Pavel Fischl (1922–2008), mladší bratr u nás známějšího česko-izraelského spisovatele Viktora Fischla (1912–2006), neměl takové štěstí jako jeho bratr, kterému se podařilo válku přežít jako tajemník ministra zahraničí Jana Masaryka v exilu ve Velké Británii. Nedostal se včas z Protektorátu, a tak přežil jak Terezín (1941–1944), tak pobyt v táborech v Polsku (září 1944 – leden 1945). V té době to už byly tábory pracovní, byly to však také současně tábory smrti. V protektorátní Praze a v Terezíně si psal deník, prokládaný mladistvými povídkami a básněmi. Rok a půl po osvobození, v červenci 1946, sepsal během čtrnácti dnů v léčebném středisku pro vězně koncentračních táborů v Abertamech u Karlových Var vzpomínkovou autobiografii na čtyři měsíce strávené v polských táborech i na návrat do vlasti a setkání s bratrem Viktorem. Deník vypovídá o tom, jak se jeho autor brání těžké až neúnosné přítomnosti tím, že utíká do světa básní a povídek, a právě tvorba mu pomáhá lidsky žít a přežít. V Polsku už nebyl na deník čas ani možnosti. Paměti, sepsané s mírným zpožděním, popisují skupinu přátel, pomáhajících si v ještě mnohem horších podmínkách otrocké práce na výrobě dělostřeleckých granátů v mrazivé zimě, hladu a násilí nelidských dozorců. Existovala i zvláštní forma rezistence – snažili se pracovat co nejpomaleji. Kromě velkého štěstí, jež novela nelíčí, pomohlo většině z nich přežít právě vzájemné přátelství a podpora ve skupině. Co si však mnoho přeživších holocaust neslo celý život, byla právě otázka: „Proč právě já jsem přežil, když mnoho snad lepších než já zahynulo?“
Tyto dvě knihy měly svůj vlastní osud. Deník zůstal v Terezíně, přečkal válku a dočasně se ztratil. Z čerstvě socialistického Československa se ztratili i bratři Fischlovi – v roce 1949 emigrovali do Izraele a přijali hebrejská jména Avigdor (Viktor) a Gabriel (Pavel) Dagan. V padesátých letech vrátila Pavlovi deník neznámá žena. Obě knihy poté zmizely v rodinném archivu, zřejmě bez vyhlídky na publikaci (i když o ní podle určitých stop Pavel Fischl uvažoval). Bratři Fischlovi prožili v Izraeli dlouhé a plodné životy. Pavel byl nejprve divadelním režisérem a autorem scénářů a poté psychologem, Viktor nejprve izraelským diplomatem a v důchodovém věku spisovatelem v češtině. Patnáct let po smrti svého otce Pavla, v roce 2023, objevil oba rukopisy v bedně s písemnou pozůstalostí rodičů syn Michael Dagan, izraelský psycholog a novinář. Neumí česky, a tak byly péčí Michaely Rozovy přeloženy také do hebrejštiny. Graficky vzorně vypravené knihy vydané ve stejný rok ve dvou různých nakladatelstvích připomínají spíše dva díly knihy jediné. Jsou doplněné dobovými rodinnými fotografiemi a několika působivými popartovými obrazy izraelského umělce Zvi Tolkovského (*1934), vytvořenými jako ilustrace ke knihám. Všechny ilustrace – v knihách je jich zřejmě reprodukovaná jen část – bylo před časem možno zhlédnout na zvláštní výstavě. Obě knihy obsahují stručnější předmluvu Michaela Dagana a obsáhlejší doslov Michaely Rozov, podrobně přibližující život Pavla Fischla.
Proč si přečíst tyto dvě útlé knihy – nejlépe společně jako knihu jedinou? Laskavému čtenáři této recenze nabízím hned tři důvody: Jednak představují dobové svědectví obstojné literární hodnoty o osudu nevinných lidí ve válce, o níž přemýšlíme a která výrazně ovlivňuje naši kulturu ještě více než osmdesát let po svém konci. Svědčí i o tom, co umožňovalo lidsky přežít – literární tvorba a dělné přátelství. Za druhé tvoří dobrý doplněk k dílům spisovatele Viktora Fischla. Oba bratři spolu vedli celoživotní dialog, právě proto, že jeden prošel koncentráky a druhý unikl do Británie, ale o koncentrácích psal. Jedna z prvních knih Viktora Fischla, halená do příběhu dvou autorových dědečků, přísného a laskavého – Píseň o lítosti – vidí smysl života v soucitu a lítosti s druhými. Dědečka Filipa, který byl vzorem pro toho laskavého, připomíná Viktor Fischl ve srovnání se svým bratrem: „V případě Páti jako by vstal z mrtvých děda Filip Ehrenstein, on byl tak dobrotivý, vždycky připraven obětovat se pro druhé, absolutně klidný temperament, pro který v něj všichni měli absolutní důvěru, svěřovali se mu s tím nejniternějším, co měli na srdci, a rádi přijímali jeho rady.“ A třetí důvod k přečtení knih? Díky předmluvám a doslovům představují texty několik časových rovin, dosahujících i do současnosti – okamžiky prožívání pražského útisku a terezínských hrůz, zapisované bezprostředně – s malým odstupem zapsaná reflexe čtyřměsíčního pobytu v táborech v Polsku – a doslov jako životopisný text, popisující dlouhý a úspěšný život Pavla Fischla v Izraeli (v polovině sedmdesátých let patřil k prvním, kteří prolomili v médiích tabu, které platilo v prvních desetiletích židovského státu, že o holokaustu se mlčí). Předmluvy Michaela Dagana propojují Fischlovy deníky s těžkou současností: „Doufám, že i přes hrozné válečné okolnosti, během nichž píšu tento text, … uslyšíte v hlase Pavla naději, jež neumírá, a víru v lidství, kterou měl navzdory všemu, co prožil.“ (Lidé ve tmě) „Bojím se, že až tato kniha vyjde, bude vůkol stále silně dunět strašlivý hukot války na Ukrajině, možná i té v Izraeli a v Gaze, i na jiných místech… Držím se postoje svého otce, humanistického a optimistického, navzdory tomu, co se děje kolem, odsuzuji hlasy volající po pomstě, věřím v možnost míru, a dokonce v jeho nutnost… Odpouštět je těžké… Zatím navrhuji metodu odložení soudu – pokud nemáte sílu odpustit svému nepříteli, který povstal, aby vás zabil, pamatujte na ty jeho syny, kteří neusilují o vaši záhubu, ale naopak věří, že násilí plodí násilí. Vždy je s kým vést dialog a pěstovat naději, i v nejtěžších chvílích, i v časech hluboké beznaděje.“ (Jen čtyři měsíce)
Fischl Pavel, Lidé ve tmě, Deník 1941–1943, Texty a básně z pražského a terezínského ghetta, Nakladatelství P3K, Praha 2025, 171 stran
Fischl Pavel, Jen čtyři měsíce, Autobiografická novela, Argo & Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2025, 173 stran