děkuju pěkně.
Komentář Magdalény Trusinové vysílal 13. 4. 2011 Český rozhlas – Rádio Česko