Začne prosinec a neuplyne chvíle, aby k vám odněkud někdo nepřispěchal s poučením, že je advent. Rok co rok se to opakuje, jak na kolovrátku. Po vymezenou dobu – přibližně jednu dvanáctinu roku – je slovo advent zaručeně nadužívané. Předkládá se jako laciný kód k evokaci naléhavé blízkosti vánoc a je z něj součást všudypřítomného vnucování nehorázně vystupňované spotřeby všeho pojmenovatelného. Vyslovit zaklínadlo „advent“ je pobídka: začněte se zásobovat. Bezodkladně, nejraději už včera, aby vám prokristapána něco na ježíška nechybělo.
Nepopřu, že advent skutečně jednak předchází vánoce, jednak s nimi vnitřně souvisí. Je dobře, když se děti nemohou dočkat Štědrého večera – stromek, dárky, světla v tajemném přítmí. A je dobře, když to s nimi můžeme aspoň maličko sdílet. Kéž by to ještě nějaký čas tak bylo. Zdá se mi, že je přitom možné mít na paměti, že čekáme víc než opakování nejkrásnějších dnů v roce (a jak se tomu ještě říká). „Čekáme víc“ chápu jako směrovku k vyjádření významu adventní doby. Jednoduchou vysvětlivku k tomu poskytlo starokřesťanské sdělení téměř heslovitě podané: „Čekáme nové nebe a novou zemi.“ (2. list Petrův 3,13)
Čekáme. – Jak se čeká?
I to si zjednoduším a začnu přiznáním – co věřím, že naše čekání není. Jako pomůcka tedy slouží negativ: bezútěšný pohled do čekárny. Dřív se mi vždycky zdála nejstrašnější ta na nádraží. Nač se podíváte, je zašlé a ušmudlané. Čas tam strávený je skutečně ztracený, nedá se nijak využít – a děsně se vleče. Když jsem s sebou měl rozečtenou knížku, zjistil jsem, že se tam nedokážu soustředit na čtení.
Čekání se vztahuje k tomu, co ještě není, a má to vzniknout. Nové nebe a nová země mají vzniknout proto, že tak rozhodl Bůh.
To o nich křesťanské svědectví ví. Často se klade na důraz na to, že „nové“ tu znamená „zcela odlišné“. Ale nedá se zamlčet, že to bude „nebe a země“, nikoli jakási éterická, ryze duchovní skutečnost, zásvětné bidýlko, na němž blaženě hřadují dušičky. Přinejmenším slovo „země“ vypovídá o čemsi, kam bude možné vstoupit, šlápnout oběma nohama, vykročit, jít, kam chci. A řada dalších biblických obrazů se shoduje v ujištění, že Bohu jde o přívětivý domov pro lidi, místo pro odpočinek a setkání.
Nepodporuje to mindrák projevovaný touhou prohlásit všechno na dnešní zemi a pod dnešním nebem za pouhý odpad (a lidi kolem sebe za překážku na cestě k budoucnosti), hrdinsky vybudovat nebe na zemi a proslavit se. Křesťanské čekání nezastírá, že domov od Boha je víc, než člověk vymyslí a vyrobí, je tedy skutečně třeba čekat a vyhlížet, vytrvale. (Mnozí moudří budou vybízet rovněž k trpělivosti – promiňte, nepřidám se.) Dáváme najevo, že je možné, patřičné, žádoucí v přítomnosti smýšlet, jednat, setkávat se v jistotě, že zrovna přitom nastává to přicházející. Je proč usilovat o lidskost a vzájemný respekt sebevědomých lidi, kteří mají co čekat.
Pojďte se k tomu navzájem povzbuzovat. Nadcházející advent by se docela hodil.