Čtení: 1Sa 17,38–47 a Zj 5,11–13
1Sa 17,38–47
Poté Saul oblékl Davida do svého odění, na hlavu mu dal bronzovou přilbu a oblékl ho do pancíře. Na jeho odění si David připásal jeho meč a pokusil se chodit, ale nebyl na to zvyklý. David tedy Saulovi řekl: „Nemohu v tom chodit, nejsem zvyklý.“ A svlékl to ze sebe.
Vzal si do ruky svou hůl, z potoka vybral pět oblázků, vložil je do své pastýřské torby, do brašny, a s prakem v ruce postupoval proti Pelištejci. Pelištejec se k Davidovi pomalu přibližoval a před ním jeho štítonoš. Pelištejec se podíval, spatřil Davida a pohrdl jím, protože to byl mladíček, ryšavý, krásného vzhledu. Pelištejec na Davida pokřikoval: „Copak jsem pes, že na mě jdeš s holí?“ A Pelištejec zlořečil Davidovi skrze své bohy. Pokřikoval na Davida: „Pojď ke mně, ať vydám tvé tělo nebeskému ptactvu a polnímu zvířectvu.“ Ale David Pelištejci odpověděl: „Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, Boha izraelských řad, kterého jsi potupil. Ještě dnes mi tě Hospodin vydá do rukou. Zabiji tě a srazím ti hlavu. Ještě dnes vydám mrtvoly z pelištejského tábora nebeskému ptactvu a zemské zvěři. Celý svět pozná, že při Izraeli stojí Bůh. A celé toto shromáždění pozná, že Hospodin nezachraňuje mečem a kopím. Vždyť boj je Hospodinův. On vás vydá do našich rukou.“
Zj 5,11–13
A viděl jsem, jak kolem trůnu a těch bytostí i starců stojí množství andělů – bylo jich na tisíce a na statisíce; slyšel jsem je mocným hlasem volat: „Hoden jest Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení.“ A všechno stvoření na nebi, na zemi, pod zemí i v moři, všecko, co v nich jest, slyšel jsem volat: „Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!“ A ty čtyři bytosti řekly: „Amen;“ starci padli na kolena a klaněli se.
„Teď už máme, co jsme chtěli.“ To se zpívalo, když se u nás po válce dostali k moci komunisti a začali stát měnit k obrazu svému. „Teď už máme, co jsme chtěli“ – no nechtěli, jen to každý dost rychle neprokoukl a pak jsme se toho 40 let nemohli zbavit a jsou lidi, které to drží dodnes. Svět byl tehdy v hrozném stavu a ujímal se pocit, že pokrok uhání dopředu a my ho nestíháme a musíme s tím fofrem něco udělat. To se někdy stává. Jako třeba když bibličtí Izraelci chtěli mít krále: „Všichni ho mají, jen my jsme sto let za opicema,“ vrčeli. O.K., dostali krále. Saul se jmenoval, fešák to byl a muž činu. Nějaký čas to šlo, než se rozhodl, že mu překážejí pravidla a Bůh že ho jen zdržuje, když se mu plete do cesty, a kralování podle toho vypadalo. Bídně.
I to se nějaký čas vydrží. Ale ještě dřív, než některým jedincům dojde, že s vládou politických exotů to opravdu nebude dobré, Bůh už jedná: v tomto případě dal za úkol jistému Samuelovi, ať vybere nového krále. „My už jednoho máme a ten mě zabije, když to udělám,“ namítl Samuel, ale má prý zůstat v klidu a udělat to, tak to udělal a rázem měli panovníky dva, jednoho mocného na trůnu a jednoho navíc, neznámého pastýře jménem David.
Druhé dějství se stejnými postavami. Boží lid měl v sousedství poněkud nenechavou říši, která na rozdíl od něj uměla zacházet se železem, motyku či sekeru byste jinde nesehnali, natož pak meč. Byli nenechaví a rozpínaví a už jsou tu zas. Co teď? Armády stojí proti sobě, převaha tamtěch je obrovská určitě v počtu vojáků, nepochybně ve výzbroji a zcela jistě v sebevědomí. Sebevědomí mají až tak zduřelé, že výsměšně nabízejí smrsknout bitvu na boj jednoho proti jednomu a kdo vyhraje, bere vše. Postavili tam namachrovaného obra, trénovaného, nacpaného proteiny a hektolitrem energiťáků, v moderním značkovém brnění a se suprovým mečem, a teď ukažte, co umíte vy, blbečci!
Král Saul se taky umí naparovat, ale proti tomuhle Goliášovi je to tak třetí liga. „Do toho nejdu,“ povídá a lidi ho chápou, taky by do toho nešli. To je chvíle pro Davida, ten že prý půjde. Nikdo ho tu ještě nezná, jen jeho starší bráchové, a ti mu radí, ať tu neokouní a upaluje domů, než se mu něco stane. Neupaloval, naopak uprostřed rezignované nálady přesvědčil i Saula, ať mu dá svolení (ten mu ho dal, protože měl asi dojem, že už je to stejně jedno). Odmítl Saulovo staré brnění ze sekáče (stejně v tom neumím chodit a je mi to velký), roztočil prak a vzal toho přerostlého muskldebila šutrem mezi oči. Ten je tím pádem trvale mimo provoz, a to měl přitom tu značkovou výbavu a suprový meč (dobře, že to máš, aspoň ti tím krámem můžu ufiknout kebuli, pomyslel si David a hned to udělal).
Obrázek, který nám tu z toho příběhu zbyl do třetího dějství, je lákavý: sice máš bombardéry a atomovou ponorku, ale já tě vezmu šutrem do hlavy a jakej jsi byl. Těm, kdo mají ty bombardéry a prachy a značkové brnění, ten příběh přijde naivní jak pohádka, a těm druhým taky, a přece se to někdy stane a jedni i druzí nevycházejí z údivu. David řekl větu, která je vlastně z celého příběhu nejdůležitější: „Ty na mě jdeš s balistickými raketami, já jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, kterého jsi potupil.“ Ty na mě s kulometem, já se zpěvem „Kdož jsú Boží bojovníci“. Dobrý, ne?
MZ: Jo, to je dost dobrý, moc se mi líbí Davidova odvaha jít do toho a rezonuje mi tu Havlova „naděje navzdory všemu“. Naděje není o tom, že vidím, že mám šanci – to právě často není vidět. Něco mě tu ale ruší.
H: Co tě ruší?
MZ: To jednoznačný přesvědčení, že je Bůh na mé straně. Asi jo, když se bráním. Ale pozoruju, jak se to někdy zvrtne. Slabší zvítězí a zapomene, že už je silnější a chová se pak krutě a sebestředně…
H: To tak bývá, když někdo vyhraje bitvu. Nebo volby. Proto si radši vymýšlíme ústavu a máme soudy a média, aby to někdo brzdil.
MZ: Zatím to všechno máme! Je vlastně dost nesamozřejmý mít ústavu, nezávislý soudy a média. Ale zpátky k Davidovi, David Goliášovi vyhrožuje: „Ještě dnes mi tě Hospodin dá do rukou a zabiju tě.“
H: To česky znamená: Zabiju tě a bude to tak správně.
MZ: Fakt tohle Bůh chce? A pokud to chtěl tenkrát, nepokročili jsme dál? Myslíš, že to chce i dneska?
H: Hele: Nepochybuju, že nám Bůh přeje lásku a pokoj a dobro a my bychom to taky rádi. Ale aby to fungovalo, nějak nám k tomu patří, že zlo musí být potrestáno.
MZ: Naprosto souhlasím. Přiznám se, že bych věděla i dneska o lidech, jimž přeju, aby je někdo chytil za flígr a zastavil zlo, které působí, … ale nejsem si jistá tou smrtí a hlavně tou jistotou, že je Bůh na mé straně…
H: Tak v tom se taky shodneme. Je to zneužitelný. Může přijít magor a jménem svých bohů něco vyhodit do povětří. Každej může říct: „Mám Boha a pravdu na svý straně.“ Jenže: Pravdu má Bůh. Já pravdu nevlastním, a to ani kdybych si vzal transparent, že Bůh je se mnou, a mával potvrzením o křtu a o konfirmaci.
MZ: Chtěla bych Tě vidět, jak někam jdeš a máváš zrovna potvrzením o konfirmaci. :-) Jasně, nevlastním pravdu, ale hledám ji, nerezignuju na ni. Věřím, že JE. Stejně jako věřím, že JE Bůh. Nevlastním ho, ale snažím se ho hledat. Myslíš, že je nějaký kritérium, podle kterého se pozná, jestli jsem na dobrý cestě za Bohem, nebo jdu ňák mimo? Jestli dělám pokroky k Bohu?
H: Spíš než dělat pokroky, řekl bych, že v Bohu a s Bohem nějak žijeme a třeba i ňák rosteme. Dokážeme mít rádi, být nenásilní, nějak líp vnímat sebe, Boha, druhý lidi… Bůh nabízí lásku a svobodu.
MZ: Takže pokud v životě cítím víc strachu, nenávist, nesvobodu, tak bych asi měla zpozornět. A zvlášť, když mi náboženství nebo politická strana slibuje: Chceš štěstí, tak poslouchej a drž hubu a krok.
H: A jsme zpátky v krásném a klidném životě v totalitě. Tohle se pořád vrací a opakuje.
MZ: Že jo, čekala bych, že lidi budou jednat svobodně a rozumně, ale když vidím, kam tenhle svět vede ta parta starců v důchodovém věku, kteří dnes v různých zemích vládnou, moc to na zlepšení nevypadá.
H: Nevypadá, ale vyloučený to není. On se nějaký pokrok dostaví, ale vždycky bude namístě otázka, kam má namířeno a jestli to není do slepé ulice. Tak se vám může stát, že budete nedostižní technici, řemeslníci nebo ajťáci a že budete bezchybně vytvářet něco, co změní budoucnost, ale ještě jde o to jak a jakým směrem.
MZ: Takže prostě platí ta Davidova věta: Ty na mě ať zmlknu a držím krok, a já do toho jdu ve jménu Hospodina, který mi dal svobodu.
H: V tomto byl David frajer. Jenže „neskládejte v mocných naději“, což bych pojal jako nadpis pro dějství čtvrté. Víš, co myslím, ne?
MZ: Jo. David byl borec, pak i slušnej král, než se to zvrtlo. Byl charismatickej, byl zbožnej a vůbec boží, ale právě ty jeho průšvihy nám připomínaj, že fakt nemáme nikoho stavět na piedestal.
H: V Bibli je (v knize žalmů) pár písniček nadepsaných jeho jménem, ale není to žádné „Teď už máme, co jsme chtěli,“ ale naopak: Teď už je tu zas, co jsme nechtěli.
MZ: Jasně, jen ukázka: Davida z trůnu sesadí jeho vlastní syn, David před ním prchá, pak se dostane zpátky na trůn. Jenže jeho syna sejme přes výslovnej zákaz jeden z vojevůdců. Pro tátu teda žádná radost.
H: A Boží lid byl jak korouhvičky. Kolik jich nadšeně šlo za tím synkem buřičem…
MZ: … on to byl zkušený populista, nasliboval komukoli cokoli…
H: …a když se to otočilo, šli zas hurá za Davidem. Nějaký Šimei Davidovi fakt hnusně nadával a házel po něm šutry a teď, když se to otočilo, se mu lísal do přízně a zdůrazňoval, že přišel zpátky jako první. Na takové lidi bych nechtěl spoléhat. Ale David slíbil, že mu nic zlýho neudělá. Ani Joabovi, to byl ten vojevůdce, co mu rozsekal vzpurného synka.
MZ: David se modlí: „Prostíráš mi stůl, jen ať si na to nepřátelé koukají, ty jsi můj pastýř, Hospodine.“ Když si odmyslím Davidovo ego, tak tohle je síla, jak unést život. Jak třeba unést to, že oni mají střely s plochou dráhou letu a my jen vypůjčené motyky.
H: „Pán Bůh je síla má,“ praví jedna z Davidových písniček. Je skvělá. Ale pak jsou tu i ty úlety, na které je lepší nenavazovat.
MZ: David ostatně jako i jiní svou moc nakonec zneužíval. Což je věc, která se taky děje zas a zas. Stačí, když máš převahu a umíš ji zneužít. Týká se to učitelů, doktorů, vedoucích, trenérů, farářů, kohokoli.
H: Dobrý král David v tom lítal, a to nejen v dobách, kdy jím cloumal testosteron. Ještě na smrtelné posteli neodolal, když udílel královské rady svému synu Šalomounovi: „Víš, kdo je to Šimei? Takovej slizkej gauner, kterému by měl někdo pomoct do hrobu. Slíbil jsem, že mu neublížím, tys nic neslíbil, tak si ho vem na starost. A taky o Joaba se postarej, nerad bych, aby zemřel přirozenou smrtí.“
MZ: Dřív jsem si říkávala, že je škoda, že je v Bibli i takový hnus. Ale ona prostě nezastírá, že i tohle se v životě děje. A tím nám dává svobodu i od lidí, kteří v určitou chvíli jednali vzorově. Můžeme jim být vděční, ale neuctívat!
H: Přesně tak, v tom je Bible naprosto skvělá.
MZ: Pojďme to zakončit nějak nadějně (protože to nadějné skutečně je).
David šel na Goliáše s prakem a holí. Lidé jednoho indiánského kmene si po něčem velkém, ať je to těžké nebo nádherné, udělají do své hole zářez. Zářez po vyhraném boji. Zářez po prohraném boji. Jako jizvy, které neskrývají. Ty zářezy jsou všem na očích. Připomínají, mně i druhým, že už jsem něčím prošla. A kolik toho ten druhý přežil. V tom je síla. Nevracet se jen k vítězstvím ani jen k bolesti. Ale k té síle, která nás vede dál. Soustředit se na to dobré.
H: A tak všem Goliášům můžeme klidně říct s Davidem: Ty jdeš na mě s něčím, nač já prostě nemám, ale já zas mám naději, že mě v tom Bůh nenechá samotnýho. „Pán Bůh je síla má,“ i když zrovna tuhle bitvu třeba prohraju, a je můj pastýř, takže nebudu míti nedostatku, a vy si, goliášové všeho druhu, trhněte nohou.
MZ: Proto se taky už dobře šest set let prozpěvuje „Goliáš oloupen, veselme se“…
H: … a důležitý je, jak to pokračuje: ne že jsme mu namlátili, ale že „člověk jest vykoupen, radujme se.“ K čemuž už se dá dodat jen: Díky, Bože, žes to tak s námi udělal, rádi to přijímáme.
MZ: Amen.
Píseň: SV 37 Čest dej